Humans of Prague | Foto: Tomáš Princ, Humans of Prague

Když se blížil konec trestu, bál jsem se svobody

"Seděl jsem za pokus, čtrnáct let. To je dlouhá doba. Když se mi blížil konec trestu, tak jsem se té svobody bál. Protože po takovém čase přijdete do jiné doby, do jiného světa. Ale už před výstupem mě pedagogové a psychologové brali ven. Abych si zvykl na lidi. Hodně pomohlo, že mě dali před výstupem na volné pracoviště, kam jsem jezdil sám, bez policajtů. Pak mi dali i přerušení trestu, aby viděli, jak budu žít. Ředitel za mnou přišel a řekl: ‚Franto, doufám, že mě nezklameš. Jinak mě vyhodí.‘ Tak jsem mu odpověděl: ‚Nechte to na mně.‘"
"První, co jsem měl v hlavě bylo, abych mezi lidi zapadl. Pomalinku jsem se všechno naučil - jak se chovat k lidem, v krámu nebo v tramvaji. Řekl jsem si, že jaký život si udělám, takový ho budu mít. Protože buď má člověk zájem, anebo je za měsíc zpátky. Takže jsem se snažil. A potkalo mě štěstí, aspoň jednou v životě. Dlouho jsem bydlel na ubytovně, ale našel jsem si práci a normální, slušné přátele. I tak jsem dlouho nevěřil, že to dokážu. Svou paní jsem potkal na inzerát, ta se taky zpočátku bála. Ale hned na té první schůzce mi řekla: ‚Hele, já to s tebou zkusím.‘ Řekli mi to i její dospělí synové. A časem jsem jim i sobě dokázal, že to zvládnu."
"Už jsem venku sedm let. Kolikrát se dnes zastavím a napadne mě, že jsem to fakt zvládnul. Že jsem se dostal zpátky do života. Drží mě hlavně moje paní, dodnes jí za to děkuju. Protože vím, že někoho mám, že pro někoho žiju."