Televizní fenomén Hra o trůny vstoupil do šesté řady. V dobré tradici seriálu nebyla první epizodou zodpovězena ani jedna z palčivých otázek, jimiž se miliony fanoušků zabývají. Jon Sníh zůstal mrtvý, ačkoliv je jasné, že se musí vrátit – jen stále nevíme jak. A kdo jsou jeho rodiče, můžeme dál hádat. Postavy si připomněly, kde minule skončily, a snad aby se neřeklo, byla odklizena jedna z vedlejších figur.
Seriál měl vždy potíže s nadbytkem dějových linií zděděných po knižní sérii George R. R. Martina. Zvlášť v rozjezdu každé řady je proto těžké se přes deklarování statusu quo vůbec někam posunout. Kritičtější diváci doufají, že nyní, když televizní zpracování předběhlo Martinovy texty, využili tvůrci tuto příležitost k připravení scénáře vhodnějšího pro audiovizuální médium. První epizoda ale z cesty nekonečných expozic příliš nevybočuje.
„Líbit se“ coby produkt
Zřejmě nevidí důvod. Statický děj fanouškovské nadšení vyvede jen stěží z míry, protože laťka seriálu zůstala na svém místě. Hru o trůny je v tomto ohledu vždy nevděčné kritizovat, protože neustále naplňuje své sliby tak, jak je sama formulovala. A když někomu jejich formulace nevyhovuje, adekvátně ho známí odbudou slovy: „Tak se prostě nekoukej.“
Navíc by nemělo smysl zpochybňovat, že jde o další profesionální práci HBO, jež potvrzuje, že heslo „víc než televize“ je u ní namístě. S Hrou o trůny nevzniká jen seriál, ale precizně budovaný fenomén, s jehož kultovním přesahem se počítá už během tvorby. Tvůrci tu nevyprávějí příběh a nedoufají, že se bude divákům líbit. Nejde o výtrysk tvůrčí kreativity, jejímž následkem by měla být v ideálním případě naše obliba - „líbit se“ je tu produkt.
Což není neobvyklé. Zajímavé je, jak se to daří zastírat. Seriál zůstává uzavřeným dílem, které si buduje vlastní svět a nereaguje na své fanoušky skrze „pomrkávání“. Žádná z postav se ani na okamžik nezastaví a nesměřuje gesto vně děje směrem k nám, aby nám dala najevo, že nás vidí, vnímá a chce s námi navázat kontakt. Zatímco v marketingu především mladší herci zapojují sami sebe do kontextu facebookové generace a své role často parodují, seriál jako takový zůstává vůči tomu uzavřený a odmítá sám sebe jako produkt připustit.
Sice pracuje s tužbami diváků jako „konečně ukážeme draky“, „necháme toho hajzla co nejbolestivěji zemřít“ a „poprvé se setkají dvě nejoblíbenější postavy“, tyto události jsou ale vždy zobrazeny podle své důležitosti pro děj.
I pokud by člověk nepropadl příběhu z fiktivního Západozemí, musí tu obdivovat pevnou práci se značkou, kterou stanice HBO dokonale využívá, a dosahuje masivní efektivity skrze provedení, ale i merchendising nebo uvolnění první epizody zdarma na své webové platformě. Seriál samotný je uzavřený, vše ostatní otevřené pro všechny.
Není výjimečný, jen nejlepší
Když ale pomineme, že ve Hře o trůny najdeme jen málo věcí označitelných jako „špatné“, a oceňujeme její "plán", můžeme se poněkud zarazit. Vlastně není snadné přesně určit, čím má být natolik výjimečná.
Není v žádném ohledu přelomová – velký rozpočet pro pseudohistorický seriál uvolnili v HBO už v roce 2005, kdy měl premiéru Řím. A za skutečnou revoluci jsou považováni především o rok starší Ztraceni J. J. Abramse a stanice ABC, jejichž milionový pilotní díl redefinoval představy o televizní produkci. Prapůvodní jiskru moderního přístupu k seriálům bychom našli už u Sopránů z přelomu století.
Když v roce 2011 Hra o trůny přišla, představovala v rámci quality tv od samého počátku konzervativní a divácky konformní proud. Což se možná jeví vzhledem k pověstné nahotě a násilí zvláštně, právě tento model už však mělo HBO ve stejném rozsahu ozkoušený. Děj pak vypráví o vděčných motivech, jež neomrzí - o zradách, pletichaření, bojích o moc. Jediné specifikum je, že chybí milostné linie, byť nejsou v budoucnu vyloučeny.
Hra o trůny vlastně nikdy neriskovala, nepokoušela se objevovat nové cesty vyprávění ani přístupu k publiku. Jedinou nejistotou byla samotná volba fantasy žánru, jenž bývá vždy sázkou na nejistotu, i ve filmové podobě končívá často fiaskem.
Jakmile ale diváci nabízený svět přijali, s nastavenými production values a know-how HBO už nešlo udělat chybu. Obdiv ale mírně kalí uvědomění si, že v takto až mechanicky nalajnované produkci vlastně není kde chybu udělat.
Hra o trůny je tedy vzhledem k absenci srovnatelné konkurence nejlepší seriál svého druhu, dokonce i velmi kvalitní seriál, jen není ničím výjimečný a může se omrzet. Přesto se zdá, že se zatím neomrzel, a možná je pro některé diváky jeho naplňování žánrových klišé tím, co po novějších angažovaných a méně konformních seriálech přece jenom ocení.
