Už nějakou dobu přemýšlím nad tím, jaké by to bylo utéct z města do přírody. Žít jako za starých časů, pracovat venku, chodit do lesa se psy, mít vlastní vajíčka a mléko, jednoduše existovat víc v souladu s přírodou a změnou ročních období. Marek a Lojza takhle fungují už devátý rok v osadě Zlámaná v oblasti slovenských Kysuc. Rozhodli se tam oživit tradiční hospodářství a styl života, který tam vedla Markova babička a její předci. Tak jsem si sbalila krosnu a rozhodla jsem se takový život na týden vyzkoušet.
Marek mě vyzvedává na vlakové zastávce Nižný Kelčov, odkud asi deset minut stoupáme do lesnatých kopců, kde stojí dřevěná chalupa Markovy rodiny. V osadě je celkem 12 chalup, Marek a Lojza jsou ale jediní obyvatelé, kteří v horách tráví celý rok. Zaparkujeme na lesní cestě, a když scházíme ke stavení, lesem se rozléhá štěkot psů. "To je náš Tonda, Anča a Božena. Budou na tebe nějakou chvíli štěkat, ale pak tě budou milovat. Nemusíš se bát, nic ti neudělají," uklidňuje mě Marek, zatímco otevírá dřevěná vrátka od plotu, který lemuje celé stavení a zahradu.
"Musíš si nastavit hranice, ať vědí, co si můžou dovolit, jinak na tebe budou pořád skákat," dodává a já se snažím překonat paniku, psi mě v životě už dvakrát pokousali. Marek těm svým vysvětluje, že jsem jejich kamarádka, a já napodobuju jeho přístup. Zatímco na mě tři středně velcí psi skáčou a ne úplně přátelsky štěkají, mluvím k nim a snažím se zůstat klidná.
Zároveň se musím smát. Hned v prvních momentech zažívám jakousi formu takzvané gestalt terapie, která staví na tom, že právě osobní zkušenost je prostředkem osobní změny. Jak se během následujících dnů ukáže, bude mě v různých podobách provázet celým pobytem.
Na záchod ke kořenům
Kromě psů mají Marek a Lojza třicet slepic, husu, housera, devět koz a pět koček. "Tohle je Jitka," představuje mi Marek černo-zrzavou kočku, která sedí na střeše suchého záchodu. Ten je umístěný ve stodole, kam mají volný přístup také slepice. Kromě stodoly spí i v kurníku, který se nachází před stodolou. Čůrat se nicméně chodí kolem slepičího příbytku a hnoje k velkému stromu s mohutnými kořeny a já tak hned poznamenám, "že budu ráda chodit ke kořenům, protože proto tady jsem".
Když se vybalím ve světnici, kterou mí hostitelé pronajímají podobným zvědavcům, jako jsem já, jdeme řezat dřevo na zimu. Zatímco Lojza dvakrát denně dojí, vyhání kozy na pastvu a vyrábí sýry, Marek obstarává vše ostatní, co provoz tradičního hospodářství přináší.
Než se přestěhovali do slovenských kopců, Marek pracoval jako barman v Praze. Lojza zase svítil a hrál v olomouckém divadle a taky pracoval v jablečném sadu. Oba měli v plánu se během let přestěhovat blíž k přírodě. Protože Lojza vyrostl na vesnici a Marek na Zlámanou jezdíval za babičkou, věděli, že vést vlastní hospodářství bude dřina.
Vztah s přírodou je partnerský
"Lidé, kteří nás sledují na Instagramu a znají náš styl života jen z fotografií, se často ptají, co tady tak celý den děláme. To je moje oblíbená otázka," podotýká s ironickým úsměvem hospodář s krátce střiženými vlasy. "Třeba minulý měsíc jsme z našich pastvin sklízeli trávu a máme tak pro kozy usušených skoro pět tun sena." Kromě zvířat se starají o tři hektary pastvin.
"Když jsme sem před devíti lety přijeli, dvůr i pastviny byly mrtvé. Louky, které vidíš z okna, byly zarostlé kopřivami a keři, tak jsme je museli celé vyčistit, aby se měly kozy kde pást," říká Marek, který tak se svým společníkem zabránili tomu, aby plochy pohltil les. "Díky tomu se sem vrátili ptáci, čtyři druhy sov, několik druhů hmyzu, obojživelníci i plazi," osvětluje jejich životní filozofii večer v chalupě, kde si povídáme a kde se už ke mně na gauči tulí psi.
