Lidé, kteří se vyškrtli ze systému. Vznikla divadelní hra podle Palánova bestselleru

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
11. 10. 2021 17:42
Od jara do podzimu dokáže v divočině žít každý. Jedno z hesel, která několikrát zazní v tříhodinové inscenaci Raději zešílet v divočině, vzbuzuje různé pocity: chuť zažít dobrodružství, respekt a nakonec vděčnost. Projekt brněnského divadla Husa na provázku inspirovaný stejnojmenným bestsellerem Aleše Palána měl v pátek pražskou premiéru.

Divák, který zná knižní předlohu, má všechny důvody být spokojen, i když se nepotkal s hrdiny odpovídajícími konkrétním šumavským samotářům. Autor dramatizace Martin Sládeček spojil barvité výpovědi několika mužů a žen, kteří dobrovolně žijí mimo civilizaci, a vytvořil z nich osm vlastních postav. Mezi nimi prochází mladá žena s batohem a knihou, jejíž autor se jí zhmotní před očima.

Je jím Američan Henry David Thoreau, který v polovině 19. století odešel z města, opustil profesi učitele a začal si stavět chatku na opuštěném místě u jezera Walden. O svém samotářském životě později napsal knihu Walden aneb Život v lesích, která obsahuje také úvahy o lidské společnosti.

Filozof z předminulého století, jehož hraje Milan Holenda, se mezi novodobými poustevníky prochází v šamanské masce a trousí moudra potvrzující, že asociální podivínské jednání je v pořádku. Samotáři ale žádné teoretické zdůvodnění nepotřebují. Naopak: sami stáčejí vyprávění od obyčejných věcí k přemýšlení o lidském údělu, k myšlenkám o tom, co je správné a co vede ke katastrofě.

Lidové filozofování občas vypadá naivně, ve skutečnosti je však v prostotě síla. "Maringotka není úlet, úlet je hypotéka," říká bývalý pijan v podání Ondřeje Kokorského, který se raduje, že už devět let neplatí daně. Podle něj je v divočině kromě zimy nejtěžší vydržet sám se sebou.

Chovatelka oslů ztvárněná Sylvií Krupanskou vidí spásu ve volném prostoru a práci. Za nepřítele považuje ajťáky, kteří po lese běhají s paintballovou pistolí. Když o nich mluví, ovíjí se nebezpečně ostnatým drátem.

Jediného opravdového poustevníka, jenž se celý den modlí k Bohu nebo sbírá bylinky, hraje Růžena Dvořáková. V korzetových šatech a s vlasy staženými do drdolu je krásná. Její měkká tělesnost působí v překvapivém souladu s vroucími, zbožnými slovy. Když v moravském nářečí mluví o niterné potřebě modlit se v samotě za každého člověka, jsou v tom láska, utrpení a také křehkost.

Samotářku, která chová osly, hraje Sylvie Krupanská (uprostřed).
Samotářku, která chová osly, hraje Sylvie Krupanská (uprostřed). | Foto: Patrik Borecký

Bolest poustevníkovi působí hluk a chaos. Do scény z tramvaje, která jej veze ke každoměsíční zpovědi, ostře zasahuje jekot brusky. To si jiný samotář - asketa a diagnostikovaný blázen hraný Vladimírem Hauserem - ostří kopí, které má důležitou roli v jeho vizi záchrany světa.

Samotáři na jevišti zprvu účinkují odděleně. Výstupy se ale proplétají, jejich energie se navzájem propojuje a rozpíná.

Režisérka Anna Davidová se nesnaží o dokumentární divadlo. Divočinu zobrazuje přes nitra postav. Protagonisté se chovají neobyčejně zaujatě, jako by byli napojení na skutečné samotáře, kteří všechno to, o čem vyprávějí, tam venku skutečně žijí. Žádný herecký odstup, žádné přehrávání.

Vřelost herců překlenuje neosobní scénu, přeplněnou stoly a ze tří stran ohrazenou nízkou přepážkou jako kancelářský open space. Stěny jsou polepeny polystyrenovými krabicemi na jídlo. Jako by se samotáři dívali na diváky pohodlně usazené v civilizaci, a ne naopak.

Inscenaci Raději zešílet v divočině bude v Brně opět možné vidět 7. listopadu. | Video: Divadlo Husa na provázku

V inscenaci má největší váhu slovo, ostatní divadelní složky jsou ale v těsném závěsu. Pohyb, hudba a světelně-scénické aranžmá - vše je výrazné a v souladu.

I když přírodu, jež má v původních knižních rozhovorech důležité místo, na jevišti nic nezastupuje, přesto se před očima diváků divočina rodí. Nejprve pulzuje v nitru postav, odkud vyšlehává na povrch v krátkých, hudebně-vizuálních mezihrách.

Vyprávění o lidech, kteří se dobrovolně vyškrtli "ze systému", je snové, temperamentní, zanícené, ale kupodivu ne drásající. Skutečnost, že samotářům jde občas o život, se příliš nerozmazává. Spíš se mluví o hranici šílenství a démonech, jaké vyvolává dlouhodobá samota.

Každý ze samotářů nejprve obývá jeden stůl jako oddělený ostrov. Ve druhé části inscenace je nábytek spojený, samotáři společně stolují. Od jídla je blízko k utopické vizi. Fantazírují o politické straně, která by požadovala "více tmy, ticha a divočiny", zastavení "genocidy jménem velkovýroba" a například o pokutách za anglické trávníky.

Jsou to naivní nápady, tři hodiny strávené se samotáři ale zasévají pochybnosti nad tím, co všechno je v lidském soužití skutečnou naivitou.

Divadlo

Aleš Palán, Henry David Thoreau Thoreau, Martin Sládeček: Raději zešílet v divočině
Režie: Anna Davidová
Divadlo Husa na provázku, Brno, premiéra 10. září, pražské uvedení 8. října v Divadle Archa, nejbližší repríza 7. listopadu v Brně.

Za radikální změnu odejít z civilizace nesou tito lidé následky, nemají informace, ale myslí si věci sami za sebe, některé příběhy jsou zničující | Video: DVTV, Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy