Sony znovu vydává už druhou "starou" hru, která nese trochu nešťastné a zavádějící označení Director's Cut. A stejně jako v případě akční adventury Ghost of Tsushima se ani v případě Death Stranding nejedná o dodatečně zpracovanou režisérskou verzi odrážející původní tvůrčí záměr Hidea Kodžimy, ale zkrátka o vylepšenou edici pro novou generaci konzolí s drobnými novinkami a několika příběhovými misemi včetně střelnice či závodiště.
Nového obsahu je ale poskrovnu a závodění nebo trénování na střelnici jsou spíše fajn doplňkové aktivity než plnohodnotná lákadla k návratu do tajemného světa "Mrtvého přílivu". Death Stranding Director's Cut si tak užijí zejména hráči nepolíbení původní verzí.
Death Stranding původně vyšel téměř před dvěma roky a až do samotného vydání kolem sebe vybudoval tajemnou auru čehosi přelomového, fantastického a unikátního, že bylo téměř jisté, že spoustu hráčů realita zklame.
Ohlasy po vydání
Kritici na hře chválili herecké výkony, soundtrack a vizuální stránku, ale v názorech na hratelnost i příběh se už rozcházeli. Prodalo se jí přes pět milionů kopií a v řadě prvků připomínala samotnou pandemii covidu, kterou si lidstvo uzamčené ve svých domovech zažilo na vlastní kůži.
V jádru se opravdu jedná o simulátor doručování zásilek, přesto hratelnost není vůbec nudná či plochá, vlastně je stejně pestrá jako samotný život hlavního hrdiny v postapokalyptickém světě, který zaplavují tajemné bytosti a kde třeba po vymočení vyroste ze země muchomůrka.
Hlavní tvůrce Hideo Kodžima vytvořil nekompromisní interpretaci žánru open-world her, který v poslední dekádě deformovaly uniformní variace titulů od Ubisoftu. Ano, místy to je opravdu bolestivá, nudná a náročná pouť po monotónní krajině vyžadující po hráči dechová cvičení na zklidnění tepu, ale garantuje, že nic podobného v životě nehrál. Kdo tohle v době sázek na pokračování, remastery a remaky může o "tříáčkové" hře dneska říct?
I taková obyčejná a triviální aktivita jako chůze po krajině je doslova revoluční a cítíte při ní tíhu nákladu, kterou Sam Porter Bridges přenáší, vítr, který mu do něj ze strany fouká, i kameny, o které zakopává.
Samotné plánování cest přes hory, doly a řeky je zase zábavnou minihrou vybízející k experimentování a zkoušení rychlejších, ale o to nebezpečnějších tras, nebo dlouhých a bezpečných zacházek. A inovativní multiplayer doslova proměňuje herní kulisy, kdy za pomoci ostatních hráčů přetváříte zhroucený svět v obyvatelné místo a usnadňujete si cestu i život. Pojem altruismus tu rázem dostává nový rozměr.
A přestože Death Stranding exceluje v budování atmosféry (i díky famóznímu instrumentálnímu soundtracku Ludwiga Forssella) i vykreslení zdecimovaného světa, jako by selhával v tom nejdůležitějším, tedy v tom, že to je, resp. měla by být pořád videohra.
Kodžima ty nejdůležitější dějové momenty a zvraty odvypráví v hodiny a hodiny trvajících filmových sekvencích, v nichž sice hrají hvězdy jako Norman Reedus, Mads Mikkelsen, Léa Seydouxová nebo Margaret Qualleyová, ale pak zase hráče hodí zpět "do reality" a nutí ho doručovat a doručovat a doručovat, byť s postupujícím časem se variují možnosti i způsoby, jak dosáhnout cíle, a nechybějí ani akční pasáže.
Death Stranding není jednoduchá hra na popsání a rozhodně není jednoduchá na hraní a dohrání. Přesto je to jeden z titulů, který je sympatický v tom, jak se snaží věci dělat jinak a po svém. Vyžaduje trpělivost, usebrání se a zklidnění a ideálně hození všech předsudků i naučených herních mechanik za hlavu.
Kodžimovi se podařilo postavit během pár let vlastní studio a vytvořit svébytný a unikátní titul, který má franšízový potenciál (sami hráči už volají po pokračování) a stal se jedním z vlajkových titulů PlayStationu. A to rozhodně není málo.
