RozhovorAnna Slováčková: Alkohol probouzí moje démony StudieMúza jménem alkohol AnketaUmělci o vztahu k alkoholu

„Efekt abstinence, byť jen krátkodobé, pochopitelně zaregistrují zejména lidé, kteří pijí alkohol pravidelně a často. Po měsíci se zlepšují nejen jaterní funkce a psychický stav, ale nápadně se pozitivně proměňuje i vnější vzhled,“ vysvětluje Ladislav Csémy z Národního ústavu duševního zdraví.

Aktuálně.cz při příležitosti Suchého února, do něhož se můžete registrovat na webu kampaně, vyzpovídalo zpěvačku a herečku Annu Julii Slováčkovou a oslovilo další umělce, kteří popsali, jaký vztah mají k alkoholu.

Text je součástí speciálního projektu Aktuálně.cz.

RozhovorAlkohol probouzí moje démony. Když se opiju, tři hodiny brečím, říká Anna SlováčkováText: Clara Zanga | Foto: Economia, Václav Vašků

Zpěvačka a herečka Anna Julie Slováčková má napilno. Nahrává novou desku, zkouší v divadle, natáčí, koncertuje. Někteří mají tendenci si v náročnějším období ulevovat alkoholem, ona se mu naopak vyhýbá, protože jí umí ukázat temné stránky její osobnosti. „Vždycky se snažím být silná a usměvavá, ale když se opiju, tři hodiny brečím,“ přiznává v rozhovoru pro Aktuálně.cz, který vznikl na začátku ledna.

Kdy jste si naposledy dala skleničku?

Anna Slováčková: Před třemi dny, v sobotu. Byla to sklenička šampaňského a říkala jsem si, že byla poslední. Zbytek ledna i celý únor chci mít detox, než začne jaro.

To znamená, že abstinujete pravidelně?

Anna Slováčková: Já obecně moc nepiju. Je mi z toho vždycky zle, a čím jsem starší, tím je to horší. Snažím se toho proto vyvarovat. Zároveň jsem ale bohužel typ člověka, který nemá stopku, když si dá jednu skleničku. Ne že bych dělala ostudu na veřejnosti, vždycky piju jen s kamarády. Pak ale přicházejí dny, týdny, někdy i měsíce, kdy si řeknu, že by bylo fajn to vypustit úplně, že můj organismus je unavený.

Měla jste s alkoholem někdy v minulosti jiný, problematičtější vztah, kdy jste třeba pila víc?

Anna Slováčková: Já alkohol nemám ráda od dětství, nesnáším ho. Je to droga jako každá jiná. Vždycky, když se víc opiju, mívám smutné až depresivní nálady. Pak brečím kvůli všemu, co mě trápí. Otevírá mi to dveře k mým démonům, takže ho nijak v lásce nemám. Zároveň mám vůči němu obrovský respekt. Vím, že je velmi jednoduché do toho spadnout a stát se alkoholikem, ale cesta ven je o dost složitější. Mám obecně strach z toho, že bych mohla být na něčem závislá, ten pocit nemám ráda. Držím si proto odstup, aby se mi to nestalo.

Maximální doporučená denní dávka alkoholu

Ženy

Muži

• Jeden alkoholický nápoj denně (tj. cca 20 gramů čistého alkoholu) pro většinu žen a seniorů.

• Dva alkoholické nápoje denně (tj. cca 40 gramů čistého alkoholu) pro většinu mužů.

• Pozor, neexistuje žádná bezpečná dávka alkoholu, která neškodí zdraví.

Máte k závislostem sklony?

Anna Slováčková: Myslím, že mám, právě proto se to snažím mít pod kontrolou. Ale jsem závislá na čokoládě. Není den, kdy si nedám nějakou sladkost, jinak je mi fyzicky i psychicky zle.

Říkáte, že když pijete, máte melancholické sklony. Souvisí to s tím, že jste citlivá? V několika rozhovorech jste dokonce říkala, že se rozbrečíte, když řídíte a někdo na vás zatroubí.

Anna Slováčková: Stoprocentně. Bavíte se, všechno je fajn, ale pak si dáte ten jeden drink navíc, který vás změní v osobnost, kterou buď nejste, anebo tuto svou stránku neprojevujete. Já se vždycky snažím být ta silná, usměvavá, rozdávat radost, ale doma jsem přecitlivělá a brečím. Alkohol mi pomáhá toto otevírat i před ostatními. Deprese je v tu chvíli mnohem silnější než za normálních okolností. Kvůli tomu bych se nechtěla stát alkoholičkou, myslím, že bych byla permanentně nešťastná, místo abych žal přepila.

Říkala jste, že je těžké se závislosti zbavit. Sledovala jste něco takového ve svém okolí?

Anna Slováčková: Setkala jsem se s několika takovými lidmi a strašně obdivuju ty, kteří se dokázali závislosti zbavit, protože je na to zapotřebí strašně silná vůle a rozhodnutí, že život stojí za to a nemá cenu si ho něčím takovým ničit. Bohužel lidí s tímto problémem je kolem mě dost.

Jsou lidé pracující v kulturním průmyslu s alkoholem kamarádi?

Anna Slováčková: Byla bych sama proti sobě, kdybych vám řekla, že když jedeme s kapelou hrát, nedáme si rádi pivo. Ale známe svou míru. V životě se mi nestalo, že bych byla na koncertě opilá nebo měla hladinku. Myslím, že je to s naší branží spjaté díky představě o určitém bohémství, které si společnost s umělci spojuje. Já osobně jsem se v divadle málokdy setkala s tím, že by někdo byl opilý na jevišti. Na druhou stranu, z vyprávění znám spoustu historek o tom, jak to někdo v práci přetáhl, ale to se netýkalo pouze umělců, ale i jiných povolání. Takže si myslím, že je to problém, který se táhne napříč profesemi. Možná je to o umělcích známější, protože jsou víc na očích.

Foto: Economia, Václav Vašků

Je těžké se v uměleckém světě alkoholu vyhýbat?

Anna Slováčková: Nemyslím si, je to individuální. I na střední jsem málokdy šla se spolužáky pít, nebavilo mě to. Když dohraju divadlo, jdu raději domů spát, než abych někde vysedávala. Možná je to chyba, protože právě tehdy umělci údajně získávají nejvíce kontaktů, nabídek a příležitostí. Jenže já mám ráda svůj klid, jsem spíš introvertní.

Mezi novináři a dokonce i v odborné mediální literatuře se traduje, že nejdůležitější věci se řeší v hospodě a ti, kteří se pijatik účastnit nemohou nebo nechtějí, jsou v nevýhodě. Říkám si, zda to není mezi umělci podobné a jestli vám něco neutíká.

Anna Slováčková: Je to možné, spíš skoro jisté. Ale říkám si, že raději budu čilá a připravená na natáčení, než abych vysedávala do jedné do rána v baru. I kdybych tam byla o vodě, nepřipadala bych si dobře. Potřebuju podat profesionální výkon a nemůžu si dovolit být unavená nebo mít kocovinu. Mám navíc problém bavit se s lidmi, s nimiž se moc neznám.

Předpokládám ale, že introverze z vás na jevišti odpadá.

Anna Slováčková: Úplně, tam jsem najednou extrovert, a kdybych mohla, lítala bych tam nahá. Na jevišti jsem démon, ale pak slezu dolů, chci mít klid, zavřít se doma a bavit se jen s lidmi, které znám a můžu před nimi být přirozená. Když se opiju, mívám někdy okna a bojím se, že jsem udělala ostudu. Ráno pak všem píšu, jestli jsem něco neudělala, a kontroluju sociální sítě, jestli jsem něco nesdílela. I kvůli tomu se snažím k alkoholu přistupovat střídmě.

A je to jen obava, nebo se opravdu stalo, že jste v opilosti udělala něco, za co jste se styděla?

Anna Slováčková: Bohužel několikrát. Druhý den jsem se vzbudila, myslela, že se nic nestalo, a pak teprve zjistila, co všechno se stalo. Naštěstí jsem nikdy nevyváděla nic, co by někomu ublížilo. Jsme jenom lidi, myslím si, že se podobné věci staly každému z nás.

Znám několik umělců, kterým alkohol nebo jiné návykové látky pomáhají tvořit. Jak to máte s pitím a kreativitou vy?

Anna Slováčková: Když si dám skleničku dvě, určitě se míň stydím. Ale že bych pod vlivem alkoholu skládala nebo psala, se mi nikdy nestalo. Opilost pro mě není inspirativní, spíš mě to zamyká. Zabrání to sice studu ze zpívání nebo vyjadřování, ale stejně tak to zamezí mé vnitřní kreativitě.

Na druhou stranu jste popisovala, že to ve vás odemyká démony a melancholickou polohu. To mi v určitém smyslu zní jako stav, z nějž by se dala čerpat inspirace.

