Dokumentární cyklus GEN se stal ve svých počátcích doslova fenoménem. Co vás tehdy vedlo k vytvoření životopisného seriálu?
Po pádu komunismu se všichni snažili znovu narovnat pochroumanou historii. Já jsem si uvědomil, že je třeba narovnat nejen ji, ale i vztah Čechů k elitám. Češi měli vůči svým elitám vždy velmi chladný vztah, který přetrvává dodnes. Myslel jsem si, že je nutné jim ty falešné elity v podobě hrdinů socialistické práce nahradit těmi skutečnými. Zájem diváků to potvrdil.
GEN - Galerie Elity Národa
- dokumentární životopisný seriál České televize, který na prostoru 15 minut pojednává o jedné české osobnosti nezpochybnitelného významu
- natáčet se začal na podzim 1992, v letech 1993 až 1996 a 2001 až 2002 pak vznikly celkem tři jeho série
- GEN zmapoval zatím 282 českých osobností, které doplní ve vysílání České televize od ledna 2017 další jména.
- za námětem stojí Fero Fenič, který se na některých dílech i autorsky sám podílel
Ono samo slovo elita je dost kontroverzní.
Od začátku mi bylo jasné, že můj pokus vyvolá kontroverzi. Slovo elita je provokativní a já ho do názvu nedal náhodou. Chtěl jsem, aby se tento národ začal s pojmem elita vyrovnávat a abychom si začali pod slovem elita představovat někoho, kdo posouvá vývoj našeho národa dál. Mým cílem tak bylo, aby slovo elita dostalo svůj pravý a skutečný význam. Navíc bylo důležité, aby lidé ty pravé elity poznali. Mnoho z nich totiž byli lidé, o kterých nikdo ani netušil.
Koho máte na mysli?
Do té porevoluční doby se točily portréty osob, které byly komunistickému režimu blízké a které protežoval nebo ze kterých se sám rozhodl udělat hrdiny.
Skutečné elity, pokud to nebyli loajální komunisté, neexistovaly. Příkladem může být profesor Otto Wichterle, který objevil jeden z největších českých vynálezů. Své kontaktní čočky, které vynalezl doma ve sklepě, mu později komunistický režim sebral a patent na ně prodal za pár tisíc dolarů do USA. Profesor Wichterle mohl být jeden z nejbohatších lidí planety. Nebýt sametové revoluce, byl by asi umřel v zapomnění.
Nebyl to ale jen on. Byla tady generace, která netušila o Firkušném, Kubelíkovi, Tigridovi nebo Šípkovi. Kdo se do té doby zajímal o Čáslavskou? Cyklus GEN vznikl, aby tyto lidi zachytil. Navíc jsem měl již před rozpadem republiky takové tušení, že se naše dvě země neudrží pohromadě, takže jsem věřil, že cyklus pomůže Čechům v nově vzniklé samostatné republice budovat jejich národní uvědomění.
Nové díly jste začali natáčet po 15 letech od vysílání těch posledních. Proč až teď? Měl jste znovu pocit, že je třeba ve společnosti něco narovnat?
Původně jsem nechtěl, aby zde byl patnáctiletý skok. Chtěl jsem galerii postupně doplňovat, stejně jako tomu bylo v 90. letech, ale i kvůli poměrům v České televizi to nebylo možné. Sám jsem si tak o zajímavá jména doplňoval moji vlastní databázi, která momentálně čítá zhruba 350 lidí, a čekal jsem, až přijde správná chvíle, tedy až cyklus bude moct znovu sehrát svou původní roli.
Proč je podle vás stále třeba vytvářet galerii elity?
Moje generace se neměla moc s kým ztotožnit. Ano, ve sportu a umění to šlo, ale v jiných oblastech to bylo složité. Neznali jste úspěšného designéra nebo doktora. Chyběla měřítka.
Ve vašem výběru se neobjevil nikdo narozený po roce 1989. Proč?
Ve věku do třiceti let lze jen těžko najít, snad s výjimkou sportovců, osobnosti, které již dosáhly nějakého nezpochybnitelného úspěchu, který má dosah i za hranicemi naší země. Sám se zkuste zamyslet, jestli někoho takového najdete. V našem dokumentárním cyklu jde totiž o to, aby námi zvolené osobnosti a jejich význam byl nezpochybnitelný a trvalý. Nehledáme nové naděje, ale již potvrzené jistoty. Ty, kteří i kdyby už nic dalšího v životě neudělali, tak to, čeho zatím dosáhli, je opravňuje, aby byli považováni za “elitu”.
Kromě sportovců Petra Čecha a Martiny Sáblíkové není ve výběru ani nikdo pod 40 let. To vypadá, že nám obecně chybí mladé elity.
Myslím, že vzhledem k uvedeným kritériím, bude i do budoucna velmi složité dostat do výběru lidi mladší 40 let. Je totiž pouze málo profesí, které už v tak nízkém věku mohou dosáhnout svého vrcholu. Snad jen u sportovců a v oblasti baletu může být vrchol v nižším věku. V jiných disciplínách je stále ještě možnost růstu.
