reklama
 
 

Třeštíková: Mají mě za Pawlowskou českého dokumentu

26. 2. 2013 18:58
Rozhovor s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou a zdarma film Soukromý vesmír

Rozhovor - Režisérka Helena Třeštíková patří mezi světově nejuznávanější české dokumentaristky. Říká, že sama bývala kronikářkou, že necítí potřebu být aktivní s kamerou, ale raději bez ní. V rozhovoru pro Aktuálně.cz zmiňuje, jak přistupovala k netradičnímu pojetí vlastní časosběrné metody u filmu Soukromý vesmír i jak roste nová dokumentaristická vlna na FAMU.

Čtěte také
Recenze: Soukromý vesmír děsí svou obyčejností

Aktuálně.cz: Jako dokumentaristka se věnujete časosběrné metodě, kterou jste přirovnala ke kronikářství. Co je pro vás tedy kronikářství?

Helena Třeštíková: Základní idea je stejná. Pozorovat a zaznamenávat. Vždycky jsem byla kronikářkou - ve škole, na pionýrském táboře. Každý den jsem zapisovala to, co se událo.

A.cz: Jak to vypadalo? Zapsala jste tam: dneska spadly tři děti do jámy?

Kronikář nikdy neví, zda se mu podaří zachytit podstatu dne. Když někdo spadne do jámy, tak se to samozřejmě musí zapsat, ale zároveň jsem se snažila o záznam atmosféry, ale třeba i počasí nebo nálady. Jezdívala jsem na tábory s výtvarným zaměřením. Stavěli jsme tam třeba keramickou pec v přírodě, vypalovali jsme pak v ní naší keramiku. Psala jsem o tom, že jsme pod pecí museli celý den topit, jaké bylo výtvarné téma. Že se vyráběly třeba keramické misky, že jsme chodili na výlety, koho jsme tam potkali, prostě záznamy situací. Ten táborový život byl hrozně primitivní. Vzpomínám si na jeden zážitek. Jezdili jsme po Slovensku, začalo silně pršet, celí promoklí jsme došli do vesnice, kde bylo posvícení. Všichni byli ve slavnostních krojích ve venkovské hospodě, ale dali nám polévku a ujali se nás. Popsala jsem situaci, jak jsme se cítili, jak jsme přišli jako příšerní vandráci celí mokří, popsala jsem onu nepatřičnost, ale i poezii té situace. Některé zážitky a popisy jsou více důležité, některé méně. Nikdy to nedokážete posoudit hned, ještě nemáte dostatečný odstup.

A.cz: Jaký je rozdíl mezi psaním kroniky a natáčením pomocí časosběrné metody?

Idea mého přístupu k filmu je zachycení drobností každodenního života. Dopředu nevím, zda se mi podaří důležité věci podchytit. Oproti klasickým kronikářům jsem limitovaná technikou a přítomností dalších členů štábu. Setkala jsem se třeba s klasickým kronikářem jedné zanikající vesnice na řece Želivce, kde se právě budovala vodní nádrž pitné vody pro Prahu. Popisoval, kdo je v jaké fázi bourání svého domu, kdo se kam stěhuje. Bylo to strašně smutné. Velmi silně to prožíval. A popisoval i přijíždějící turisty, kteří situaci místních absolutně nechápali a přemýšleli nad tím, co by mohli v ruinách najít a odvézt s sebou domů. Pak kroniku ukončil, odstěhoval se do Prahy a umřel...

A.cz: Rozdíl mezi kronikářem a vaším přístupem je tedy i ten, že se věnujete příběhům jednotlivců, maximálně rodin?

Moje filmy jsou jednotlivé příběhy, kronikář píše o všem, ale moje ambice je ve skutečnosti podobná. Že malé příběhy, které točím, budou jednou fungovat jako celek. Snad se podaří jednotlivými příběhy dojít k mnohovrstevnatosti podobné kronikářství.

Helena Třeštíková

Narodila se 22. června 1949 v Praze. Vystudovala FAMU, obor režie dokumentárního filmu.

