Zeď proti potopě. Vědci odhalili plány, jak zabránit kolapsu ledovce soudného dne

V nejodlehlejší části planety se rozhoduje o budoucnosti pobřežních měst, ostrovů i milionů lidí. Jeden obří kus antarktického ledu – přezdívaný „ledovec soudného dne“ – totiž taje rychleji, než by si vědci přáli. Proto v zákulisí vzniká plán tak odvážný, že připomíná sci-fi film.

Představte si ledovou masu velkou jako Velká Británie – majestátní a přesto nebezpečně křehkou.

V odlehlé části Antarktidy leží ledovec přezdívaný „Doomsday Glacier“ neboli ledovec soudného dne, jehož oficiální jméno zní Thwaites Glacier. A není náhoda, že pravý název tohoto ledového masivu zná mnohem méně lidí než jeho mnohem trefnější pseudonym. Ledovec totiž do budoucna nepřináší zrovna pozitivní vyhlídky: jeho kolaps by mohl dramaticky přepsat mapy pobřeží po celém světě.

Obr držící oceány na uzdě

Doomsday Glacier je nebezpečný obr rozkládající se na ploše zhruba 192 tisíc kilometrů čtverečních, přičemž v některých místech je silný až čtyři tisíce metrů. A přestože se pohybuje pomalu, jeho význam je obrovský: zadržuje tolik vody, že by její uvolnění do oceánu zvýšilo globální hladinu moří o 65 centimetrů. Možná si řeknete: půl metru, to nezní tak dramaticky. Jenže v kontextu pobřežních měst, delt řek a nízko položených ostrovních států by to znamenalo zásadní změnu.

Od roku 1880 se hladiny oceánů zvedly o 21 až 24 centimetrů – a právě tento ledovec se na současném růstu podílí čtyřmi procenty. Nejde ale jen o něj. Vědci se obávají, že jeho kolaps by mohl destabilizovat celý Západoantarktický ledový štít.

Pod ledem

Kdo nebo co je hlavním viníkem? Teplá mořská voda, která proudí pod ledovec. Právě ta se dostává do mezery mezi ledem a pevninským šelfem a taví led odspodu. Nedávné vrty skrz hlavní část ledovce odhalily turbulentní oceánské podmínky a relativně teplou vodu schopnou „pohánět výrazné tání na bázi ledu“.

Antarktický obr však ustupuje už od 70. let, a mezi lety 1992 a 2011 se jeho „uzemňovací linie“ – místo, kde se led dotýká podloží – stáhla téměř o 14 kilometrů. Roční odtok ledu z této oblasti pak vzrostl od roku 1973 o 77 procent. A některé odhady naznačují, že pokud se nic zásadního nezmění, může se během několika desetiletí zcela zhroutit.

Zeď za 80 miliard dolarů

A právě tady přichází návrh, který zní jako scénář hollywoodského filmu.

Mezinárodní tým vědců sdružený v projektu Seabed Curtain Project navrhuje vybudovat podmořskou bariéru dlouhou 80 kilometrů a vysokou 150 metrů, která by kotvila do mořského dna v hloubce asi 650 metrů a fungovala by jako obří podvodní clona. Její úkol? Zabránit teplým proudům, aby se dostaly k nejzranitelnějším částem ledovce.

Představa je možná překvapivě jednoduchá: vyztužená textilie napnutá mezi plováky a těžkou základnou by vytvořila jakýsi obří větrolam pod vodou. Studená voda by tak zůstávala u ledovce, teplá by byla odkloněna. Předběžné modely z roku 2024 naznačují, že by takové řešení mohlo v některých místech zpomalit tání až desetinásobně. Zatím to však nikdo v praxi nevyzkoušel. Cena? Více než 80 miliard dolarů.

Miliardy místo bilionů

Jednou z vůdčích osobností projektu je Marianne Hagenová, bývalá náměstkyně norského ministra zahraničí, pro kterou je vyzkoušet tento plán v podstatě samozřejmostí. „Pokud je možné jedním cíleným zásahem na jednom místě vyškrtnout 65 centimetrů globálního růstu hladiny moří pro všechny, jsem ochotná to prozkoumat. Myslím, že máme povinnost to udělat,“ uvedla pro server IFLScience. A dodává i ekonomický argument: „Náklady na projekt půjdou do miliard. Náklady na škody půjdou do bilionů.“ Ačkoliv je investice obrovská, ve srovnání s budoucími opravami pobřeží, záplavami a migrací obyvatel je stále relativně nízká.

Celý projekt vznikl pod hlavičkou sítě arktických univerzit a jeho cílem zatím není stavět, ale zkoumat, zda je taková bariéra vůbec technicky a ekologicky proveditelná. A jak to tak bývá, s nadšením přišla i kritika.

Třeba v září 2025 se v odborném časopise Frontiers in Science rozhořela ostrá debata: tři vědci vyzvali k aktivním zásahům do polárních systémů, zatímco 42 dalších expertů si myslí, že tento plán může být extrémně nebezpečný – a varují třeba před „vnitřní environmentální škodou“. Podmořská zeď by totiž mohla narušit oceánské proudění, poškodit mořské ekosystémy nebo přinést znečištění. Navíc by bylo extrémně obtížné ji vybudovat v jednom z nejdrsnějších a nejodlehlejších prostředí na Zemi – ještě k tomu dostatečně rychle.

Hagenová to ale vidí jinak: „Nevidím bezpečnou cestu vpřed pro budoucí generace, aniž bychom provedli nezbytný výzkum těchto řešení typu náplasti, která nám koupí čas.“ Než by však odborníci začali cokoli stavět, čekají je roky výzkumu. I proto projekt plánují jako dlouhodobý – horizont rozhodnutí je zhruba 15 let.

Jasná otázka, nejistá budoucnost

Příběh ledovce tak ukazuje na jedné straně snahu o dekarbonizaci, která postupuje pomaleji, než by si klimatologové přáli. Na druhé straně pak stále odvážnější technologické návrhy, jak zmírnit následky.

Podmořská zeď za 80 miliard dolarů může znít bláznivě – a tak, zda se nikdy nepostaví nebo se jednou zapíše do historie jako projekt, který pomohl „vyškrtnout“ 65 centimetrů z budoucí mapy světa, je ve hvězdách. Jisté je tedy jen jedno: „ledovec soudného dne“ už dnes mění planetu. A otázka nezní, zda reagovat – ale jak.