V předchozích sériích jsem byl také vystavován tlaku, aby výběr obsahoval i věkové spektrum. V několika případech jsem nakonec podlehl, protože šlo o fenomény tehdejší doby, například dlouhodobě nejpopulárnější politik Vladimír Dlouhý nebo lidi z oblasti podnikání. A ukázalo se, že právě tato rozhodnutí patřila k těm několika omylům, kterých jsme se dopustili, protože právě význam těchto jmen se v toku času změnil.
V tiskové zprávě k novým dílům píšete, že “způsob výběru je veden snahou v maximálně možné míře naplnit záměr pořadu, tj. divákům nabídnout galerii osobností nezpochybnitelného významu představující potenciál českého národa". Skutečně si myslíte, že lze v době, kdy je zpochybňován význam Václava Havla nebo Ferdinanda Peroutky, označit něčí význam za nezpochybnitelný?
Máte pravdu, že zpochybnit se dá v současnosti všechno. Já tu nezpochybnitelnost vidím v tom, že převládá přínos nad tím negativním. Jak říkal Reinhard Heydrich, Češi jsou národ smějících se bestií. Jen málo si váží svých hrdinů. Vidět to bylo třeba při nedávném uvedení filmu Anthropoid, kdy jsem četl diskuse, které zpochybňovaly i čin Kubiše s Gabčíkem, protože měl za následek smrt a perzekuci stovek lidí. Jsme schopni relativizovat jakýkoliv čin, kterého většina z nás sama není schopna. Proto i v současnosti kdekdo znevažuje, bagatelizuje a relativizuje Václava Havla, i když politika takového světového významu jsme tady od dob Masaryka neměli. Příliš nás přesahuje.
Jak probíhá takový výběr “elity národa”?
Já předkládám svůj návrh komisi České televize. Nemyslím, že jakékoliv komise kdekoliv můžou, ve své kolektivní odpovědnosti a určité anonymitě, cítit takovou ohromnou morální odpovědnost jako jedinec, který ji sám veřejně přijme a nese před současníky i budoucími generacemi. Chci, aby tento výběr obstál v čase a tím pádem jsem v něm obstál i já. Ale musím říct, že tentokrát je to komise takových osobností, které velmi dobře pochopily smysl tohoto projektu.
Fero Fenič
- filmový a televizní režisér, scenárista a producent
- jako režisér natočil kolem 35 různých filmových děl
- založil vlastní filmovou a televizní společnost Febio (Feničův biograf), která své dokumentární a hrané pořady dodávala na obrazovky českých televizí.
- v roce 1993 založil filmový festival Febiofest, který až do roku 2012 vedl jako ředitel.
- autorsky se podílel i na prvních dílech cyklu Česká soda a vytvořil i její celovečerní střihovou filmovou verzi.
- je vášnivým cestovatelem, navštívil více než 100 zemí všech kontinentů.
V nových ani starých dílech není zatím portrét Miloše Zemana. Proč? Není jeho význam takový?
Především je nutné říct, že výběr není uzavřen a navíc předpokládám, že projekt bude ještě pokračovat i další rok, tedy v původním obvyklém rozsahu sto portrétů. V dobách, kdy vznikal GEN, Zeman nezastával žádnou významnou politickou funkci. Tehdy jsme měli Havla, Klause a Dlouhého, kteří byli nejvýraznějšími reprezentanty tehdejší doby. I kvůli tomu, abychom neprezentovali jednotlivé politické strany, jsme ale postupně odstoupili od prezentace politiků, kteří jsou ještě ve výkonu funkce.
U politiků, které točíme, se navíc snažíme hledat jejich stopu i v jiné oblasti. Klaus má za sebou akademickou a publikační činnost, Havel zase dramatickou. Státní funkce není jediným kritériem, navíc její přínos by měl projít určitým zhodnocením v čase. Pak by mu, v případě prezidenta, příslušel spíš rozsáhlý dokument, ne jen patnáctiminutová vizitka.
Dobře, ale i přesto je to jedna z nejvýraznějších postav polistopadové české politiky.
Přihlížíme i k tomu, jestli o dané osobnosti již byly natočené jiné dokumenty. Například o Madeleine Albrightové, která příští rok oslaví životní jubileum 80 let, nebyl u nás dosud natočen žádný samostatný dokument. Přitom její politická dráha je již uzavřená. O panu prezidentovi už vzniklo množství dokumentárního materiálu.
Obdobný problém jsme řešili třeba u operní pěvkyně Soni Červené. Ta by si určitě zasloužila být v našem výběru, ale v současnosti o ní Česká televize točí celovečerní film a je zbytečné, abychom to my na 15 minutách suplovali. Z naší strany by to pak byla pouze formální věc.
Sám ale musíte uznat, že si tím trochu nabíháte kritickým reakcím. Chybí Miloš Zeman, zato se dostane třeba na Hanu Zagorovou a Štefana Margitu.
