Z tvých příspěvků na Instagramu mám pocit, že číst lze v podstatě kdekoliv a kdykoliv. Působí na mě tvoje tvorba tak, jak jsi zamýšlel, nebo je hlavní myšlenka jiná?
Rozhodně je to tak. Když jsem s projektem začínal, byla to ta hlavní idea, kterou jsem chtěl předvést. Bylo mi jasné, že když si sednu někde doma nebo v kavárně, lidi to tolik netrkne. Ne tak jako když si budu číst uprostřed silnice, na kolejích nebo v metru. Fotky tak dělám hlavně kvůli upoutání pozornosti. Lidi to často přiláká třeba jenom proto, že jde o neobvyklé místo k sezení, ale pak vidí i to, že si čtu. Samozřejmě chci, aby si lidé četli, ale ne úplně na kolejích nebo na střeše, je v tom velká nadsázka.
Jak tě napadlo fotit čtení? Máš ke knihám dlouhodobě vztah?
Já dříve vůbec nečetl, respektive ne tolik. Přečetl jsem třeba dvě tři knížky za rok. Číst jsem ale chtěl a zároveň jsem chtěl udělat něco užitečného. Předtím už jsem měl jiný projekt na Instagramu, ale ne moc zajímavý. Pak mě napadlo, že bych mohl ty dvě věci spojit. Mám navíc obecně rád papír a tištěné věci, takže propagování čtení knih na sociálních sítích byla jasná volba. Nešlo mi jen o to, aby se to líbilo, ale zároveň o nějaký hlubší smysl. I mně samotnému pomohl projekt Book’s Calling více číst knížky. Nedělám to jen kvůli focení, číst knihy mě opravdu baví. Abych ale nebyl pokrytec, fotím se pouze s knížkami, které opravdu čtu.
Jaké bylo nejšílenější místo, kde jsi pořídil "čtecí" fotku?
Těch bylo asi víc. V podstatě ale čím víc fotek dělám, tím méně mi přijdou některá místa šílená. Poslední dobou to navíc promíchávám i s místy, která jsou nějakým způsobem vizuálně zajímavá. Ze začátku jsem se dost styděl si někam sedat a cítil jsem se trapně. Takhle to bylo třeba na zemi v metru. Fotil jsem pak ale i v bazénu. Měl jsem na sobě oblečení a výjimečně místo knihy jen nějakou brožuru. Moje oblíbená fotka je v popelnici, která vznikla náhodou, když jsme šli někam do galerie. Hned jsem si řekl: Jé popelnice, tak tam musím jít!
Jak už mám fotografií hodně, musím více hledat nová místa. Dělám si dopředu průzkum, kam bych ještě mohl jít, protože v centru Prahy, kde bydlím, už to mám většinou nafocené. Snažím se využít i cesty do zahraničí, abych to trochu oživil.
Book’s Calling nejsou pouze fotografie na Instagramu. Co všechno projekt zahrnuje?
Díky ohlasu na Instagramu jsem nedávno založil svůj on-line book club na Goodreads.com, do kterého se může přidat kdokoliv. Zahrnuje seznam titulů, které si chci už dlouho přečíst. Ukázalo se, že to má dost lidí stejně. On-line verze je však pokračování té off-line. Od začátku loňského roku se scházíme pravidelně každý měsíc přibližně v 15 lidech. Čteme dopředu vybranou knížku, jejíhož autora či autorku si potom pozveme na setkání a diskutujeme.
Je to vlastně takové komorní setkání pro knihomoly. Nemám v plánu dělat nějakou masovou akci, protože pak by to ztratilo kouzlo, že se může každý zapojit. Zároveň to ale není ani ten klasický britský klub, kde si v neděli sednou v obýváku a čtou si Jane Austenovou.
V off-line klubu čteme aktuální knížky a zároveň většinou české autory. Je totiž nereálné dostat sem spisovatele ze zahraničí kvůli hodině a půl povídání. Když si ale někoho zvou nakladatelství, se kterými spolupracuji, občas nám ho propůjčí.
Book's Calling
Autorem je čtyřiadvacetiletý Jakub Pavlovský původem ze Slovenska. V Praze studuje žurnalistiku a kromě čtení se snaží podporovat také rovná práva LGBT komunity.
Instagram: instagram.com/bookscalling
Youtube: youtube.com/c/bookscalling
Facebook: facebook.com/bookscalling
Book Club: goodreads.com/books-calling
V čem se tedy liší on-line a off-line verze book clubu?
Přímo pro on-line klub se snažím vybírat starší kvalitní tituly, klidně klasiku. Já totiž třeba klasickou literaturu vůbec nemám načtenou. Myslím, že člověk do ní musí dozrát. Dostal jsem dost zpráv o tom, že lidé mají motivaci číst danou knihu, když jich to dělá víc najednou. Proto je tu i možnost zapojit se do diskuse.
V on-line book clubu se navíc snažím při výběru knih dbát na genderovou vyváženost, což mi přijde důležité. Na setkáních off-line klubu to jde zařídit hůř, jelikož mi přijde, že tituly, které stojí za hlubší diskusi, u nás píší především ženy.
Zajímáš se často i o knihy pro děti. Co může dospělému člověku dětská literatura dát?
Já především doháním to, co jsem neměl v dětství. Podle mě dnes vychází daleko hezčí dětské knížky než dříve. Je to takový knižní klenot, celkově grafická stránka je v nich nádherná.
Myslím si, že ve mně asi zůstal kus dítěte. Jak ale sleduji své okolí, tak v tom nejsem sám. Dětské knížky jsou v posledních letech hodně populární. Mám třeba kamarády, kteří jsou rodiči a knížky pro své děti si čtou nejdříve sami. Dospělému to totiž může dát takovou milou připomínku dětství. Bezproblémového období života, kdy poznával a zkoumal okolní svět.
Má podle tebe v dnešní době smysl kupovat si tištěné knihy?
Myslím, že když člověk nečte pro své vlastní potěšení, ale třeba něco odborného, má větší smysl čtečka. Pokud si ale chce knihu opravdu užít, je vždycky lepší mít vlastní, papírovou. Tak může cítit její vůni, vidět všechnu grafiku, může si ji procházet.
Pro mě totiž knížka není jenom příběh, ale kolektivní práce všech, od autora přes grafiky, editory až třeba po typografy. Když si chci čtení vychutnat, v elektronické podobě mi tam vždycky něco chybí. Papírová kniha je svět sám o sobě, který vidím, cítím a můžu ocenit veškerou práci za ním.
