Praha - Česká televize na zvláštní konferenci představila celkem sedm zcela nových projektů, které mají symbolizovat začátek progresivnější éry. Z námětů je cítit snaha dál šířit osvětu - ale přistupovat k ní bez obroditelské nudy.
Dobrá zpráva je, že ČT má novou strategii a zjevně chce pod vedením Petra Dvořáka se svou zaprděností něco dělat. V detailech už byla středeční prezentace občas rozpačitější. V každém případě se zdá, že nikdo z tiskového oddělení nezná kauzu Krno, nebo mu nedochází její pointa - protože novou strategii nazvali KROK (akronym slov kvalita, respekt, odvaha a kreativita).
Historie na čtyři způsoby
Hned čtyři projekty ze sedmi představených se mají věnovat různým obdobím českých dějin. České století, série dramatizovaných klíčových epizod zdejší historie, má za sebou docela slibné tvůrce: režisér Robert Sedláček na jeho scénáři spolupracuje s Pavlem Kosatíkem. Problém by mohl být v tom, že podobný přístup často stírá rozdíl mezi vyfabulovanými a podloženými detaily a podléhá nutnosti „zpříběhovat" i nespojité věci.
Od dokumentaristů Filipa Remundy a Víta Klusáka (Český sen, Český mír) se dá čekat, že jejich pětidílný časosběrný Český žurnál zachytí důležité momenty roku 2012 méně úctyplným způsobem, než bylo dosud na ČT v tomto žánru běžné.
Pořad Sbohem, Československo, který má na starosti Čestmír Franěk, zase slibuje přiznaně subjektivní, osobní výpovědi o podrobnostech rozpadu federace.
Pohledy do minulosti doplní projekt s pracovním názvem Fenomén Underground. Podle svého duchovního otce, herce a občanského aktivisty Břetislava Rychlíka jde o využití jedné z posledních možností, jak dokumentárně zachytit svět undergroundové kultury z doby totalitního komunistického režimu. Rychlíka k prosazení dlouho plánovaného pořadu inspirovala nedávná smrt básníka Ivana Martina Jirouse.
Nevinné lži a lidské pasti
Když se v roce 2008 rozběhla na Nově série televizních filmů Soukromé pasti, všeobecný konsenzus zněl, že je výjimečná a veřejnoprávní televize by si z ní měla vzít příklad. Překvapená reakce plynula samozřejmě do značné míry z toho, že se slova „komerční stanice" široce používají jako nadávka a k výjimečnosti v českém prostředí stačí málo.
Nicméně cosi „českotelevizního" na Soukromých pastech jednoznačně bylo - vsadily na hluboká osobní dramata a pojaly je většinou docela schematicky.
Nový cyklus Nevinné lži, který poběží na ČT, na ně bude svým formátem navazovat. Stejně jako Soukromé pasti jej zaštiťuje producentka Tereza Vrabelová (Pasti rozjížděla ještě za svobodna pod jménem Kopáčová). Podle ředitele ČT by nový seriál měl koncept posunout dál, snad tedy strojenosti ubyde.
Babička nebude. Nebo bude?
Bizarním veletočem prošly výsledky Souboje seriálů, pořadu, který jako první na světě postavil proti sobě Alenu Vránovou a jelena. Soutěž byla od začátku promována přes slogan "Vy rozhodnete!" a do produkce měl v roce 2012 jít kousek, pro jehož pilotní díl hlasovalo nejvíce diváků. V souladu s tuzemskou oblibou ustrašeného bezžánrového nic vyhrála Babička na inzerát.
Tu ale zatím ČT točit nebude. Místo ní dostal zelenou Cirkus Bukowsky, jehož vzorových dvacet minut vypadalo jako logiku postrádající dílo člověka, který by strašně rád točil něco mezi Breaking Bad a Californication, ale zoufale mu chybí invence. Česká televize tedy celé týdny hecovala diváky k hlasování, až se nakonec rozhodla jejich rozhodnutí ignorovat. Aspoň prozatím.
Ententýky, sex mezi dudlíky
Obavu trochu budí seriál EnTenTýky, který napsala právě scenáristka Babičky Lucie Konečná (Ordinace v růžové zahradě). Svoje dílo popisuje jako „Sex ve městě, kde se kromě sexu řeší i rodina a děti", a předvádí tak typickou českou tendenci neustále se na základě vnějších znaků připodobňovat zahraničním vzorům, aniž bychom jim trochu líp rozuměli.
Konečná zkoušela tento a další náměty uplatnit v České televizi už v minulosti, ale k realizaci nedošlo a scenáristka si otevřeným dopisem stěžovala na diktátorský přístup tehdejší programové ředitelky Kateřiny Fričové.
Jak sama částečně předpověděla, po letech se její dílo dočká v ČT výroby a my můžeme jenom tiše doufat, že bude aspoň zčásti tak „žhavě současné", jak autorka v roce 2009 tvrdila.