"Kromě toho, že bychom rádi lidem ukázali tuhle ne úplně známou oblast Kysuc, chceme jim také přiblížit život mimo civilizaci a město," říká Lojza a Marek ho doplňuje: "Je to pro mě o nějakém soužití s tím větším celkem, o partnerství s přírodou a okolím," dodává Marek a napomíná Anču, která do jeho rozmluvy začne štěkat: "Andulo, teď mluvím já."
"To, jak se tady do přírody zapojujeme, vyplývá už ze samotného způsobu našeho života. Když dám někde hnůj, objeví se tam mouchy, což znamená, že tam bude víc ptáků. Když kozy vypasou louku, bude tam taktéž potrava pro ptáky a sovy. Zasahujeme do krajiny kolem sebe a u každého kroku přemýšlíme, co to bude pro přírodu znamenat. Když si něco bereme, tak zároveň i cosi dáváme. Není to tak, že vše přeorám do roviny, ale přizpůsobím se terénu," vysvětluje svůj pohled na spolupráci s přírodou.
Večerní hygiena zabere hodinu a půl
Už hned první večer mi dochází, že čas tady plyne jinak. Abych se mohla umýt, musíme donést vodu ze studny pod starou lípou, která je od domu vzdálená asi 50 metrů. Marek chodí s dvěma plechovými nádobami do studny v průměru pětkrát za den, a když se pere, tak i desetkrát. Já nesu jednu naplněnou plechovou konev a mám co dělat, po cestě se musím zastavit a odpočinout si. "Já to vůbec nevnímám jako nějakou otravu. Je to už pro mě rutina a beru to tak, že to prostě ke každodennímu chodu patří," říká Lojza.
Aby se mohla voda ohřát na kamnech, musíme ještě naštípat dřevo a počkat, než se voda ohřeje. Pak vodu naliju do plechového lavoru, ve kterém se ošplíchnu vedle postele, a připadám si trochu jako Jozova Hanule z novely Květy Legátové. Příprava na večerní hygienu tak zabere hodinu a půl. Zuby si čistím u umyvadla v chodbě, ale protože z kohoutku neteče voda, na obličej i kartáček používám vodu z připravených nádob.
Stejně tak mi hned první večer dochází, že tady sucho není jen informace, která se čte v novinách, ale je tu žitou realitou. "Za poslední roky klesly prameny o 70 výškových metrů," říká Marek, který se naklání do studny. "Zachraňuje nás barel na dešťovou vodu u chalupy na dva tisíce litrů vody. Za sezonu od jara do podzimu využijeme díky tomu i pět až šest tisíc litrů," dodává. "Velmi rychle ti tady dojde, kolik vody ve skutečnosti potřebuješ na svou hygienu a chod domácnosti oproti městu, kde se na každé spláchnutí použije deset litrů pitné vody," dodává.
Hrabání trávy není stupidní práce
Druhý den se stávám Markovým stínem. Po tom, co si na snídani na ovesné vločky naliju čerstvé kozí mléko, jdeme jako první kosit trávu, která zasahuje do elektrických ohradníků. Lojza se v chalupě mezitím věnuje přípravě čerstvého sýra a halloumi. Procházíme kolem včelína, který hospodář s potetovaným předloktím nedávno obnovil. "Ještě bych si přál chladnokrevníka, který by mi pomáhal tahat dřevo z lesa, protože do některých částí se s autem nedostanu," říká Marek, který vlastnoručně kácí stromy na dřevo z vlastních pozemků.
Zatímco Marek kosí, já hrabu a sbírám trávu. Potýkám se se svou neohrabaností a se studem, že jsem nešikovná. Pokosená tráva mi nejde jednoduše shrabat na kopu a pak také s pomocí hrábí zvednout. Moje neschopnost mě rozčiluje. "Někdo si může myslet, že je to stupidní práce, ale není. Všechno je třeba se naučit," zklidní mě Marek a najednou mi to jde líp. Možná trochu hloupě a jednoduše zjišťuju, že to není ani tak o síle a rychlosti, jako o technice a jemnosti, a že mi stres z toho, že udělám chybu a "budu vypadat blbě", vůbec nepřidává.
"Když jsme tady začínali, tak jsme taky nic nevěděli. Něco jsem znal z dětství, kdy jsem sem jezdil za babičkou, ale většinu věcí jsme se naučili za pochodu nebo od lidí, kteří nám dávali rady," říká Marek. "Třeba když jsme si koupili první tři kozy, tak ty nám hned utekly. Honili jsme je jak diví po lese, až nakonec samy po několika měsících přišly. A ty první tři kozy nebyly navíc v dobrém stavu, prodali nám kozu se špatným vemenem a my jsme to nepoznali. Dnes bych to už hned viděl," vzpomíná na perné začátky.
