Sám nosí na předloktích jen černé kérky, které pro něj mají význam spíše osobní než estetický. Jednu z nich mu na kůži například nanesla jeho dcera, když jí bylo tři a půl roku. Jeho vlastní tvorba se však od minimalistických tmavých obrazců dost liší.
Čtyřiatřicetiletého Ondřeje Konupčíka známého pod pseudonymem Ondrash dostaly mezi českou tatérskou špičku kérky jiskřící zářivými barvami, které se často slévají do motivů připomínajících abstraktní obrazy malované vodovkami. Se štětci a plátny dnes Ondrash ostatně pracuje taky. První výtvarné zkušenosti ale získával s úplně jiným materiálem.
Přerovský rodák strávil čtyři roky na střední řezbářské škole, kde se s pomocí dláta učil mimo jiné restaurovat zašlou slávu starého dřeva nebo vyřezávat vlastní sochy. Po maturitě ho zase lákal design, a tak nastoupil na zlínskou univerzitu, kde nejdříve navrhoval obuv. "Vedoucí ateliéru obuvního designu ke mně na začátku přistupoval s despektem, protože mu moje návrhy přišly moc nekonvenční," začíná Ondrash své vyprávění. Díky úspěchům v návrhářských soutěžích se ale pohled vyučujících proměnil a on brzy designoval také několik modelů pro firmu Baťa.
"Chvíli jsem uvažoval o založení vlastní obuvní značky, protože zaměstnání v korporátu, kam šli všichni mí spolužáci, by mi nevyhovovalo. Když se mi ale měsíc před státnicemi narodila dcerka Adélka, věděl jsem, že musím dát přednost práci, která mi přinese okamžitý zisk," vysvětluje Ondrash, proč se nakonec odstěhoval do Znojma, kde bydlela rodina jeho partnerky, a otevřel si tam tetovací studio.
S tetováním se seznámil už před osmnácti lety, kdy se mu jako revoltujícímu puberťákovi hledajícímu vlastní identitu zalíbila punková subkultura. Stal se z něj vegetarián, který chtěl chránit zvířata a životní prostředí, a objížděl punkové koncerty po střední Evropě. "Jedna hardcore kapela mi nabídla, abych zkusil zpívat, což mě lákalo, protože jsem měl v sobě spoustu věcí, které jsem chtěl vykřičet ven. Po pár zkouškách jsem zjistil, že mi chybí cit pro rytmus, ale poznal jsem díky tomu tatéra Vladimíra Futáka, kterého napadlo, jestli bych taky nechtěl zkusit tetovat," vzpomíná Ondrash.
Futák studoval elektrotechniku, takže si podomácku vyráběl strojky podobně punkové jako hudba, kterou poslouchal, a jeden takový věnoval i Ondrashovi. "Používal třeba drátky od antén, protože tenkrát si nešlo objednat jedním kliknutím strojek z internetu, jako to jde dnes, kdy se v tetovací technice točí miliardy. Já jsem se se strojkem v ruce nejdřív moc dobře necítil. Kreslit na kůži bylo úplně jiné než kreslení na papír. Občas někdo omdlel, nebo trochu tekla krev," svěřuje se Ondrash.
Když se poprvé jehlou dotkl kůže, zjistil, že kvůli barvě vůbec nevidí linie, které tetuje. Po setření inkoustu si prohlížel naprosto kostrbatou čáru, která vůbec nepřipomínala vzor, jemuž se měla blížit. "Punkeři ale za Futákem chodili s mými designy, které se jim líbily, takže jsem vzal jehlu znova do ruky a po několika dalších nezdarech jsem se rozjel. Byl jsem jeden z prvních tatérů, kteří si kreslili vlastní motivy. Většinou byli lidi zvyklí jen vybírat si je z katalogu," podotýká Ondrash.
Na Novém Zélandu nad jeho vybavením kroutili hlavou
Aby si mohl zkusit vytetovat první abstraktnější motivy, k nimž postupem času směřoval a kvůli kterým mu v současnosti píší lidé z celé zeměkoule, musel trpělivě hledat zájemce na internetových diskusních fórech. "Dokonce jsem jim nabízel peníze za cestu ke mně do ateliéru, za samotné tetování i za péči o něj, abych je pak mohl vyfotit a prezentovat svou práci dál. Tehdy jsem byl na výšce, vydělal jsem si na menzu a na bydlení a víc jsem nepotřeboval, takže jsem si to mohl dovolit," vrací se Ondrash k období, které trvalo asi dva roky.
Jedinečný vizuální styl odlišný od zbytku české scény mu pomohl na stránky zahraničních oborových magazínů, kde ho vzápětí objevil novozélandský tatérský salon a pozval ho na několikaměsíční hostování. "Odletěl jsem tam s primitivním vybavením, nad kterým místní tatéři kroutili hlavou, a podobně na tom byla i moje technika. Začali mě učit všechno znova úplně od píky. Na Novém Zélandu je tetování tradičním řemeslem, které se předává z generace na generaci," upozorňuje Ondrash.
Přestože se do Česka vrátil s praxí i s nově nabytou znalostí angličtiny, na plnou e-mailovou schránku a mezinárodní věhlas si musel ještě nějakou dobu počkat. První dva roky po narození dcery má ve vzpomínkách spojené s každodenním strachem, jestli rodinu uživí. "Znojmo je krásné, ale pořád v něm vládne maloměstská mentalita, takže jsem dělal dvě kérky týdně a musel jsem klienty přesvědčovat, aby si nechali vytetovat něco trochu originálního. Bral jsem skoro všechno a často jsem propadal do depresivní nálady," vypráví tatér.
