Do jaké míry nás utváří geny a do jaké kultura a prostředí, v němž vyrůstáme?
Záleží na tom, co měříte. Například základní rysy osobnosti jako introverze a extraverze určuje dědivost přibližně z poloviny a vlivy prostředí jsou malé. Jestliže se narodí introvert, na extroverta ho nepředěláte. Něco podobného platí také pro inteligenci.
Ve své knize Češi: Proč jsme kdo jsme a jak dál píšete, že geny a kultura mohou interagovat takovým způsobem, že je po nějaké době podíl lidí schopných altruisticky trestat nižší, což společnost ohrožuje.
Proces, o kterém mluvíte, je moje hypotéza. Vychází z předpokladu, že geny stavějí neuronové sítě mozku. Stavba a činnost některých neuronových sítí je pak podkladem toho, čemu psychologové říkají osobnost. Pokud je dědivost osobnostních rysů vysoká, pak je vysoká i dědivost chování, kterému se říká altruistické trestání. Altruistické trestání je jedno z vysvětlení spolupráce uvnitř lidských skupin, která je jinak v přírodě naprosto neobvyklá. Altruistické trestání představuje druh chování, při němž lidé trestají ty, kteří přestoupili nějakou sociální normu. Přitom za to mohou sami tvrdě zaplatit. Nechovají se tedy ekonomicky racionálně a nepokládají si v dané situaci otázku, proč bych investoval, když z toho nic nemám.
Moje hypotéza říká, že česká společnost byla po dobu zhruba šesti století pod tlakem, který lidi schopné altruisticky trestat různými způsoby eliminoval. Tím pádem eliminoval jak jejich geny, tak vše, co byli schopni naučit jak své děti, tak okolí. V důsledku toho ve společnosti relativně přibývali lidé, kteří tyto osobnostní rysy postrádají. Tuto hypotézu by šlo testovat, ale dalo by to velkou práci.
Kdyby se vaše hypotéza potvrdila, znamenalo by to, že existuje něco jako převládající národní charakter, o kterém mnoho Čechů, ale i příslušníků jiných národností tak rádo mluví?
Ne. Národní charakter je druh stereotypu, kdy vlastnosti jednotlivých lidí promítáme do charakteristik celého národa. Náš úsudek ale bývá chybný, protože sami sebe a své bližní poznáváme, dobře, ale rysy celé skupiny nikoli. Jde o stereotyp, který navíc posiluje historická a kulturní tradice. Říkáme, že Češi, Slováci, Maďaři, Poláci, Rusové či Němci jsou takoví a takoví, ale nikdy to nesedí.
Zmiňoval jste, že osobnosti schopné altruisticky trestat představují tmel společnosti. Proč jsou pro populaci tak důležité?
Jakmile zmizí lidé, kteří za osobní cenu, někdy je to vlastní život, za heydrichiády to byl i život vlastní rodiny, trestají porušovatele sociálních norem, převládnou podrazáci nebo černí pasažéři. To platí jak v pokusech, jimž se říká ekonomické hry, tak v bytovém družstvu, městském zastupitelstvu, korporacích, ve všech lidských skupinách ve všech dobách. Připomenu slova francouzského historika Ernesta Renana z roku 1882. Renan prohlásil, že národ je druh morálního svědomí tvořený velkou skupinou lidí se zdravým rozumem a vřelým srdcem. Na legitimní existenci má podle Renana právo tak dlouho, jak dlouho toto morální svědomí prokazuje svou sílu oběťmi, které vyžadují zříci se sama sebe ve jménu výhody pro komunitu. Renan ovšem nemohl tušit, že mluví o altruistickém trestání.
Mluvil jste o tom, že se v české společnosti mohl počet altruistických osobností snížit v důsledku historických období, kterými jsme si prošli. Ve své knize jmenujete mimo jiné etapu rekatolizace po bitvě na Bílé Hoře, dobu protektorátu nebo éru normalizace. Jak se na podílu těchto osobností v naší populaci projevuje polistopadový vývoj?
