Recenze - Šestidílným seriálem Navždy svoji pokračuje Česká televize v chvályhodné snaze rozšířit své portfolio žánrů o populární formát docusoapu. Tedy o projekty, v nichž tvůrci dokumentaristicky natáčejí reálné lidi v reálných situacích a posléze ve střižně přizpůsobují materiál příběhové struktuře klasických seriálů včetně konfliktů a cíleného dávkování emocí.
Po seriálu Čtyři v tom o kvartetu mladých žen, čekajících miminko, se na obrazovky dostává podobně laděná série o třech párech, které se rozhodly uzavřít spolu manželství.
Spojuje je nejen zaměření na vztahy dnešních dvacátníků a třicátníků, ale také skutečnost, že za nimi autorsky stojí ženská esa mladé filmařské generace.
Čtyři v tom režírovaly Linda Jablonská a Zuzana Špidlová a Navždy svoji natočila Erika Hníková. Jenže když dva (vlastně tři) dělají totéž, není to vždy totéž a právě vysílaný cyklus (v televizi proběhly zatím dva díly, já jsem viděl tři) vzbuzuje na rozdíl od svého předchůdce spíše rozpaky.
Trapnost nastolených situací
Problém je jak ve výběru protagonistů, tak v autorském přístupu. Režisérka říká v rozhovoru na stránkách ČT, že dostala, co se stylu týče, volnou ruku a že to, co natočila, vlastně nepovažuje moc za dokusoap. Promomateriály také celý projekt anoncují jako "dokumentární komedii".
Poetika Hníkové je ovlivněná vachkovskou dokumentární školou, která se vyžívá ve zcizování tématu a odstupu vůči svým aktérům: postavy ve svých filmech jako Sejdeme se v Eurocampu nebo Nesvadbov redukuje s oblibou na jednorozměrné karikatury, které tlačí do mantinelů, které si předem vytyčila, a vyžívá se v trapnosti nastolených situací.
Proto nijak nepřekvapí výběr tří partnerských párů, které v Navždy svoji vystupují. Ze sociologického i psychologického pohledu jsou to páry něčím hraniční a dramaturgie jejich bizarnost ještě akcentuje. Místo hlubšího vhledu do motivací hrdinů nám pořad předvádí exoty ze vztahové freak show.
Máme tu Isabelu a Lukáše, labilní dvojku neustále se hádajících "motorkářů". Isabela má dvě děti z předchozích vztahů a vydělává si jako "fotomodelka", jak ji seriál představuje. Na internetu se hned objevily informace o její kariéře v pornu, kterou tvůrci cudně zamlčují. Je v tom zvláštní pokrytectví.
Hníková se své hrdinky v jeden moment ptá, proč se rozhodla dělat to, co dělá, a Isabela odpovídá v tom smyslu, že někdo to dělat musí. Ale vše, co seriál zatím z jejího pracovního zázemí nabízí, jsou neurčité náznaky před jejím pracovním odletem do Říma a záběry z focení decentních kýčovitých aktů.
Podobně u Lukáše se pracuje s vágní informací, že je nezaměstnaný. Pro hlubší pochopení jeho vztahu k životu vůbec chybí po třech dílech jakýkoli kontext: jak dlouho je bez práce, co předtím dělal, jestli si vůbec nějak přivydělává.
Největší část stopáže scén s touto dvojicí tvoří jejich vzájemné rozepře. Sestříhané jsou ovšem tak, že často zachycují jen impulzivní slovní přestřelky, z nichž není vůbec jasné, co jim předcházelo a o co se ti dva hádají.
Sama Hníková říká, že má ráda observační metodu, a je zřejmé, že je nejvíc fascinována pasážemi, kdy aktéři zapomněli na kamery a připevněné porty a chovali se, jako by tam filmaři nebyli. Ale i v běžných komerčních reality show se mnohem lépe pracuje s kontextem než tady a konfliktní scény jsou v nich často doprovázeny komentářem mimo obraz, který dění vysvětluje.
Zamlčené informace
U druhého páru, venkovské dvojice Běly a Jaroslava, akcentují tvůrci jejich povahovou excentričnost. Běla je silně dominantní, má pod kontrolou svého partnera (který svou pasivitu přiznává a ochotně si ji nechá líbit), domácnost i organizaci svatby, na níž ve velkém nakupuje potřebné věci ve slevách, což je motiv, který Hníková bůhvíproč prezentuje s ironickým nádechem.
Konfliktní linii tohoto příběhu zastupuje Bělin vztah s podobně panovačnou tchýní, která bydlí ve vedlejším baráku a bojuje o vliv na svého syna. Bohužel se tenhle motiv opakuje příliš často a neposouvá vyprávění nikam dál. Jako by se Hníkové nepodařilo najít nic jiného nosného v životech nepochybně zajímavých hrdinů.
Paradoxně nejnormálněji působí Zdeňka a Ondřej, mladý silně věřící katolický pár, který vyznává předmanželskou čistotu a neochvějně věří na posvátnost svého svazku, jenž bere jako závazek do konce života.
Jejich duchovní přístup k instituci manželství tvoří dobrý kontrapunkt k pragmaticky materialistickému přístupu Běly a Jaroslava a nepromyšleně chaotickému přístupu Lukáše a Isabely.
Což ukazuje, že v zásadě ty dvojice nejsou namíchány nesmyslně. Ale režisérka k nim nepřistupuje empaticky. Neumí se zaměřit na skutečně důležité motivy a zamlčuje divákům spoustu podstatných informací k tomu, aby se do hrdinů dokázal alespoň vcítit. Což asi není tak nutné u vachkovsky laděného dokumentu, ale je to předpoklad dobrého docusoapu.
Přístup Hníkové je v mnoha ohledech kontrapunktem přístupu Heleny Třeštíkové, která v Manželských etudách snímala životy obyčejných lidí s jejich banálními radostmi a starostmi. Což je úplně legitimní, kdyby si pořad Navždy svoji nevzal, alespoň podle úvodního komentáře v prvním díle, za cíl prozkoumat, jak si na tom v Česku na počátku století v éře velké rozvodovosti stojí instituce manželství. Jeho protagonisté jsou ale natolik vzdálení od průměrného vzorku populace, že nám na to odpověď poskytnout nemohou.
