V březnu minulého roku obletěly svět miliony zpráv, postů a tweetů truchlících nad smrtí posledního samce severního bílého nosorožce Súdána. Jenže doslova za humny nám vymírají druhy, které ještě nedávno patřily mezi zcela běžné.
K nim se dost možná přidá i kos černý, jenž dříve poskakoval na každé zahradě a štval sadaře, že jim klove do třešní.
Jenže Český svaz ochránců přírody (ČSOP) zjistil, že jich za poslední rok rapidně ubylo. Pracuje totiž na programu Živá zahrada, kdy mu stovky dobrovolníků hlásí, jaké druhy zvířat viděli na zahradě, a to včetně ptáků v krmítku.
"Ještě minulý rok byl kos na 98 procentech zahrad. Loni v létě ovšem lidé nacházeli spoustu mrtvých kosů, což může mít na svědomí virus, který přenášejí komáři," říká Petr Stýblo, ředitel Českého svazu ochránců přírody. "Naše vánoční pozorování výrazný úbytek potvrdila. Zjistili jsme, že se vyskytuje na pouhých 58 procentech zahrad, což je za jediný rok obrovský pokles. V některých místech pak zcela vymizel."
Podobný pokles zhruba před zhruba třiceti lety zaznamenali i u dalšího běžného ptáka - vrabce domácího. Hnědí ptáčkové se i na panelových sídlištích ve velkých městech proháněli v celých hejnech.
"Taky si pamatuju, že na pražských zastávkách jich žebrala o drobky celá hejna, pak před třiceti lety vymizeli z měst celé střední Evropy. Teoretizovalo se o tom, že to snad mohlo být zavedením bezolovnatého benzinu, ale to jsou pouze nepotvrzené teorie, nevíme přesně nic," líčí Stýblo. Vrabci podle jeho slov podobně záhadně jako před třemi desítkami let vymizeli, se zase najednou vrátili a jejich počet narůstá.
Mnohem hůře je na tom u nás sysel polní, kterého si dnešní čtyřicátníci pamatují z dětství jako přemnoženého polního škůdce, jenž se hubil. Dnes je kriticky ohrožený a podle Stýbla se ho v české přírodě již nepodaří zachránit. V případě sysla však podle něj nejde o žádnou katastrofu, neboť se zde nachází na kraji svého areálu a stahuje se k jeho jádru, které leží ve východní Evropě, kde je dostatek stepí.
"Dnes žije již asi jen ve dvaceti lokalitách u nás, které jsou navíc od sebe izolovány, takže nemá šanci přežít. Ještě nedávno byla největší kolonie syslů v Praze na letňanském letišti, nyní se tam prý vyskytují poslední dva."
"Potíže mají všechny druhy, které jsou v úzkém kontaktu se zemědělskou půdou. To je ta skutečná katastrofa, která se v Česku odehrává. Na kosy přišel virus, ten zase odejde, nebo se mu kosi přizpůsobí. Ale způsob, jakým se devastuje zemědělská krajina, je dost strašný a nevratný," vysvětluje šéf ochránců přírody. Týká se to třeba i zajíce, křečka, plcha, plšíka, rejska, čejky, skřivana, křepelky či chocholouše.
Dalším velkým problémem je zjevný úbytek hmyzu, jednak kvůli silné chemizaci rostlin a půdy a také vlivem klimatu a nedostatku vody.
"Hmyz zcela jasně mizí, s ním zmizí i hmyzožraví živočichové," upozorňuje Petr Stýblo. Sem patří nejen třeba hmyzožraví pěvci, které jsme si zvykli běžně slýchat v přírodě - skřivan, konipas, drozd, vlaštovka či slavík, ale třeba i obojživelníci jako ropucha, skokan nebo čolek. Ty pak trápí i nedostatek vody. Podobně špatně jsou na tom i všechny druhy netopýrů.
Na každém druhém českém rybníku dříve hnízdili racci chechtaví nebo lysky, dnes už jsou opět spíše vzácností.
"Ono se sice stovky racků poflakují v Praze na Vltavě, ale ti tu nehnízdí. Míst, kde si racek chechtavý staví u nás svá hnízda, je dnes už jen pár. Ten by si určitě zasloužil silnou ochranu ze zákona," míní ředitel Českého svazu ochránců přírody.
A tak jsou paradoxně média plná zpráv o ochraně tetřeva hlušce na Šumavě, zatímco bez zájmu veřejnosti vymírají druhy doslova pod našimi okny.
"Je to také dáno zcela nepružnou legislativou a zkostnatělým zákonem na ochranu přírody, který nestíhá na změny v přírodě reagovat. Obsahuje seznamy, v nichž jsou údaje staré dvacet let, a podle těchto starých údajů se poskytuje živočichům ochrana. A tak si tu chráníme třeba bobra s vydrou, ačkoliv už nejpřísnější ochranu zjevně nepotřebují, zatímco dříve běžné druhy nám tu bez většího zájmu státu vymizí," vysvětluje Stýblo.
