Jana Svobodu přitahovalo dobrodružství odmalička. V dospívání začal navštěvovat režimem zakázaný skautský oddíl a později tajně složil skautský slib. "Přes rok jsme se scházeli po bytech jednotlivých členů a letní tábory se nám dařilo organizovat díky známým z řad hajných, kteří nás nechávali kempovat u sebe v lese. Museli jsme si dávat pozor a nikde se o tom příliš nezmiňovat. Když náš vedoucí podepsal Chartu 77, báli jsme se, že to praskne, ale naštěstí na nás komunisti nepřišli," přibližuje dnes šedesátiletý muž, kterého skautští kamarádi znají pod přezdívkou Hoňas.
Za ostnatým drátem se cítil svázaný, číst si o světě v knížkách mu nestačilo, toužil ho spatřit na vlastní oči. Proto se pražský rodák v roce 1986 rozhodl emigrovat na Západ. Ve 24 letech se přes tehdejší Jugoslávii dostal do Rakouska, kde strávil půl roku, než se dočkal povolení vycestovat do Kanady. "Odešel jsem sám, vlastní rodinu jsem neměl a máma s tátou o emigraci ani neuvažovali. Že se několik let nebudu moct vrátit, jsem si uvědomil až později. Ze začátku jsem to bral jako vysněnou dovolenou," vzpomíná Svoboda.
Když přistál na letišti v Ontariu, ocitl se v končinách, které ani trochu neodpovídaly představě, jakou si o Kanadě udělal z fotek. "Viděl jsem mírně zvlněnou nížinu, jakou najdete mezi Prahou a Kolínem. Ptal jsem se, kde jsou hory, a místní mě navedli, že musím ještě čtyři tisíce kilometrů západně. Tak jsem tam po prvním létě vyrazil a skončil jsem v Britské Kolumbii, konkrétně ve Vancouveru." Ani potom ale ještě nebylo vyhráno. "Na jednu stranu jsem měl kolem sebe konečně nádhernou krajinu, která vypadala jako něco mezi Norskem a Švýcarskem, zároveň se mi ale daleko hůř shánělo zaměstnání. Okolí Toronta bylo z hlediska pracovních příležitostí na vrcholu, zatímco Vancouver byl v tomto ohledu pravý opak," popisuje Svoboda.
S učením jazyka a hledáním práce mu v začátcích pomohli čeští emigranti v krajanských spolcích, které v Kanadě fungovaly. Když naspořil dost peněz, sbalil si batoh a na vlastní pěst se vydal do světa, jak si to plánoval už doma v Česku. "Začal jsem v Asii - v Nepálu a Thajsku, pak jsem zamířil do Austrálie a na Nový Zéland a pokračoval jsem Afrikou nebo Jižní Amerikou. Většinou jsem třeba dva měsíce stopoval a snažil jsem se vzít každý kontinent od A do Z, abych poznal místní kulturu, prošel si nejlepší výšlapy a viděl nejhezčí přírodní scenérie," shrnuje Svoboda obdivuhodný výčet destinací, které za více než tři dekády v emigraci navštívil.
Viděl telení ledovců i polární záři
Když má jmenovat nejsilnější zážitek, který se mu během cest vryl do paměti, vybavuje si telení ledovců na Aljašce, při němž se odlamují obrovské kusy ledu. "Viděl jsem, jak se masa ledovce s hromobitím zřítila do moře. Velký dojem na mě ale udělal i moment, kdy jsem poprvé viděl polární záři. Tehdy jsem jel stopem na Yukon, na severu Britské Kolumbie jsem musel přespat pod širákem a najednou jsem na podzimní obloze zahlédl vlnící se bílá světla," líčí Svoboda.
Někdy spojil příjemné s užitečným a nechal se například zaměstnat v kuchyni na výletní lodi, aby si při cestování i něco vydělal. Po revoluci taky nějakou dobu spolupracoval s cestovní kanceláří Čedok, která si ho najala jako průvodce. Dnes už organizuje výpravy jen pro své dávné kamarády ze skautského oddílu, kteří za ním do Kanady cestují. Živí se jako řemeslník na volné noze - stará se o obklady a dlaždice. Díky tomu se může půl roku věnovat své profesi a zbylých šest měsíců se toulá po divočině. Někdy s winchesterovkou v ruce loví zvěř, jindy rybaří nebo se plaví na kánoi.