Zažívám pocit nepodmíněné lásky
Další den jdeme na louku posbírat a odvézt nařezané dřevo, které na zahradě štípeme na kusy a čistíme od kůry. To mi dává zabrat, musím si několikrát odpočinout, pozoruji ale krásnou věc - v hlavě mám prázdno. Když po kůře začnou pobíhat slepice a vyzobávají z ní červy a malé broučky, uslyšíme pípání. "To je naše nemocné kuřátko, musím ho jít zachránit," vypne Marek štípačku a jde hledat, odkud pípání vychází a kde se mládě zaseklo. "Napadlo ho nějaké zvíře, má teď chromou jednu nožičku," vysvětluje mi. Oba mají s Lojzou ke všem zvířatům láskyplný vztah. "Jiný hospodář by ho okamžitě zabil, ale my ne," dodává.
Jak blízko mají ke zvířatům, si všímám, když jdu večer pomáhat s dojením koz. Každá z nich má své jméno - Ema, Jožina, Petra, Vendula, Františka, Kača, Anežka, Marie a Bobina. "Jmenují se podle konkrétních lidí. Třeba Marie je podle mé ségry, Františka zase po mojí babičce. Bobina byla původně Jiřina podle Jiřiny Bohdalové, ale jak hraje ve Světácích Bobinu, tak jsme jí začali říkat Bobina," říká se smíchem Lojza, zatímco hladí Bobinu po hlavě.
Kozy dojí každé ráno a večer a z jednoho dojení má přibližně devět litrů mléka. Já zatím práci jen pozoruju a užívám si, jak ke mně kozy chodí, chtějí se mazlit a já překonávám strach z blízkosti neznámého zvířete. Jedna koza se mi tře o zadek, druhá se na mě tlačí zepředu a já se musím smát, protože mě pocit jakési nepodmíněné a kdykoliv přítomné lásky příjemně hřeje. Ten zažívám také od psů a koček, kteří si ke mně vždy hned přisednou a já si ve volném čase čtu v jejich přítomnosti.
Péče o zvířata má i odvrácenou stránku. "Nikdy jsem si třeba nedokázal představit, že budu muset zabít čerstvě narozené kůzle, které má střeva mimo tělo, nebo že budu rodit tři kůzlata denně po dobu deseti dnů," říká Lojza. Svěřuje se, že při komplikovaném porodu Emy nezadržel slzy a v jednu hodinu ráno volal veterináři, co má dělat. "Dnes už bych nebrečel a věděl bych, co mám dělat, kde mám zatlačit, jak přetáhnout vulvu přes hlavičku…," vysvětluje a dodává, že zabíjení kůzlat nebo slepic mu samozřejmě radost nepřináší. "Ale patří to k životu a běhu hospodářství. Musí se to udělat, už nad tím nepřemýšlím," říká.
Když prší, tak se pracuje méně
Následující dny prší, a jelikož nemá cenu dřevo zpracovávat v dešti, zažívám pocit, který mi ve městě někdy tak chybí: zpomalení, když je venku škaredě nebo když přichází zimní období. "Tady nemůžeš žít jinak než v souladu s počasím a ročním obdobím," říká Marek, se kterým sedím ve světnici, zatímco si čtu knížku a koukám z okna na deštivý les.
"Přes léto a jaro se chystáme na zimu, abychom měli naskladněné jídlo pro zvířata a dřevo. V zimě dáme krmítko na strom a koukáme na ptáčky. Pořád odhazujeme sníh a chodíme už vyšlapanými cestami, protože jinak se boříš do sněhu až po stehna. V pět hodin je tady už úplná tma, tak si zalezeme a díváme se na filmy nebo si čteme," popisuje.
Jsem ráda, že se mnou mluví upřímně. Nezapomene totiž dodat, že někdy je osamocený život jen ve dvou náročný a člověk má pak někdy až moc času "přemýšlet nad hovadinama". "Ale to tě zase přivede k tomu, že se těšíš na jaro. I když se aktivity tady dost opakují, nemám pocit, že je to stereotyp. Každé období přináší své," svěřuje se.
Večer jdu poprvé dojit kozy a vůbec mi to nejde. Bojím se, že jim ublížím, je mi opět trapně za mou nešikovnost, ale Lojza mi trpělivě radí: "Představ si, jako bys mačkala pastu z tuby. Mléko steče do struku samo a ty jen pořádně zmáčkneš." Snažím se následovat jeho instrukce, zmáčknout první k sobě palec a ukazováček a pak zbylé prsty, ale nic neteče.