Tou dobou naštěstí Česko zasáhl boom kolem sociální sítě Facebook. Ondrash se rozhodl udělat tlustou čáru za kompromisy a na svůj veřejný profil nahrál výběr kérek, kterým opravdu věřil. Strategie zabrala. Přibývaly další zahraniční odborné články, které Ondrashe označovaly za představitele nového proudu, a do Znojma přijížděli zájemci z Německa, Rakouska a Švýcarska.
"Tetování vzniklo už před pěti tisíci lety, ale dlouho se vyvíjelo téměř jednotným stylem podle demografie místa. Až patnáct let zpátky se začaly jednotlivé školy a kulturní zvyklosti rozpadat a do oboru přicházela nová vlna výtvarníků, ke které jsem se připojil," doplňuje.
Zásadního kariérního zlomu se pak Ondrash dočkal v roce 2013, kdy ho světoznámý zpravodajský web BuzzFeed v jednom článku zařadil mezi třináct nejlepších tatérů napříč kontinenty. "Když mi kamarád poslal odkaz, myslel jsem si, že si jenom nějaká blogerka vycucala žebříček z prstu. Po pár dnech jsem ale otevřel svůj facebookový profil, kde mi přes noc přibylo sto tisíc fanoušků. Na e-mailu čekaly tisíce nepřečtených zpráv od potenciálních klientů," vyzdvihuje tatér.
Dnes už ho nenapadá téměř žádná země, odkud by se za ním někdo nepřijel tetovat. Na dopisy odpovídá jeho asistent, který z nich vybírá jen lidi se silným životním příběhem a otevřenou myslí vstřícnou k abstraktnímu uvažování. "Kérka není jenom obrázek, který si vystavíte na Instagram. Odevzdávám do ní svou energii, a když klient přijde, tak se mu stoprocentně věnuji, naslouchám mu a hrajeme spolu takový myšlenkový ping-pong," přibližuje Ondrash.
Nejčastěji tetuje lidi, kteří na sobě žádné kérky nemají
Největší část Ondrashových příznivců tvoří dvacátníci, ale kvůli čekací lhůtě, která se mnohdy vyšplhá až k několika rokům, k němu do ateliéru většinou zavítají lidé ve věku kolem třiceti let. S nimi si pak tatér nejprve až několik hodin povídá, seznamuje je se svým příběhem a přístupem a zjišťuje, co prožili oni, aby pak společně přišli na to, jaké tetování by vyjádřilo jejich osobnost a aktuální rozpoložení. "Zajímavostí je, že to bývají lidé, kteří na sobě zatím žádné tetování nemají," dodává.
Den před rozhovorem například za Ondrashem do jeho ateliéru v Praze, kam se nedávno přestěhoval, dorazil čtyřicetiletý Australan ze Sydney. O tetování nikdy dřív neuvažoval, ale zajímal ho způsob, jakým vzniká. "Přiznal, že je nerozhodný, ale jeho nerozhodnost ho přivedla ke mně. Z improvizace nakonec vyplynulo, že vypíchnu právě šílenou kombinaci jeho dvou vlastností - rozhodnosti a váhavosti. Použil jsem silný kontrast dvou barevných linií, z nichž jedna se větvila do různých směrů. Na jedné straně modrá barva, která odkazovala k tomu, že se rád potápí a miluje hlubiny moře. Naproti tomu červená spojená s výbušností jeho povahy," líčí tatér.
Jeho autorský rukopis měl dlouhou dobu blízko k akvarelům, v nichž Ondrash viděl prostředek, jak rozvolnit linie v tetovaných motivech. Dnes při tvorbě využívá také principy kaleidoskopu, kdy z krátkých tahů jehlou vytváří složitější obrazce. Svůj kreativní proces přirovnává k automatické kresbě, kdy se autor nechává vést svým podvědomím.
"Po tetovacím dnu bývám tak hotový, že kolikrát nejsem schopný toho člověka ani doprovodit na vlak. Proto si poslední dobou nechávám na tetování dva týdny v měsíci a další dva týdny zase maluju," dostává se Ondrash k poměrně novátorské výtvarné technice, kterou poslední dva roky vylepšuje spolu s kolegou Radimem Kašpárkem. Plátno mívá ponořené v bazénu pod vodou, na jejíž hladinu postupně pomocí speciálního nástroje přikapává barvy. "Dívám se na obrazce, které se na hladině objevují, a když jsem spokojený, vypouštím vodu a barvy obalují plátno," popisuje.
Díky jménu, které si udělal na tatérské scéně, se jeho obrazy docela slušně prodávají, i když jen malováním by se zatím neuživil. "Mezi vystudovanými malíři si připadám jako malý skaut, ale malování mi dává rovnováhu k práci s lidmi, protože u plátna pro změnu zůstávám sám," říká Ondrash, jehož partnerka Tereza zase ilustruje dětské knížky, takže se výborně doplňují.
V jednom ze svých projektů Ondrash dokonce propojil tetování s dobročinnými účely. "Když se mi narodila dcerka, prožíval jsem euforii. Pak jsem v televizi zahlédl reportáž o postižených dětech, která mě dojala, a uvědomil jsem si, jaké mám štěstí, že je moje dcera zdravá. Najednou jsem chtěl těm méně šťastným pomáhat," poukazuje tatér na impulz, který ho přiměl založit v roce 2010 nadační fond Zkruhu.
Cílem projektu je dnes organizovat společně s dalšími umělci akce, na kterých se draží motivy kérek a výtěžek z tetování pak putuje na charitu, nebo přímo ke konkrétním rodinám, které potřebují pomoc. Ondrashovi a zbytku organizátorů se touto cestou podařily vybrat statisíce korun, takže na letošní prosinec plánují už osmý ročník happeningu.