První velkou výpravu podnikl před lety na řece Yukon se svým kamarádem. V kánoi tehdy sjížděli dva tisíce kilometrů dlouhou trasu, na vodě strávili šest týdnů a skončili až u Transaljašského ropovodu. Do civilizace se za tu dobu podívali jen dvakrát, aby nakoupili zásoby, jinak ale zůstávali v divočině a nocovali pod stanem.
"Ať už v Kanadě vyrazíte na kanoistiku, pěší túru po horách, nebo jdete lovit, můžete se klidně ocitnout na místě, které je třeba tři sta kilometrů daleko od nejbližší obydlené lokality. Kolem vás je jen pustina a hory, volná příroda, kterou si ve střední Evropě těžko dokážeme představit. Znám lidi, kteří by do kanadských lesů nešli, sám jsem ale i díky skautské výchově zvyklý se o sebe v přírodě postarat. Nemám z ní strach, naopak se tam vždycky těším," vyzdvihuje Svoboda.
Ztratil se tam, odkud se mnozí nevrátili
Přestože ovládá potřebné dovednosti, aby v divočině přežil, přiznává, že se už ocitl v situaci, kdy narazil na hranice svých schopností. "Jednou na podzim jsem se s kamarádem vydal vysoko do hor na lov. Vycházeli jsme za slunečného počasí, ale kolem páté hodiny začalo nahoře sněžit. Tou dobou už jsme šli každý sám, protože jsem se pustil do sledování jelena. Stopy zvířete vedly níž a níž, když najednou začalo pršet, zešeřilo se a pak začalo i mrznout. Ztratil jsem směr, a i když jsme se s kamarádem přes vysílačku domlouvali, že vystřelíme, abychom se našli, bylo to marné. Navigaci jsem tehdy u sebe neměl," vypráví Svoboda.
Cestu zpátky nenašel, a tak mu nezbylo nic jiného než jít na kost promočený celou noc po tmě a doufat, že se ještě někdy dostane do civilizace. "Zastavit se a rozdělat oheň nešlo, to bych zmrznul. Držel jsem se tedy horského potůčku a až v devět ráno jsem konečně dorazil do indiánské rezervace, kde mi pomohli. Poslali mě pod horkou sprchu, dali mi najíst a odvezli mě do výchozího bodu. Když jsem jim vyprávěl, co se mi stalo, říkali, že okolí hory Crater Mountain, kde jsem se ztratil, je zrádné - spousta lidí se tam vypravila a už se nikdy nevrátila. Od té doby si do přírody vždycky beru GPS a satelitní telefon," říká Svoboda.
V ohrožení života se ocitl třeba také na aljašském ostrově Kodiak, když pozoroval medvědy. "Najednou jsem si všiml, že se mi za zády objevil grizzly a blížil se mým směrem. Pokusil jsem se pomalu vyklidit pole, a jakmile jsem zmizel za nejbližší převis, dal jsem se na útěk. Naštěstí bylo nadohled auto s dalšími lidmi, kteří se přijeli na medvědy podívat, tak jsem k němu doběhl. Kdyby tam nebylo, nemuselo to se mnou dopadnout dobře," připouští Svoboda.
Nabízí se otázka, jestli si po všech těch dobrodružstvích ještě vůbec dokáže užít túry po horách a lesích v Česku, kam se každý rok kolem vánočních svátků pravidelně vrací za rodiči a přáteli. "Příroda tu samozřejmě není tak divoká, nemáme Skalisté hory ani Alpy, ale stejně je naše krajina nádherná. Na to, jak malé území máme, je tady pořád na co koukat. Navíc se v Česku pořád cítím doma. Už když mě po sametové revoluci omilostnili za trestný čin nelegálního opuštění republiky a podíval jsem se sem v roce 1991 poprvé, připadalo mi, jako bych odjel sotva před pár týdny. Zjistil jsem, že tady mám pořád svoje místo, a tak se sem pravidelně vracím," dodává Svoboda.