V dojení se začnu následující dny lepšit. Pochopím, že musím stisknout opravdu hodně a nemám se bát, že zvířeti ublížím. Malý čůrek začne téct také v moment, kdy nad úkonem přestanu přehnaně přemýšlet a uvolním se. Další přínosný životní přístup v hospodářské praxi. Oproti rychlým proudům, které do kýblu tečou Lojzovi, jsem schopná vydojit jen zanedbatelné množství mléka. "Takhle bys je dojila celý den a večer bys mohla začít znovu," směje se můj mentor.
Příroda a samota = čas na vnitřní život
Ke konci týdne si na hospodářství začínám zvykat, některé dny už neslyším ani kokrhajícího Šimona, který mě první den ve čtyři hodiny ráno vzbudil a do sedmi kokrhal pod oknem jako chodící budík, taky si už přestávám myslet, že někde vibruje telefon, když skřehotá houser Štefan. Bez problémů si taky obleču na pyžamo tepláky a nazuju si gumáky, když potřebuju v noci na záchod. Přesto se ale začíná ozývat pocit, na který nemám poslední měsíce úplně čas a jemuž se dá ve městě vždy nějak vyhnout - pocit osamocení.
Protože následující dny prší, Marka bolí ruka, a nemůže proto pracovat, trávím po dlouhé době více času sama a ponořuji se do emocí, které nejsou úplně příjemné. Aktivní "život venku" se najednou obrací v "život uvnitř". Dochází mi, že útěk z civilizace s sebou nese hluboké ponoření do vnitřního světa a prožívání, v jehož duchu se nese zbytek mého pobytu. Vybavuje se mi jedna stará osobní bolest, která mě přirozeně "vykopne" na procházky do okolních lesů a na louky, kde sedím, brečím a dívám se na okolní kopce. Dochází mi, že mi právě tohle už dlouho chybělo - pobýt si ve svém trápení tak dlouho, jak budu potřebovat, a zároveň u toho cítit jakousi podporu, kterou mi tady poskytuje pohled na horizont.
Spiritualita přichází sama od sebe
Když se vracím do chalupy, je mi vždycky o něco líp, v posteli si zase lehnu ke knížce a vzápětí usnu. Na druhý den jdeme s Markem na houby a najdeme na pastvině vyrytá místa od kanců. Radí mi, že když půjdu do lesa sama a budu se bát, mám si zpívat, abych divokou zvěř vystrašila. Mám sice pořád obavy, ale přesto po obědě zase vyrážím do lesa, zpívám si, ale po třech písních zjistím, že už neznám žádné další texty.
Abych ovládla strach, začnu si vymýšlet vlastní slova, až ze sebe postupně začnu vyzpívávat všechny své pocity, a to v tónině a opakujícím se rytmu, který se postupem cesty stává jakousi modlitbou. Uvědomím si, že tohle je to, čemu se říká spiritualita a spojení s přírodou. Jako by mně spojení s přírodou ve volném čase, práci i odpočinku se zvířaty přirozeně dovolilo jít do vlastního nitra a zároveň mi pomohlo překonat strach ze samoty.
Na druhý den se jdeme s Markem projít, venčí psy, kontroluje, zda je všechno na pastvinách v pořádku, a zase sbírá hřiby. Když se ho ptám, jaké to je, chodit po vlastním kusu lesa, říká, že to tak nevnímá. "Já to tady spravuju, starám se o to. Kdyby mi sem přišel někdo řezat stromy, samozřejmě řeknu, že je to moje, ale jinak nemám žádný nadřazený pocit. Naopak, vnímám tady určitou jednotu a to, že jsem součástí něčeho většího," svěřuje se, zatímco se díváme na okolní kopce, a já vím, co tím myslí.
Když na druhý den sedím ve vlaku do Prahy, nejsem si jistá, jestli bych v takové izolaci dokázala žít. Starost o hospodářství totiž člověku neumožňuje spontánně se sbalit a odejít, když potřebuje. Chyběla by mi také rodina a přátelé. Těším se, až si po týdnu umyju hlavu, kterou jsem se v chladném počasí zdráhala mýt venku, až si zajdu zaplavat do bazénu a uvidím kamarády. Něco je ale přesto jiné. Je ve mně nějaká nová síla, kterou jsem načerpala z okolní přírody, velmi silný prožitek lásky a samoty jako polarit, které k sobě patří. A nakonec také zjištění, že strach z "divoké zvěře" můžeme zvládnout a nechat jít.
