reklama
 
 

Neobyčejné příběhy z trávy. Fotografka Veronika Souralová přibližuje dětem svět hmyzu

4. 8. 2019 19:14
Většina fotografů zná Veroniku Souralovou jako šéfku prestižní soutěže Czech Press Photo a mnoho z nich také ví, že sama výborně fotí a specializuje se na makrofotografii. Dětští čtenáři ji ovšem znají docela jinak. Jako autorku knížek, kde malí hrdinové prožívají velká dobrodružství v říši hmyzu. Nedávno vyšla už čtvrtá, s názvem Příběhy z trávy aneb velké dobrodružství v hmyzí říši. "Všechno to začalo tak, že jsem mým dětem vymýšlela příběhy k fotkám hmyzu, které jsem pořídila," říká v rozhovoru.

Jak jste se vlastně k fotografování makra a přírody dostala? Na vernisáži vaší nové knihy jste říkala, že na tom má velkou zásluhu váš táta.

Ten v tom hrál opravdu velkou úlohu. Byl ornitologem Krkonošského národního parku - a jako dítě biologa máte téměř povinné, že se o přírodu musíte zajímat. Mě k tomu ale nikdy nemuseli nutit, příroda mě zajímala od mala. Byť jsme bydleli v paneláku, doma jsme měli vždycky zvěřinec a hmyz byl jeho základem. Každý rok jsme chovali housenky, abychom z nich vypěstovali motýly. Dodneška platí, že když v létě nemám doma housenky, tak je to nějaké divné léto. Ta proměna housenky v motýla je pro mne dodnes zázrak přírody.

Od lásky k přírodě k fotografování ale může být ještě dlouhá cesta…

Když už byl táta v důchodu, hodně se zajímal o mravence a založil a vydával časopis Formica. Často ode mne chtěl nějaké fotky. Já už jsem v tu dobu fotila, ale nebyla jsem nijak vyhraněná, fotografovala jsem ledasco. Táta mi vždycky říkal: Dobré fotky máš, ale já potřebuji mravence. A to jsem tehdy moc neuměla, a tak jsem začala chodit na různé workshopy. Ale v té době (bylo to kolem roku 2000) ještě nebyly tak rozšířené jako dnes a nenašla jsem žádný, který by se zabýval speciálně fotografováním hmyzu.

Jak jste to řešila?

Šla jsem na kurz makrofotografie, kde se fotily mince a různé nepohyblivé předměty. Nakonec mi s tím hodně pomohl fotograf Oleg Homola a společně jsme přišli na to, jak nastavit foťák, jak zastavit mravence, jak správně blesknout. Na workshopech mi poradili techniku, ale jak ji používat, na to už jsem musela přijít sama. Oleg sehrál v mé kariéře markofotografa velkou roli a i díky němu jsem pak vydala první knížku. A nejlegračnější je, že díky mravencům jsem se dostala i k soutěži Czech Press Photo.

Opravdu?

Když jsem vyfotila první sérii mravenců, nebyly to snímky jako do atlasu, ale spíš reportáž o tom, co se v mraveništi děje. Fotky jsem ukazovala Olegovi, líbily se mu a řekl mi, že bych to mohla přihlásit do soutěže Czech Press Photo. Napřed se mi to zdálo neuskutečnitelné - k fotografům, kteří soutěž vyhrávali, jsem vzhlížela a připadalo mi to jako nedostižná meta. Ale poslechla jsem ho. Sice jsem nezískala cenu od poroty, ale skončila jsem na druhém místě v diváckém hlasování. To mě ohromně motivovalo k dalšímu fotografování.

Veronika Souralová

Veronika Souralová

  • Ředitelka Czech Photo (centra Czech Photo Centre a soutěží Czech Press Photo.a Czech nature Photo)
  • Makrofotografka, specializuje se na snímky hmyzu.
  • Její fotografie hmyzu byly publikovány v řadě odborných publikací a časopisů. 
  • Autorka knížek pro děti:
    Jeden den v mraveništi (2004), Povídání s motýly (2010), Včelí domeček (2014), Já, zlatý retrívr (2013), Rok s retrívrem (2016) a Příběhy z trávy (2019).

A o pár let později jste se stala ředitelkou této soutěže…

Že to budu já, kdo o deset dvanáct let později povede celé Czech Press Photo, to by mě tehdy ani ve snu nenapadlo. 

Kdy vyšla vaše první dětská knížka?

To bylo v roce 2004. Jmenovala se Jeden den v mraveništi. Dva měsíce jsem seděla u jednoho malého mraveniště, tam se mravenci nejlépe fotí…

Proč se lépe fotí u malého mraveniště? Není to jedno, jestli je velké, nebo malé?