Od roku 1974 pracuje v profesionální produkci, kde natočila více než padesát dokumentárních filmů nejrůznějších metráží většinou s tematikou mezilidských vztahů a různých sociálních problémů. Postupem času se specializovala na metodu tzv. „sběrného natáčení" - sledování lidských osudů v delším časovém úseku.

Je bývalou ministryní kultury.

A.cz: Váš poslední film Soukromý vesmír se věnuje životu jedné rodiny. Mnohem více než v jiných svých filmech pracujete s kontextem doby, kolem neměnného Karla Gotta a dobývání vesmíru. Proč jste se rozhodla pro jiný přístup?

Začátek mého nejdelšího časosběrného natáčení vzniknul ještě bez jakékoliv zkušenosti s touto metodou. Točila jsem bez koncepce, protože v tu chvíli vůbec nebyla jasná. Základní idea byla ta, že se pokusím zachytit život kluka, který se nám doslova narodil před kamerou, ale nakonec se moje pozorování zaměřilo na celou rodinu.

A.cz: A co dobový kontext?

Pro mne velké téma u sběrných projektů je propojení velkých a malých dějin. U Reného se neustále opakuje volba prezidenta, která probíhala v televizi. U něj to byl zárodek spojení malých a velkých dějin. U Katky to tak nebylo, nebyla spojená se světem, nevěděla celkem nic o dění kolem sebe. Nezajímalo ji to. U Soukromého vesmíru byla základní úvaha ještě nad neutříděným materiálem - televize jako magické oko, které je všude přítomné a ukazuje vždy to, co dobu určuje a charakterizuje. Hledala jsem obrazové vyjádření pro dvě zásadní linky života, horizontální - jistota a neměnnost a vertikální - pohled vzhůru, přesažení vlastní drobné existence, dříve v náboženství. Ve filmu to pak bylo dobývání vesmíru. A horizontální neměnnost jsem našla v Karlu Gottovi, který se objevuje, ať se děje, co se děje.

A.cz: To je děsivé...

No, děsivé, je to stálá konstanta, která tady je, ať děláte, co děláte, tak na vás někde vykoukne. Ve vizuální zkratce to ovšem bylo ideální.  A pak tam bylo téma usilování. To je moje životní téma. Každé ráno vstanu a musím něco dělat. Něco se musí někam posunout. Nebo se o to alespoň snažím.

A.cz: Soukromý vesmír měl ve srovnání s Katkou malou návštěvnost, přitom byl ambicióznější.

Myslím si, že distributor i producent byli dost zklamaní. Asi očekávali, že to bude s návštěvností lepší. Diváci možná čekali, že po dramatických příbězích Katka a René přijde ten nejdramatičtější film, když se jednalo o nejdelší časosběr (poznámka: Soukromý vesmír vznikal 37 let) a on přišel všední život. Těžko říct, co dokáže zafungovat. V Lipsku a v Koreji přitom Soukromý vesmír získal docela důležité ceny. U nás vzbudil film spoustu negativních reakcí, že je to šílená deprese. Kamil Fila napsal dříve pro Aktuálně.cz, že když ten život rodiny uviděl, že měl chuť přestat žít: „To by mohli rovnou pouštět sebevrahům, aby si to utrpení na Zemi ukrátili co nejdřív". To mě docela pobavilo!

A.cz: Učíte na FAMU, jste jednou z těch, kdo ovlivňují novou generaci dokumentaristů. Dá se generalizovaně říct, kudy směřuje nový český dokument?

Určitě pedagogicky nejsilnější osobností je Karel Vachek, vedoucí Katedry dokumentární tvorby na FAMU. Je to výrazná osobnost, tráví na škole veškerý svůj čas, je tam každý den, je studentům stále k dispozici, hodně je ovlivňuje. Ale taky tam hrozí epigonství, silná osobnost k tomu přímo vybízí ze své podstaty, silou svého charismatu. Jenže právě Karel Vachek je dost jedinečný, než začne točit film, přečte si třeba dvě stě knih na dané téma. Přesně ví, o čem točí. To je prostě unikátní přístup. A těžko se pak napodobuje a napodobování ne vždy dopadne dobře.

A.cz: Ovlivňuje nejvýrazněji i příjem studentů?

Ve výběrové komisi je nás deset, občas, jako všude jinde, jsou tam různé kontroverze. Zastávám názor, že by měli být studenti schopni fungovat i po vystudování. Karel Vachek na onu praktičnost hledí mnohem méně. Nechce televizní uvažování, nechce televizní řemeslníky. Hledá výrazné, originální autory, kteří zahýbou dokumentem silou své osobnosti.

A.cz: Na jednom semináři pro laickou veřejnost jste přístup k dokumentu rozdělila na dva nejzákladnější: na aktivistický a pozorovatelský. Vachkovská linie aktivismu je zřejmá, jak je to tedy na FAMU s tou pozorovatelskou, kterou zastupujete vy?

Ještě je potřeba nezapomenout na Míru Janka, někteří studenti chodí k nám do dílen, ale je jisté, že mnohem více studentů má Karel Vachek a jeho linie. Na FAMU je ale třeba i Lukáš Kokeš, velmi výrazný a talentovaný filmař, ten například ve filmu Pevnost, který točili společně s Klárou Tasovskou, jde spíš pozorovatelskou cestou. Chci dodat, že moc ráda učím na FAMU. Měla jsem životní období, asi deset let, kdy jsem žila trochu ve vakuu a bez reflexe své práce. Dělala jsem filmy v dost hrozných podmínkách pro Českou televizi. Měla jsem deset dní na střih, při vzpomínkách na ty doby mne přebíhá mráz po zádech i teď. Po tomhle prázdnu, nediskutování o filmech, jsem přišla na FAMU, na začátku jsem byla trochu překvapená ze studentů, i z kolegů, pak se mi tam začalo líbit, i ta permanentní kritičnost vůči mé tvorbě. Tak sedmdesát až osmdesát procent studentů se se mnou neztotožňuje a Karel Vachek mne asi má za Halinu Pawlowskou českého dokumentu.

A.cz: Moc hezké přirovnání.

Nikdy nic podobného neřekl nahlas. Ale asi si to myslí. Řekl mi, že jsem šikovná, přičemž bylo jasné, že to slovo „šikovná" není míněno pochvalně. Prostě taková „televizně šikovná".  Ale opravdu se mi tam líbí. I když moje filmy studenti negativně zhodnotí, vím, že mne to stále posouvá, pomáhá mi to tříbit názory. Nedávno jsem přišla na to, co možná u nich vzbuzuje takovou averzi. Myslím si, že časosběrnou pozorovatelskou metodu považují za alibistickou. Že nezasáhnu do dění. To je moje dedukce, zatím to nikdo takhle přímo neřekl, ale cítím to.

A.cz: Jak byste měla zasáhnout?

No, to je právě ten problém. Třeba u Katky, kde se strhla největší diskuse, není jak zasáhnout, nedokážu za ní přestat fetovat, což je jediné, co se po ní chce. Vlastně jim vadí, že někdo pozoruje a nevlítne tam a neudělá čoromoro. Já tam sice občas jsem vidět, něco se stane.

A.cz: Řekl bych, že v tom je zásadní rozdíl.

To je velký rozdíl. Máte pravdu.

A.cz: Jak se uplatňují studenti FAMU po dokončení školy?

Je to jako všude jinde, někteří se dokáží prosadit, například Remunda a Klusák jsou příkladem hodně progresivní a úspěšné linie. Jen někdy mám pocit, že převáží názor vybrat mezi uchazeči o studium tak originální a atypické osobnosti, které poté, co jsou přijati do našich „chráněných dílen" a vystudují, jsou posléze vrženi do reality a mají velké potíže, či úplně shoří, protože nejsou schopni vyrovnat se s realitou života.

A.cz: Zrovna Klusák s Remundou působí jako ideální obchodní značka. Umí se prodat, udělat senzaci před uvedením filmu.