Mám pocit, že jich je dnes ještě méně než dříve. Společnost čelí obrovskému tlaku a veškeré prosociální chování se nevyhne trestu. Trefně to v roce 2016 v rozhovoru pro německý Die Zeit vyjádřil nositel Nobelovy ceny za ekonomii Rober Schiller. Ten tehdy řekl, že příliš morálky si člověk nemůže dovolit, jinak bude smeten nemilosrdnou silou kapitalismu. Přežít z jeho pohledu mohou pouze ti, kteří jsou ochotni podvádět, přičemž podvádějící jednotlivci nejsou sami o sobě nemorální, pouze reagují na realitu, jaká je. Potřebují především vydělávat a čelí přitom tvrdé konkurenci. Schiller má za to, že pokud někdo oklamává jiné, musíte tak činit také, a kapitalismus tudíž podporuje podvody, pokud jej neregulujete. Jakmile promluvíte o nutnosti kapitalismus regulovat, zastánci liberalismu prohlásí, že regulovaný kapitalismus je vlastně socialismus a ten v naší společnosti přípustný není.
Jak by se politické uspořádání muselo změnit, abychom tento trend zvrátili?
Z gruntu a to je nemožné už proto, že jsme součástí velkého a kontrolovaného mocenského celku.
František Koukolík (77)
- Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, ale doporučení na vysokou školu nedostal hned, a tak nějakou dobu pracoval jako dělník v Českých loděnicích.
- Získal atestace z patologie a chirurgie a 30 let působil jako primář na oddělení patologie pražské Thomayerovy nemocnice. Jeho specializací se staly neurodegenerativní poruchy lidského mozku a jejich vztah k duševním funkcím.
- Přednáší na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity a napsal řadu knih jak pro čtenáře z oboru, tak pro širokou veřejnost. Od Akademie věd získal cenu za popularizaci vědy a v roce 2018 se stal 24. rytířem českého lékařského stavu.
Podle experimentů, na které se odvoláváte, je pro člověka nezištné, altruistické chování biologicky přirozené jen tehdy, když se vztahuje ke skupině, kterou vnímá jako svou vlastní. Není dobré se takovému genetickému dědictví v některých případech vzpouzet?
Vzpouzet se můžete, ale geny vyhrají, nebo zemřete. Skutečnost, že ke své vlastní skupině máme jiné sociální vtahy než ke skupině cizí, je evoluční a genetické dědictví. Mluvíme tehdy o altruismu parochiálním, kdy ve stejné situaci "nespravedlivě" prospíváme členům vlastní skupiny, nikoli skupiny cizí. To se týká všech lidských skupin, ve všech dobách a místech, od pokusných skupin důstojníků přes fotbalové fanoušky až po korporace a státy. V každé sociální skupině šlo, jde a půjde o zdroje. Cizí skupinu do té vaší začlenit nemůžete, ledaže byste ji předělal na vlastní. Můžete ji naučit s vlastní skupinou kooperovat, pokud o to členové obou skupin mají zájem a dokážou to. Jestliže tak ale členové obou skupin nečiní, je konflikt nevyhnutelný. Jedna skupina pohltí druhou, nebo zaniknou obě.
V knihách Vzpoura deprivantů nebo Mocenská posedlost se věnujete psychopatům, tedy osobnostem, u kterých při jisté míře zjednodušení prosociální vzorce chování chybí. Jakými vlastnostmi se vyznačují úspěšní psychopati a jak se liší od těch neúspěšných?
Sociálně úspěšné psychopaty charakterizuje například otrlost, bezcitnost, vysoká inteligence, šarm a schopnost manipulovat s druhými lidmi. Nemají plně vyvinuté všechny psychopatické rysy, například se sami nechovají násilně. Pokud je to nutné, mají na to lidi. Sociálně úspěšný psychopat na rozdíl od psychopata kriminálního nekončí ve vězení, ale stává se bankéřem, právníkem, politikem, lékařem, psychologem nebo knězem.
Kde mají psychopatické rysy osobnosti kořeny?
Hlavní roli hrají opět geny, ale podobně záleží také na nitroděložním prostředí, v němž se lidský plod vyvíjí, a na prostředí socioekonomickém, ve kterém narozené dítě vyrůstá. Geny napíšou základní znaky psychopatie, zejména bezcitnost a otrlost. Nitroděložní prostředí, například hladovění nebo kouření matek čekajících syna, stejně jako dětství a dospívání v deprivovaném sociálním prostředí může pravděpodobnost pozdějších psychopatických sklonů zvyšovat. Určité procento psychopatů bývá konstantou každé společnosti, ale měli bychom usilovat, aby tyto osobnosti neměly příliš velké pole působnosti. V současnosti ho mají.
