Galerie Tančící dům otevřela 16. května největší filmovou výstavu od roku 1987, věnovanou nejznámějším filmům, pohádkám a seriálům, které byly natočeny v Československu v období od 60. do 90. let minulého století.
Ve čtyřech patrech domu je na půl roku vystaveno přes 200 originálních kostýmů doplněných mnoha filmovými rekvizitami a fotografiemi z celkem 70 slavných snímků, na jejichž výběru se hlasováním podílelo přes 400 tisíc diváků.
"Tuto výstavu jsme připravovali déle než dva roky. V posledním roce filmoví odborníci vyhledávali ztracené kostýmy ve fundusech Barrandovských ateliérů a České televize. Díky tomu jsme znovu postavili celé scény legendárních československých filmů a seriálů a objevily se nové souvislosti a zákulisní informace týkající se oblíbených snímků," říká Robert Vůjtek, ředitel Galerie Tančící dům. Všech 200 vystavených kostýmů jsou originály.
"My Češi máme naše filmy hrozně rádi. Je opravdu rarita, aby se někde takto stále dokola reprízovaly staré snímky a měly tak velkou sledovanost. Takže výstava má své fandy zaručeny," říká filmový historik Pavel Taussig. "Sám jsem překvapený, jaké nejrůznější relikvie se zachovaly."
Autorky výstavy Naďa Klempířová a Jana Sommerová říkají, že hodnoty jednotlivých kostýmů se pohybují v řádech statisíců korun. A samozřejmě platí, čím starší, tím dražší - třeba cena šatů z Herzova hororu Morgiana či z jeho Petrolejových lamp se šplhá až k půl milionu korun.
Obě ženy již za sebou mají veleúspěšnou výstavu "Jak se oblékaly pohádky", na niž nyní navazují. "Teď to ale bylo o poznání složitější. Rozhodnout, co sem všechno dát, a také to pak dohledat bylo opravdu náročné," líčí Naďa Klempířová.
O základním výběru hlasovalo 400 tisíc lidí na stránkách ČSFD. "Ale odpusťte nám, když tu zrovna ten váš oblíbený hrdina nebude zastoupený," dodává Klempířová.
Podívejte se na největší filmovou výstavu od roku 1987:
Pátrání v bezedných fundusech přinášelo poklady
Najít jednotlivé šaty a předměty z divácky oblíbených snímků nebylo vůbec jednoduché. Vzhledem k tomu, že neexistuje jejich stálá expozice, leží poměrně "bez ladu a skladu" v bezbřehém fundusu Barrandovských ateliérů.
"Když jsem chtěla nějaký kostým získat, musela jsem zhlédnout film, udělat si z něj fotografie, z nich speciální karty a pak jít do ateliérů a dotyčný kus zde vyhledat," popisuje Jana Sommerová. "Žádné praní, žádné žehlení, kostýmy pouze procházejí tzv. 'plynováním', které je má ochránit proti molům," říká k jejich údržbě.
Obě ženy také líčí, jak poctivou práci kostymérky před desítkami let odváděly. "Třeba korálkový límec pro princeznu z pohádky Princ a Večernice se šil čtrnáct dní. Na šatech dělaly švadleny dvanáct hodin denně, vše bylo z pravého hedvábí," uvádí Sommerová.
Opačným extrémem jsou pak tzv. "disco filmy", jako například Bony a klid, kde herci v podstatě hráli ve svém vlastním oblečení.
Na výstavě lze najít i několik kuriozit. Jednou z nich je třeba první selfie tyč na světě, která se objevila ve filmu z roku 1970 Zabil jsem Einsteina, pánové. Fotku si tam s ní dělali Iva Janžurová a Lubomír Lipský. Tato scéna před časem proběhla i světovými technickými weby, nadšenými z toho, jak sci-fi film občas předpoví budoucnost.
Z vitríny s princeznou Bosanou z pohádky Tři veteráni se po výstavní místnosti táhne její dvanáctimetrový "frňák", který ji narostl po požití jablka z kouzelného stromu frňákovníku.
V Tančícím domě je zastoupena dokonce i slavná scéna razítkování pozadí v Ostře sledovaných vlacích, ačkoliv na něm herečka žádný kostým nemá. U slavné fotky totiž visí razítko vyrobené podle originálu. "Rádi bychom vyhlásili soutěž o nejlepší fotografii s tímto razítkem," doplňuje s úsměvem ředitel galerie Robert Vůjtek.
Česká kinematografie v tichosti slaví 120 let. Zasloužila by si muzeum
Filmový historik Pavel Taussig upozorňuje, že expozice se otevírá symbolicky na 120. výročí české kinematografie, které bylo v rámci "osmičkových oslav" poněkud opomenuto. Český film patří k vůbec nejstarším na světě, Jan Kříženecký totiž začal natáčet a promítat své první snímky už v roce 1898. Češi se však ke svému klenotu chovají poněkud macešsky.
"Česká kinematografie je možná jediná na světě, která nemá zpracované a vydané své dějiny a nemá své stálé muzeum. Třeba ve Francii jich je pět, v Německu jsou čtyři."
Současná výstava by podle Taussiga mohla být solidním základem pro stálou expozici. Tu by ideálně uvítal na nějakém zámku mimo Prahu, kam by mohly na pohodový den zavítat celé rodiny.
"Takových restituovaných zámků, pro něž majitelé nemají kloudné využití, je hodně. Návštěvníci by se tam jen hrnuli, spokojenost by byla na obou stranách," domnívá se filmový historik.
"Už po revoluci jsem klavíroval do kamarádů ve Zlínských ateliérech, aby tam udělali nějakou stálou expozici, vždyť se tam dochovaly původní laboratoře, v nichž Karel Zeman uštrykoval své slavné filmy. Nakonec je však předběhlo muzeum na Kampě."
Podle Taussiga podobně ztroskotala snaha vytvořit na zámku v Častolovicích stálé Muzeum pohádky, popřípadě na zámku v Novém Městě nad Metují Muzeum české filmové komedie. "Absolutně to nemohu pochopit, byl by to kšeft jako hrom. Třeba si to nějaký majitel zámečku bez využití přečte a inspiruje se," uzavírá filmový historik.