Definovala jsem se jako pozorovatel, ale moje ambice je, aby divák, který uvidí moje filmy, o nich přemýšlel. Aby přemýšlel o hodnotách a prioritách. To je moje provokace k myšlení. Aktivistický přístup je aktivní v průběhu vzniku filmu, často používá kameru jako zbraň. Od Víta Klusáka a Filipa Remundy jsem nedávno viděla Český žurnál, jejich způsob, kdy drží kameru a zároveň se ptají, je evidentní, že opravdu drží jistou obdobu skutečné zbraně a dokáží s ní efektivně pracovat. Hodně věcí by jinak ani nenatočili, kdyby šli pozorovatelskou cestou. Jenže limity jsou všude. Vyčítala jsem jim jejich přístup v Českém míru. Ve filmu vystupují dvě strany, příznivci a odpůrci radaru, příznivce ukázali většinou jako loutky a nepříliš chytré občany a odpůrce jako inteligentní a zajímavé bytosti. Věděla jsem, že záměrně některé záběry s těmi skutečně zajímavými příznivci radaru vynechali a to mi připadalo jako jednostranný aktivismus, schovaný pod rouškou objektivity.

A.cz: U nich je přítomná výrazná část provokace pro provokaci.

Jdou na to vyhroceně v krystalické podobě. Ve  filmu Svobodu pro Smetanu! sami pomalují billboard, k tomu jim smyčcové kvarteto hraje „Vltavu" a oni vyhlíží policisty, kteří by je přišli zatknout. Je to součást hry, součást práce na podobném typu dokumentu. Patří k tomu natáčet sami sebe v akci, trocha hysterie, drzosti a provokace. Provokací ku pravdě. Provokací k odhalení. Je to čistý přístup, je to i k zasmání, je to roztomilé.

A.cz: Metoda Klusáka s Remundou je roztomilá?

Roztomile průhledná? Je to značka. Na tom postavili svoji originalitu, jsou lidi, kteří jejich přístup z hloubi duše nesnášejí. Po Českém míru jsem byla na ně namíchnutá, ale teď jsem viděla dva díly Českého žurnálu a ty se mi moc líbily. Už se zase těším na to, co budou vyvádět dál.

A.cz: Stále se pohybujeme kolem filmařského aktivismu, ale přeci jen v občanském životě nejste jen pozorovatelkou.

Je to takové legrační, jsem filmař pozorovatel, ale jsem při tom asi společensky aktivnější než třeba aktivistický filmař Vachek, který se občansky tolik neangažuje. Čili on je aktivní s kamerou, zatímco já s kamerou nejsem aktivní vůbec, ale bez kamery se o to snažím.  Teď v poslední době jsem se na příklad dost angažovala v kauze Schwarzenberg. Jezdila jsem po krajích při jeho prezidentské kampani.

A.cz: Volala jste lidem?

Mimo jiné jsem volala. Do Ostravy. No a to tam zrovna točili právě Vít Klusák s Filipem Remundou, (poznámka: jeden z dílů Českého žurnálu je věnován prezidentské volbě), běhali se dvěma kamerami a ptali se, zda mi to nepřipadá blbé lidem takhle volat, jestli to není na hraně. Vždyť lidem lezu do soukromí, něco jsem tam říkala, v té nervozitě už ani nevím co, a rovnou jsem věděla, že se budu později asi dost červenat, jestli to uvidím. Ale šla jsem do toho, tak jsem nemohla uhnout, musela jsem to vzít se vším všudy. Cítila jsem to jako občanskou povinnost, ale při podobných situacích prostě nemám potřebu sama sebe natáčet. Nejsem tolik extrovertní. Snažím se nebýt viděna ani ve svých filmech. Moje občanská aktivita jde mimo mé filmy. Kdyby byli všichni jako Klusák s Remundou, tak to bude k zbláznění, stejně jako kdyby byli všichni stejní jako já.

autor: Filip Kršiak | 26. 2. 2013 18:58

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama