Producenti mezi svátky poslali do biografů nikoli vánoční či romantickou komedii, spíše silně ztřeštěnou podívanou, v níž jsou milostné svazky vedlejším produktem jadrné komiky. Tým režisérky Zuzany Mariankové sází na nejnižší pudy, což by v žánru nutně nevadilo, ale bohužel také využívá největších stereotypů. Zábava povětšinou míří na první dobrou.
Takže korporátní vedení je odosobněné a nelidské, naopak zaměstnanci call centra, jimž má Aleš dodat "bojového" firemního ducha, působí nechutně a nemotivovaně. Připomínají spíše IT oddělení, kde žádná "nechuťárna" není dost nechutná, aby se k ní někdo z party nesnížil.
Naštěstí Aleš získá spásný nápad, jak se probojovat zpět do pater, kde jsou kanceláře vybavené okny a alespoň nějakou firemní kulturou. Blíží se tradiční teambuilding, kde vždy vítězí dokonalí Slováci. Aleš však šéfa přesvědčí, že tentokrát bude se svou skupinkou výtečníků triumfovat on. A boss na to kupodivu kývne. Jenže stylem buď, anebo: buď Aleš zvítězí a dočká se povýšení, nebo prohraje, call centrum bude zrušeno a hrdina poletí.
Než se děj přesune do míst, k nimž odkazuje název snímku, divák už je notně pochroumaný z nánosů trapna, které musel prožít. Jakub Prachař hraje Aleše jako otravného, nesebevědomého snaživce, jemuž nelze cokoli přát a jakkoli ho oddělit od zbytku firmy, která má být karikaturou na korporátní kapitalismus.
Zdálo by se, že půjde o typický půdorys českých komedií: pojďme filmový svět zalidnit co nejvíce postavami, ale takovými, které budou diváka co nejméně zajímat.
Nakonec se ale přeci jen začíná projevovat, že snímek byl inspirován rumunskou předlohou a původním scénářem Alexe Coteta. A podobně jako u nedávného Lítá v tom, které pro změnu vzniklo adaptací maďarského originálu, se ukazuje, že filmaři z těchto zemí i v nejpokleslejších žánrech chápou jednu věc: nakonec je potřeba ty postavy, jakkoli zprvu otravné či nesympatické, publiku "prodat".
Snímek Jedeme na teambuilding ani během firemního klání stále nevypadá, že našel osvědčený recept. Na pomyslné kolbiště míří čtyři skupinky. Hodně prsaté a hodně blonďaté zaměstnankyně z Teplic, brněnská klika poháněná maximou "střízlivý nás nedostanou", Alešova pražská parta ztroskotanců a slovenský tým snů. Ten přijíždí na kole, ale vypadá, jako by právě dorazil z focení na titulní stranu nějakého lesklého magazínu.
Většina následujícího humoru pak míří na jasné cíle jménem prsa a pivo, přesto má druhá polovina příběhu i světlé chvilky. Může za ně především komediální souhra mezi zaměstnanci call centra. Nejvýraznější z nich je Vojtěch Kotek vybavený komickou čelenkou, zlozvykem neustále kouřit elektronické cigarety a také nenávistí k sobě samému, světu a k Michalovi Davidovi, s nímž jeho postava sdílí jméno a příjmení.
Robin Ferro hraje Radima, jenž nepohrdne žádnou příležitostí mluvit či jednat nechutně. V tom mu lehce sekunduje kolega z ostravského divadla Mír Bořivoj Čermák, jehož Vašek působí jako poněkud nedozrálý hoch s bílými ponožkami v sandálech. Marcela v podání spoluautorky scénáře Petry Polnišové je ztělesněním naivity, miluje koťata i konspirační teorie. Anna Polívková coby Jitka zase připomíná zosobnění neurózy, byť se zjevně jedná o nejschopnější zaměstnankyni z celého oddělení.
V této skupině občas vznikne povedený situační vtípek, jako když Ferro neváhá atakovat hranice vkusu tím, že si uprostřed chaosu v namačkaném vozidle olizuje bradavku. Podobně fungují některé jeho slovní výměny s Polívkovou, jako když v jedné z nenávistných přestřelek demonstruje její tělesné nedostatky tím, že pro její prsa použije slovo plíce. Ano, je to hrubozrnný humor hodně "od plic", ale místy se zadaří jej prodat.
Podobnou komiku částečně vykoupí především fakt, že řada postav projde proměnou, či se odhalí jejich pozitivní stránky.
Navzdory mnoha nepovedeným, až otravným scénám tak snímek dovede mít pochopení pro své outsidery a tím pomrkává po filmech, jaké točil a produkoval třeba Judd Apatow. Tedy komediích, které se nebojí všemi prostředky uspokojit první signální, v nichž humor může tryskat přeneseně i doslova ze všech tělesných otvorů, ale které přitom mají empatii k "nestandardním" hrdinům a umí jim dát jistou důstojnost.
V případě Jedeme na teambuilding bohužel zůstane u letmého pomrkávání a těch sympatičtějších momentů je v záplavě bahna jen pár, případně přicházejí příliš pozdě. A nakonec ani to bahno není tak mazlavé, tuzemští filmaři zůstávají oproti americkým kolegům - obvykle mířícím spíše na náctileté publikum - celkem krotcí a cudní.
Jedeme na teambuilding v rámci žánru rozhodně není zdařilá komedie. Na to je spousta rádoby humorných scén až příliš líná a derivativní. Když už se dělají vtipy na téma "Brňáci jsou pořád nalití a blondýny jsou natvrdlé", chtělo by to větší invenci. Totéž platí třeba u scény, kdy nějaká aktivita při pohledu na pouhé stíny dvou jedinců ukrytých ve stanu připomíná kopulaci či felaci. Jedná se o tak otřepaný moment, známý nejen z mnoha komedií, ale rovněž z mnoha parodií na ně, že by potřeboval notnou porci originálního přístupu, aby se dal použít.
Ve finále tu máme hlavně příklad filmu, který si lze už podle synopse představit a jen si odškrtávat nabízející se klišé. Potíže se zarezervovaným ubytováním? Splněno. Pořád se tu myslí na sex? Splněno. Bude se pít a budou se užívat i jiné substance? Splněno. A tak dále.
Pokud byste však chtěli jít na českou komedii, kde se postavy nakonec opravdu sblíží a lze jim alespoň občas fandit, tak navzdory hrubšímu humoru a poněkud nejasné představě o svém cílovém publiku je Jedeme na teambuilding stále citlivější než většina zdejších pokusů o romantický žánr.
Film
Jedeme na teambuilding
Režie: Zuzana Marianková
CinemArt, v kinech od 28. prosince