Protože je jich tam málo. Když sedíte u velkého mraveniště, tak se mravenci rozlézají po mnoha cestičkách okolo, velice brzy zjistí, že tam jste, a začnou na vás jako na vetřelce útočit. Za chvíli už po vás lezou všude, i po foťáku. Jsou hrozně stateční, když útočí proti takovému obrovi a hájí své mraveniště. U malého mraveniště je jich málo, a když si sednete na místo, kde jim nevadíte, tak můžete daleko více sledovat, co se tam děje. A tak jsem seděla u jednoho malého mraveniště, u nás na zahradě, které bylo v podstatě naše…

Vaše?

Táta dělal dříve transfery mravenišť, přesunoval je na jiná místa, když někomu vadila u domu. Mraveniště se vykope i s královnou a někam se převeze na jiné vhodné místo. No a toto mraveniště táta převezl k nám na zahradu. Máma sice moc ráda nebyla, ale já jsem byla jako fotografka nadšená.

Jenže jsem v té době měla také malé děti a přišlo mi zároveň trochu smutné, že pořád fotím mravence, místo toho abych fotila je. A abych dětem vynahradila čas, který jsem strávila u mraveniště, vyprávěla jsem jim večer, co se tam dělo. Prohlížely si se mnou fotky a já jsem pro ně začala vymýšlet pohádky o tom, co se v mraveništi odehrálo. Dělaly jsme také spolu k těm příběhům koláže z mých fotek.

Předpokládám, že právě tam se zrodil nápad vydat knížku.

Když jsem to ukazovala Olegovi, řekl mi: To je dobrý, z toho by mohla být knížka. Řekl o mně řediteli nakladatelství Mladá fronta. Ten si mě pozval a zeptal se mě, jestli bych mohla napsat knihu pro děti. Přes prázdniny jsem ji dala dohromady. Hodně jsem do toho zapojila mé děti, vlastně jsme ji spolu vymyslely.

O čem ta kniha vypráví?

Děti se zmenší na velikost mravenců a prožívají jeden den v mraveništi. Jednak se přitom naučí, co se v mraveništi děje, a pak je tam také dobrodružný příběh - mraveniště je v ohrožení a ony ho zachrání svou lidskou chytrostí ve spojení s mravenčí houževnatostí.

Už když příběh vznikal, dávala jsem ho číst dětem mých kamarádek, abych věděla, co se jim líbí a co ne. Snažila jsem se ho pak co nejlépe přizpůsobit dětské mentalitě. Plno dětí, které tu knihu četly, mě pak prosilo: Teto, Víťa a Natálka byli v mraveništi, zařiď, abychom tam také mohly být! Opravdu věřily, že mé děti dobrodružství v mraveništi prožily.

Pak vyšly i další knihy, o čem byly ty?

Druhá knížka vyšla brzy po té první a jmenuje se Povídání s motýly. Tam také vystupovaly v rolích hrdinů moje děti. Pak přišla pauza, děti vyrostly a už se o nich příběhy psát nedaly, i když jsem měla spoustu nápadů. Děti mé sestry byly menší, takže dalšími hrdiny byly ony. Třetí knížku jsem chtěla udělat o včelách, a tak vznikly Prázdniny v úlu.

O čem se píše lépe dětská kniha - o mravencích, nebo o motýlech?

Určitě o mravencích. Daleko lépe se píší příběhy o sociálním hmyzu. Mravenci mají mezi sebou spousty vazeb, je to velmi dobrá paralela k lidskému světu. Chovají se velmi podobně jako lidé, ale rozumněji. Rozdíl je v tom, že v hmyzím světě to všechno funguje - a to velmi logicky a správně -, protože do toho jedinci nevkládají své ego a neupřednostňují ho před zájmy jejich společnosti.

Jak se vlastně fotí včely? Musíte kolem úlů chodit ve včelařském obleku, aby vás nepobodaly?

Začalo to tak, že jsem si stoupla před česno úlu, dostala jsem několik žihadel a bylo po focení. Pak jsem se spojila s odborníky z Výzkumného ústavu včelařského v Dole a jejich zkušenosti mi hodně pomohly. Když poznáte svět včel, zjistíte, jak moc věcí se musí za svůj život naučit. Procházejí například různými povoláními, než mohou vylétnout z úlu a začít nosit med.

A jak jste pak zařídila, abyste nedostala další žihadla?

Důležité jsou znalosti. Některá včelstva jsou mírnější, jiná útočnější. Ve včelařském ústavu měli vyšlechtěné zvláště mírné včely - žádný včelařský oblek jsem na sobě nikdy neměla. Většinu fotografií jsem nafotila v tílku s hlavou téměř v úlu. 