To je problém spektra fenoménů, které chceme zachytit, a také seznamu 282 osobností, které už natočeny byly. V předchozích sériích byly z oblasti populární hudby zrealizované portréty Gotta, Bílé, Jandy a dalších. Hana Zagorová je náš rest, který cyklu zůstal z minulosti. Je totiž jediná legenda z tohoto oboru, která dosud v pořadu GEN zachycena nebyla. Stejná situace je i v případě Margity jako významného jména z oblasti opery s přesahem do celého světa. A jak už jsem uvedl, zatím jsme nezařadili nikoho z oblasti politiky, kdo ji ještě aktivně vykonává.
S různými výhradami k cyklu a pochybnostmi o výběru jsme se setkávali vždycky. Jestli máte omezený počet dílů, musíte zohlednit mnoho důvodů pro a proti. Chtěl bych ale zdůraznit jednu věc. Já jsem při návrhu lidí do GENu zproštěn jakýchkoliv svých sympatií či antipatií. Dosud byli v dílech i lidé, kteří mně osobně nekonvenují, ale musel jsem objektivně uznat, že jejich přínos je ohromný.
Nevytvářím tuto národní fresku podle toho, jak se já dívám na svět. Pro dějiny bude důležité to, co je skutečně obhajitelné. A já za sebou chci nechat stejný výsledek jako v předchozích třech sériích, kdy právě jedinými zpochybnitelnými jmény se stali tehdy zařazení politici.
Na jaře jste v rozhovoru pro Deník řekl: “Myslím, že je vhodná doba na to, přijít s nějakým pozitivním projektem a podnětem, protože se v této společnosti silně prohlubuje skepse.” Cítíte to stále tak?
Já mám pocit, že se začalo dít něco podobného, co se dělo v dobách předrevolučních. Tak trochu i s pomocí médií se zde začaly vytvářet falešné elity. Všimněte si, jací lidé a jaké myšlenky dostávají prostor. Už to, že se tito lidé dostávají do veřejnoprávních médií, inspiruje další lidi, kteří se pro myšlenky těchto falešných elit získávají. Kdo třeba před pár lety slyšel o nějakém Konvičkovi? A on dnes stojí 17. listopadu vedle prezidenta a pořádá střelbu na Staroměstském náměstí a média tomu poskytují takový prostor, jaký neměly za svůj celý život mnohé z osobností, které představíme v GENu.
Proč až teď? Podobné nálady panují v Česku již delší dobu, nemyslíte?
Tento střet myšlenek u mě kulminuje v poslední době. Už jsem cítil potřebu nějak na to reagovat. Lidé s nálepkami pravdoláskařů nebo pražské kavárny jsou odsuzováni a zesměšňováni. Na druhé straně jsou zesměšňováni lidé, kteří z vesnic vidí život jinak než lidé z měst. Cítím rozdělování společnosti a myslím si, že je vhodná doba na to, aby z televizní obrazovky zase pravidelně, alespoň jednou týdně, oslovovali národ lidé, kteří nejsou falešnými elitami. Chtěl bych z toho podobně, jako byla Nedělní chvilka poezie, udělat Chvilku celonárodní pozitivity, u které by se spojili všichni, ať mají jakoukoliv nálepku.
Začátkem října by Václav Havel oslavil 80. narozeniny. Co podle vás Česká republika jeho odchodem ztratila?
Vizi. Já dnes vlastně vůbec nevím, jakou vizi má Česká republika. Chce patřit k Evropě, nebo k Asii? Chce patřit na Západ, nebo na Východ? Není mi jasné, o jaké hodnoty se dnes Česká republika skutečně opírá. Tady skoro na nic není jednoznačná odpověď. Za Havla jsem to věděl. Věci byly pojmenovány jasně.
Byť to byla divoká porevoluční doba, nikdy za Havla nechyběla morálka. Myslím si, že díky Václavu Havlovi bylo o České republice slyšet ve světě, a to především v tom pozitivním slova smyslu. Havel otevíral naší zemi dveře do celého světa a díky jeho osobě se mnohé věci povedly tak, že bylo možné tuto ztracenou zemi znovu vrátit tam, kam kdysi v dějinách patřila.
To, co nastalo jeho odchodem, kdy mnohé z těch deklarovaných hodnot jsou pošlapávány a začínají se popírat, kdy dosažené pozice se podkopávají, demokracie se zpochybňuje a důrazně se neoponuje probouzejícímu se fašismu a dalším extrémům, považuji za naši tragédii. Občas mám pocit, že si svobodu nezasloužíme, protože jsme k ní přišli velmi lehce, a tak jsme schopni se jí se stejnou lehkosti zase dobrovolně vzdát. Mám strach. Mám strach o tuto zemi a její nepoučitelnost z dějin.
Mně Václav Havel chybí především tím, že tady chybí jeho hlas. Nebyl nahrazen žádnou jinou autoritou jeho hodnot a zatím v české politice ani nevidím nikoho, kdo by ho byl schopen nahradit.