A přispívá k tomu tedy podle vás kapitalistické politické uspořádání, o kterém jsme mluvili?
Přispívá k tomu jakékoli prostředí, které sociálně úspěšným psychopatům nabízí lepší živnou půdu. Nejlepší živnou půdou se v současné době zřejmě stalo prostředí velkých finančních korporací.
Hovořil jste o tom, že sociálně úspěšní psychopati působí na jiné lidi podmanivě. Znamená to, že si společenské skupiny vybírají jako své vůdce především jedince s psychopatickými charakteristikami?
Vysoce atraktivními vůdci bývají lidé, kteří mají jen ty psychopatické rysy, jimž se říká adaptivní. Dokazuje to i nádherná studie amerických prezidentů z roku 2012. Všichni zkoumaní prezidenti měli množinu určitých psychopatických vlastností. Neúspěšní byli ti, u nichž převažovaly antisociální rysy. Úspěch slavili naopak ti, jejichž psychopatické rysy byly adaptivní. Patří mezi ně například jistý druh drzé odvahy, které angličtina říká boldness.
Mohou se členové společnosti proti vlivu psychopatů nějak obrnit?
Měli bychom se naučit psychopatické vlastnosti dobře rozpoznat a pak bychom se museli s tímto poznáním naučit zacházet. Obojí je ale velmi složité, a to obzvlášť v situaci, kdy jste jako jednotlivec součástí společenské organizace, kterou psychopati kontrolují.
Pokud se zaměříme na manipulace ze strany psychopatů v politice, vidí mnozí odborníci na vzdělávání řešení v podpoře kritického myšlení. Velká část z nich ale současně upozorňuje, že na něj české školství neklade důraz a místo toho stále lpí na memorování. Jak se na tento problém díváte vy?
Kritické myšlení zvyšuje odolnost vůči reklamě, propagandě a vymývání mozku. Je základní obranou proti debilizaci. Je nepohodlné, namáhavé, učíme se mu celý život. Projevit ho veřejně může být riskantní, protože ho politická moc nemá ráda. Co do vzdělání měl tento národ tři velké lidi. Prvním byl Jan Amos Komenský. Mluví se o něm, ale v praxi je postavou z muzea. Druhá je císařovna Marie Terezie, jejíž školská reforma z roku 1774 postavila základy systému, který funguje dodnes. Třetí byl pan profesor Václav Příhoda. Pochopil, že se velký Aristoteles v představě, že lidé přicházejí na svět coby nepopsané voskové tabulky, zásadně mýlil. Věděl, že co dítě, to individualita, a že se děti liší například mírou nadání.
Měl jsem to štěstí, že jsem byl roku 1947 žáček jedné z jeho pokusných tříd, takže vím, o čem mluvím. Jeho reformní úsilí bohužel zničila stupidita minulého režimu, která po této stránce vycházela z Aristotelovy představy. Tato představa je totiž mocensky výhodná. Jestliže děti chápeme jako nepopsané tabulky, budeme na ně psát, co potřebujeme. Co na nich už je, to přepíšeme, a kdyby vzdorovaly, odepíšeme je. Je to zcela stejný druh stupidity nebo úmyslu, které ve vzdělávání, vztazích mezi pohlavími i mezi etnickými a kulturními skupinami razí současná Evropská unie.
V již zmiňované knize o Češích současně píšete o tom, že pokud dítě vyrůstá v nepříznivém socioekonomickém prostředí, může se to výrazně negativně podepsat na jeho školních dovednostech. Jak tedy i tyto děti podpořit, aby získaly lepší vzdělání?
Nejprve bychom měli zjistit výši jejich inteligenčních kvocientů, a to nikoli průměr, nýbrž profil v jednotlivých oblastech poznávání, a také jejich motivace. Potom je klíčové, zda má dítě svého učitele rádo, stejně jako jestli má učitel rád dítě a to, co ho učí. Skutečně dobrý kantor nemele a všechno, co sděluje, má duši neboli srdce, rozum a kousek moudrosti. Na dobrého kantora nezapomenete a může pro vás v něčem znamenat víc než vlastní rodič. Několik takových jsem měl a celý život jsem za to vděčný.
Video: Z mobilů je náš partner, děti mají deprese, hrozí kolaps společnosti, říká neurolog