Opravdu?

Ano, musíte ale dodržet základní pravidla. Například se nesmíte postavit přímo před česno úlu - právě to byla moje první velká chyba. Když včela vyletí z úlu a někoho tam vidí, nebo při tom do někoho narazí, brání ihned svůj úl. K úlu je potřeba přistupovat z boku nebo zezadu. Člověk by se také neměl parfémovat, aby včely nedráždil vůní. Zásadní chyba je třeba jíst před úlem přezrálý banán. Má podobnou vůni jako feromony, které včely vypouštějí při nebezpečí. Musíte být v klidu, dělat všechny pohyby pomalu.

Vzpomínám si, že můj děda včelař ke zklidnění včel používal doutnák…

To jsem nikdy nepoužívala. Kouř doutnajícího dřeva pro včely znamená, že hoří les. V přírodě by byl v takovém případě ohrožený jejich úl, protože přirozeně sídlily v dutinách stromů. Začnou se tedy krmit a připravovat se na opuštění úlu a na stěhování. Proto na vás neútočí - mají v tu chvíli úplně jiné starosti.

Ani včelařskou kuklu jste na sobě neměla?

Když jsem fotila včely, tak ne. Ale měla jsem ji (a také včelařské rukavice, péřovou bundu a holínky), když jsem fotila velké sršní hnízdo, které bylo také ve včelařském ústavu. Sršni nejsou moc útoční, ale když vám jich lítá sto kolem hlavy, hrozně bzučí. A vy máte pocit, že se na vás hned vrhnou a je za chvilku po vás.

Dají se vůbec využít informace od expertů z výzkumného ústavu v dětské knize?

Myslím, že v knize je hodně zajímavých informací o včelách. Já jsem se o hmyz zajímala od dětství, ale drtivou většinu věcí, které jsem se o včelách dozvěděla, jsem do té doby neznala. Když si to přečtete, budete vědět, jak funguje úl, a děti mohou informace snadno vstřebat díky dobrodružství malých hrdinů, kteří se v knize do úlu dostali a s kterými se při čtení ztotožňují.

A vaše nejnovější kniha?

Jmenuje se Příběhy z trávy aneb velké dobrodružství v hmyzí říši.

O čem je?

Na krkonošské louce dojde k přepadení mraveniště nepřáteli a mravenčí královna je vážně zraněná. Celé mraveniště je v ohrožení. Na pomoc jsou povolány dvě děti - Péťa a Terezka -, které se díky kouzelnému pylu zmenší na hmyzí velikost a tím začne jejich dobrodružství.

S pomocí různých brouků a zvířat se vydávají do Mrtvého lesa pro zázračnou vodu, která může královnu zachránit. Vodu hlídají lesní strážci a dětem ji vydají, jen pokud správně splní mnoho úkolů.

Péťovi a Terezce radí prostřednictvím SMS zpráv jejich starší sestra Bára, která je zrovna na přírodovědném táboře. Je to trochu pohádka, trochu atlas brouků. Při čtení knížky se děti nenápadně a zábavně naučí mnoho o přírodě.

To, aby informace o hmyzu ve vašich knihách byly pravdivé a fakticky správné, je pro vás asi hodně důležité?

Ano, je. Vždycky se snažím načerpat co nejvíce informací z literatury i od odborníků a pak to přenést do mých knížek a do dětského příběhu.

A o čem bude další kniha?

To je otázka. Já bych hodně chtěla fotit termity, ale ti by se asi v dětské knížce nikomu nelíbili. Mám v plánu další (už třetí) knihu o psech s Danem Maternou (výborný fotoreportér, který pracuje pro MF DNES, pozn. red.). Už dlouhou dobu si také píšu cestovatelské deníky, takže přemýšlím o tom, že bych je využila pro knihu.

Vaše nová kniha se předpokládám dá normálně koupit v knihkupectví?

Ano, vydalo ji nakladatelství C-Press.

Co je na makrofotografii nejtěžší, s čím se člověk nejvíce potýká?

Je potřeba používat speciální techniku, naučit se s ní pracovat a hlavně mít znalosti o hmyzu. Když fotíte makro a o hmyzu toho moc nevíte, jen těžko pořídíte zajímavý snímek. Mám ráda, když fotograf vyhmátne okamžiky, které jsou v životě hmyzu zajímavé, a to bez znalostí nejde. A pak je potřeba spousta trpělivosti. A láska k přírodě. To je základ.

autor: Tomáš Vocelka | 4. 8. 2019 19:14

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama