Projekt Nevyhořím jste loni založila s dvěma kamarádkami s cílem pomoci především studentům medicíny. Vycházely jste ze svých vlastních zkušeností?
Ano. Studium medicíny je náročné, a to nejen množstvím učiva, ale i psychického tlaku. Ke konci druhého ročníku jsem já i moje kamarádka Kája Tkáčová zažily něco, co by se dalo přirovnat k syndromu vyhoření. Nedokázaly jsme najít radost a smysl v tom, co děláme, a nevěděly jsme, jestli máme pokračovat. Řekla jsem si tehdy, že buď zvolím jiný přístup a škola pro mě nebude středobod vesmíru, nebo toho budu muset nechat. Ve chvíli, kdy jsem se začala věnovat i jiným věcem, škola mě daleko méně stresovala a šla mi daleko lépe.
Projekt vznikl na základě dojmu, že se o těchto věcech příliš nemluví. Obzvláště pak na medicíně, kde často panuje silácká atmosféra a člověk může mít pocit, že to všichni kromě něj zvládají levou zadní. Kája sdílela svůj příběh v rámci platformy Příběhy z medicíny, kam napsala, jak svoje těžké období prožívala. A spousta studentů jí odepsala, že si mysleli, že jsou jediní, kteří něco podobného prožili.
Že jste na pokraji vyhoření, jste si uvědomila ve svých 21 letech. Většina lidí si asi nepředstavuje, že dvacetiletý student může vyhořet. Chtěly jste projektem ukázat, že se takzvaný burnout netýká jenom manažerů středního věku?
Určitě to byl jeden z důvodů. Taky jsme se primárně orientovaly na mediky, protože jsme ze sebe nechtěly dělat expertky na syndrom vyhoření u všech. Spousta lidí si myslí, že vyhoření se týká jenom čtyřicetiletých manažerů, ale ukazuje se, že spíš než věk rozhoduje prostředí, ve kterém se člověk pohybuje. A záleží také na osobnostních charakteristikách. Pokud je někdo hodně cílevědomý, má velké ambice a spoustu nadšení a najednou se střetne s realitou, ve které prochází dlouho stresujícím obdobím, a navíc má třeba ještě pocit, že své prostředí dokáže jen málo ovlivnit, začne být vyčerpaný a může přecenit svoje síly. A to je živná půda pro syndrom vyhoření.
Které situace pak mohou být takovou poslední kapkou před totálním zhroucením?
Za stres většinou považujeme čistě negativní zážitky, ale náročným obdobím můžou být třeba i Vánoce. Jakýkoliv stres, i pozitivní, na který nejsme dobře připraveni, nás dokáže vyvést z rovnováhy. Na burnoutu je zákeřné, že přichází plíživě, a je dost těžké si uvědomit, že člověk v takové situaci je. Že s ním něco není v pořádku, že se nechovám normálně ke svému okolí a jen tak samo se to nespraví.
V případě, že si člověk uvědomí, že jej postihl syndrom vyhoření, kdy si ještě dokáže pomoci sám a kdy už by měl vyhledat odbornou pomoc?
Je to velmi individuální. Každý máme svoje zdroje a dokážeme s nimi nakládat různým způsobem. Každý z nás má taky jiný přístup sám k sobě a jinou oporu ve vztazích ve svém okolí. I od toho se vyvíjí, jestli si dokáže pomoci sám či nikoliv. Každopádně si myslím, že pokud si člověk neví rady, tak konzultace s odborníkem, jako je psycholog, psychoterapeut, mu rozhodně neuškodí. Může být totiž dost těžké posoudit, jak na tom sami jsme. A pokud má člověk pochybnosti, měl by se svěřit někomu blízkému, ke komu cítí důvěru, nebo odborníkovi a pobavit se s ním o tom.
Myslíte si, že Češi podceňují syndrom vyhoření?
Myslím si, že jsou určitě státy, jako je například Velká Británie, kde se na prevenci a péči o duševní zdraví klade daleko větší důraz a je to mnohem větší téma. Ve zmiňované Británii mají velkou kampaň Heads Together a jejími ambasadory jsou navíc členové královské rodiny. U nás povědomí o tom, že člověk může mít duševní obtíže, ještě pořád není takové, jaké by mělo být. Co se týče množství lidí, které trápí příznaky charakterizované jako syndrom vyhoření, podle statistik to vypadá, že patříme mezi evropský průměr.
Váš projekt se zaměřuje především na budoucí zdravotníky. Jak častý je syndrom vyhoření u lékařů nebo sester?
