Když se řekne mushing, pár jedinců se zamyslí, jestli náhodou zrovna nenarazili na ještě podivnější sport, než jsou šachy, jehož předmětem je závodění ve sběru hub. Většina nezainteresovaných lidí si pak představí jízdu se spřežením huňatých psů husky kdesi za polárním kruhem. Nicméně jen úplný zlomek z nich tuší, že musheři dnes dávno nejsou jen ti, kteří se navlečení do hustých vlněných svetrů dobrovolně vydávají na několik dní mrznout na nekonečné sněhem pokryté pláně. 

Evropský saňový pes je kříženec německého ohaře, anglického chrta, pointera a případně dalších psích plemen. | Foto: Tereza Šolcová

Zcela bezpochyby se přitom jedná o sport, který v posledních letech nabírá na ohromné popularitě. Důvod je logický a jednoduchý. Jde o velmi dostupnou aktivitu, ke které člověku stačí pes, odpružené vodítko, postroj a lyže. Ba co víc, v uplynulých letech to bylo nějakého stýskání po pořádných zimách a sněhu, ale k tomuhle sportování není potřeba už ani ten oplakávaný sníh. Lyže lze jednoduše vyměnit za kolo, koloběžku, anebo pokud máte nízký pud sebezáchovy a vysoký práh bolesti, můžete za psem prostě a jednoduše běhat.

V Norsku jezdí i olympionici, v Česku není kde trénovat

Musherem tak dneska může být třeba kandidát na jmenování soudcem, starosta menšího pohraničního městečka nebo třeba architekt žijící v centru Hradce Králové. A jeden takový architekt si letos na běžkách v závěsu za svým čtyřnohým parťákem dobruslil pro titul mistra světa. Za sebou přitom zanechal startovní pole plné mnohem zdatnějších běžkařů.

Skutečnost, že se jedná o velký úspěch, dokládá i fakt, že zatímco ve Skandinávii se takzvaný individuální mushing těší vysoké oblibě a mezi jmény závodníků lze najít i takové legendy, jakou je osminásobný olympijský vítěz a biatlonista Ole Einar Bjørndalen, u nás v Česku vás ve chvíli, kdy se se psem vydáte trénovat na běžkařské tratě, budou lidé v lepším případě probodávat nenávistnými pohledy a v horším budou vaším směrem povykovat vulgární nadávky a volat policii. Jako by snad české hory nebyly dostatečně velké na to, aby se do nich během zimy všichni s rozumným smyslem pro vzájemnou toleranci vešli.

O to víc si však český mistr světa svého úspěchu považuje. "Je to psí sport a je založený na psovi. Já měl to štěstí, že mám Sonnyho, evropského saňového psa. Vyhrál všechny závody, na jejichž start jsme se postavili od doby, kdy začal závodit," vyzdvihuje výjimečnost svého psího parťáka Kryštof Spilka. "Začínali jsme postupně od pomalejší a pro mladého psa šetrnější koloběžky a pokračovali k rychlejšímu kolu. A vždy se nám podařilo být nejlepší. Byla v tom poctivá a promyšlená příprava a spousta štěstí. Vyhýbali se nám třeba defekty duší. Těch v kolech i v tělech," usmívá se rodák z Vysočiny.

"Veteránská kategorie? Možná na papíře, ale v nohách i v hlavě to pořád táhne stejně jako dřív,” směje se čerstvý mistr světa Libor Sovák. | Foto: Pavlína Suchánková

Spilkovým největším snem se však i přes vítězství na suchu stal právě úspěch na běžkách. "Je to nejnáročnější, ale nejkrásnější disciplína za všech. Souhra psa a člověka a to ticho při pohybu na sněhu," rozplývá se lyžař, jehož tréninkové přípravě letošní zima přála.

"Z Hradce to máme hodinu jízdy jak do Krkonoš, tak do pořád ještě zapomenutých Orlických hor. Tam jsme trénovali převážně. Sníh naštěstí vydržel od prosince do února nepřetržitě," popisuje Spilka s tím, že s prostorem a kvalitou úpravy tratí, na kterých mají možnost trénovat skandinávští soupeři, se to nedá srovnat. "Jediné řešení, jak udržet pro běžkaře krásné tratě, je pravidelná úprava. Omezování provozu pěších nebo lyžařů se psem ničemu nepomůže. Když si počasí vzpomene, trať je zničená za noc," krčí rameny čerstvý mistr světa.