Bobr se prý přestal bát lidí, protože se neloví, a tak se mu zvětšuje jeho areál. Už dávno za ním nemusíme jezdit do divočiny, ale potkáme ho klidně i v Praze. Vydra zase těží z mnohem čistší vody, než tu byla dříve, a z rybníků a řek nacpaných rybami.
Kritické ohrožení se však týká především drobných živočichů v zemi, jejichž stavy ubývají mimo zraky veřejnosti i odborníků. "Jdou samozřejmě velmi špatně vyčíslit. Ale třeba každý rybář vám potvrdí, že dříve, když potřeboval žížaly, stačilo rýčem odkrýt kousek půdy a měl jich spoustu. Dnes narazit na žížalu není žádná legrace a podobných, ale nenápadnějších živočichů zmizelo z půdy mnohem více," upozorňuje Stýblo.
Katastrofální situaci s naším hmyzem podle něj dobře ilustrují nápadní motýli, kterými se to na zahradách jen hemžilo a i laici podle odlišných zbarvení poznali, že jde o nejrůznější druhy - babočky, bělásci, žluťásci, modrásci, otakárci… Dnes v rámci programu Živá zahrada mají lidé odškrtnout, když na své zahradě uvidí alespoň tři druhy motýlů, což je pro mnohé neřešitelný problém.
Potíž podle šéfa ochánců přírody spočívá mimo jiné i ve šlechtěných zahrádkách s kraťoučkými trávníčky bez plevele, s nepůvodními rostlinami ošetřenými herbicidy. "Přitom minimálně tři druhy motýlů potřebují ke svému životu kopřivu. Jenže tu si na zahrádce nenecháme, dneska už je to také pomalu vzácnost."
Mizí i mnohé ryby - kriticky ohrožená je třeba i mihule potoční, mezi silně ohrožené patří ouklejka a mezi ohrožené třeba i vranka nebo střevle. A připlutí úhořů do českých řek už brzy budeme znát jen z knížek Oty Pavla.
"S úhoři je to velmi zlé. Tisíce tun se jich zlikviduje už ve stadiu larvy, protože jsou vyhledávanou lahůdkou v asijských restauracích. Chutnají zkrátka Číňanům, kteří jsou ochotní za ně zaplatit neuvěřitelné peníze. A když už úhoř přežije tyto nájezdy a dovezou ho rybáři do našich řek, tak ho při cestě do moře rozsekají turbíny elektráren. Přes jezy se v létě často vůbec nedostane, protože jsou vyschlé, a jediná 'volná' cesta mu zbývá přes lopatky vodních elektráren," líčí Petr Stýblo.
O mnohé druhy podle něj přicházíme nenávratně, jiné ale ještě mají šanci, pokud jim přizpůsobíme prostředí. Nemusí přitom hned jít o vyhlašování rezervací. Mnohdy stačí uvědomělý vlastník půdy, který se nežene jen za krátkodobým ziskem. I proto se snaží ochránci přírody s vlastníky půdy spolupracovat v rámci hnutí pozemkových spolků. Anebo cenná území rovnou vykupují. Například pozemky vykoupené ochranáři v rámci programu Místo pro přírodu kypí životem a stávají se útočištěm i velmi vzácných druhů.
"Když si vezmete, jak krátký je náš život a kolik desítek živočišných druhů jsme během něj ztratili, tak je to celkem velká tragédie," konstatuje šéf ČSOP.
Zachránit přírodu v její současné rozmanitosti nicméně podle Petra Stýbla již nelze. Mnohému by podle něj pomohlo, kdyby česká legislativa uměla reagovat na aktuální situace a vědecké poznatky. Jenže to prý nejde nikde v Evropě, neboť demokratické procesy tvorby legislativy vždycky budou zdlouhavé, a navíc se při nich lehce může stát, že výsledek bude zcela v rozporu s tím, co autor návrhu v dobré víře zamýšlel.
"Změnami zákonů cesta nevede. Jedinou šanci, pokud vůbec nějaká ještě je, vidím v tom, že změníme myšlení lidí. Naučit člověka chápat přírodní zákonitosti, vymýtit jeho nabubřelost, ale i přecitlivělost. Ale na to vše už je asi pozdě. My tu přírodu v podstatě chráníme proto, že nás to baví, ne že bychom si mysleli, že ještě jde zachránit," povzdechl si Petr Stýblo.
"Koneckonců příroda tu v nějaké formě zůstane pořád, akorát z ní třeba zmizí devadesát procent druhů. Mezi těmi zbývajícími deseti procenty bude možná člověk a možná taky ne," dodává.