Pomáhající profese patří mezi nejohroženější skupiny. Jedním faktorem je velká emoční investice, kterou do povolání zdravotník dává a není vždy jednoduché jít domů s prázdnou hlavou. U mladých lékařů může být problémem i časové přetěžování. V práci tráví často spoustu času a nemají tolik prostoru na rodinu nebo koníčky. Naštěstí pomalu odpadá faktor neadekvátního ohodnocení, protože před pár lety byly tabulkové platy lékařů, kteří pracují hodně, snaží se všechno naučit a ještě neudělat chybu, opravdu neadekvátně nízké.
Jaká je pravděpodobnost, že si lékař potýkající se s psychickými problémy nechá pomoci od svých kolegů?
Pořád malá. Lékař si často myslí, že on sám má být oporou a pomáhat lidem, a přitom by si měl přiznat, že sám může potřebovat pomoc. Je to těžké. V tomto prostředí panuje velká stigmatizace, ale záleží na oboru. Třeba mezi psychiatry, kde se pohybuji, mám pocit, že se snažíme chovat se hezky k sobě i svému okolí, protože víme, že je to i pro naši práci důležité.
Při svém studiu jste vedla blog a instagramový účet, na kterém jste sdílela svůj každodenní život, včetně posilovací rutiny. Jak nyní odpočíváte?
Pořád cvičím, jenom svět už o tom neví. (smích) Je to důležitá část mého týdne. Když toho začne být hodně, nakupí se mi služby a povinnosti, prvním nápadem by bylo osekat cvičení. Ale dávám si velmi záležet na tom, abych se třikrát týdně v crossfitovém gymu objevila. Jednak proto, že si při zvedání činek psychicky odpočinu. a jednak proto, že odreagovat se mi pomáhají i lidé, které tam potkám. Když nestíhám, zajdu si alespoň zaběhat. Ale minimálně čtyřikrát týdně něco dělám, protože mi to dlouhodobě pomáhá.
Zuzana Špačková (25 let)
- Pochází z Kroměříže, žije v Brně
- Vystudovala Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, nyní pracuje jako psychiatrička ve Fakultní nemocnici Brno
- Ke konci studia spoluzaložila projekt Nevyhořím. Kromě toho dlouhé roky vedla blog a úspěšný Instagram zaměřený na životní styl.
- Ve volném čase ráda cvičí, tráví čas s milými lidmi a chytrými knihami.
- 27. ledna vystoupí v pražské Lucerně na konferenci Osobní růst.
Radíte cvičení i svým pacientům?
Určitě ano, zejména jako prevenci. Pokud se člověk chce vrhnout do cvičení, měl by si najít pohyb, který mu bude vyhovovat a především mu bude dělat radost, pak u něj i vydrží. Třeba kdyby mě někdo zavřel do místnosti, kde bych měla hodinu cvičit zumbu, tak proskočím oknem, nebudu šťastná. (smích) Ale věřím, že jsou lidi, které tohle naopak baví.
Na Instagramu vás sledovalo 30 tisíc lidí. Po nástupu do práce jste si jej však zrušila. Bylo to součástí vaší psychické očisty?
Určitě jsem neměla pocit, že mě Instagram nějak vysává nebo svazuje. Snažila jsem se ho brát s odstupem. Na sociální sítě jsem se vždy dívala jako na svět, který má s realitou pramálo společného, a snažila jsem se na ně dávat věci, které byly osobní, autentické, nemalovaly realitu na růžovo. To, že jsem si Instagram zrušila, považuji ale za velmi dobrý krok. Jedna z nedílných součástí mé práce je také vytvářet si vztah s mými pacienty a potřebuju, aby mezi námi fungovala vzájemná důvěra. Chráním tak sama sebe i je.
Je známo, že sociální sítě mají velký dopad na psychiku svých uživatelů, zejména pak dospívajících. Jak se na to jako lékařka díváte?
Sociální sítě vnímám jako nástroj a záleží na každém, jak jej uchopí. Instagram nás nutí se neustále srovnávat, a když jej otevřeme, je na něm spousta usmívajících se a šťastných lidí, takže můžeme mít dojem, že jenom nám je dneska třeba mizerně. A ačkoliv si člověk snaží držet odstup, tak když má blbý den, může se ho to dotknout. Myslím si, že my, starší, kteří jsme k Instagramu došli už s nějakou schopností kritického myšlení a odstupu, jej dokážeme vnímat jinak než ti, kteří si svůj pohled na svět kolem teprve utváří. V tom to pro ně může být mnohem více nebezpečné.
Sama jsem Instagram vnímala jako místo, kam můžu sdílet i informace i o tom, že se duševní obtíže mohou dotýkat každého z nás. Hodně mě bavilo takzvané "psychopondělí", kdy jsem se každý týden podělila o nějakou odbornou informaci ze světa psychiatrie a duševního zdraví a ta se dostala i k lidem, kteří by o ní jinak třeba nevěděli.