Anna Slováčková: Asi dalo, ale já tři hodiny brečím, takže to není možné. Kdybych měla začít v tom stavu psát písničku, brečela bych ještě víc, protože bych se dojímala. Bohužel mi to nejde.

Dočetla jsem se, že jste bojovala a možná stále bojujete se sebevědomím. A s tím alkohol určitě také řadě lidí pomáhá.

Anna Slováčková: Díkybohu jsem našla lepší cestu, jak sebevědomí pomoct. Snažím se o sebelásku a přestat sebe sama „bodyshamovat“. Když mám v sobě dva panáky, nepřipadám si atraktivnější. Pokud bych šla do společnosti a nepřipadala bych si dobře, alkohol by nezpůsobil, že se najednou budu cítit jako královna večera.

Jak přesně sebelásku pěstujete? Myslím, že je to dost složitá disciplína.

Anna Slováčková: Snažím se poslouchat sama sebe, jen si lehnu, nechávám proudit své myšlenky a zjišťuju, co potřebuje ta malá holka ve mně. Když jdu k zrcadlu a říkám si, co to je za velrybu, a zhaním na ní vše, co se mi nelíbí, snažím se na ní vždy najít aspoň něco hezkého. Neodejdu od zrcadla, aniž bych jí něco nepochválila. Zároveň se ale snažím, aby to nebylo násilné, to ničemu nepomůže.

Podařilo se vám dojít k tomu, co vaše sebevědomí pošramotilo?

Anna Slováčková: Několik let chodím na terapie a už mnohokrát jsme se toho dotkly. Myslím, že další a další věci, které to mohly způsobit, budou vyplouvat na povrch. Sebevědomí mám opravdu nízké a vyřešit to není otázka jednoho nebo dvou sezení. Asi každý, kdo dochází na terapie, zná, že se problém objevuje znovu, aniž by si to uvědomil, jen je skrytý za něčím jiným. V momentě, kdy to odkryju, si připadám, jako bych vstoupila do nového levelu nějaké hry. Je to krásný pocit.

Říkala jsem si, že ve vás určitě muselo něco zanechat to, jak o vás informoval během dospívání bulvár.

Anna Slováčková: Určitě a pořád je to nepříjemné. Člověk je souzený na základě toho, čím ani není, protože mediální obraz často vypadá úplně jinak, než jaká je realita. Toto téma jsme s kapelou zpracovali v písničce, která nám bude vycházet na přelomu ledna a února. Jmenuje se Nejsem to já. Videoklip je přesně o tom, o čem jste teď mluvila.

Momentálně pracujete na nové desce. Pomáhá vám střízlivost k větší produktivitě?

Anna Slováčková: Stoprocentně. Pomáhá mi celkově zdravý životní styl. Lépe spím, víc toho udělám. S producentem jsme znovu začali s otužováním, celá kapela se snažíme cvičit.

To musíte být strašně zdravá kapela.

Anna Slováčková: Ono to tak působí, ale pak byste nás viděla, jak jedeme na koncert a stavíme u McDonaldu. Ale do křtu, který se koná v říjnu v Lucerně, musíme sekat latinu, chceme být v nejlepší formě.

Mimochodem, v jednom dřívějším rozhovoru jste říkala, že jste žila zdravě vždy. Přesto jste před pár lety vážně onemocněla. Šokovalo vás to?

Anna Slováčková: Ano. Otázka, proč jsem nemocná, když žiju zdravě, mou hlavou určitě proběhla. Vždycky jsem se hýbala, zdravě jedla, jenže jsem neřešila svou psychiku, spánek, byla jsem vystresovaná a vyčerpaná. Brala jsem klidně patery antibiotika během půl roku, protože jsem nebyla schopná si vzít den volna a doléčit chřipku nebo angínu. Pracovala jsem i s horečkami a nedokázala jsem říct ne. Nechtěla jsem, aby mě lidi považovali za slabou. Ale ona to není slabost, naopak to chce velkou odvahu. Také to není známka toho, že si člověk neváží práce. Naopak je to známka toho, že si jí váží natolik, že chce podat víc než stoprocentní výkon, což nejde, když má horečky a smrká. Neposlouchala jsem tělo, které mě každý druhý týden prosilo, abych si lehla a odpočinula si. Pak jsem onemocněla tak, že už jsem si do té postele lehnout musela.

Dneska už umíte říkat ne?

Anna Slováčková: Učím se to. Nechci říkat, že jsem jako vyměněná. Myslela jsem, že jsem asertivnější, poté, co jsem se vyléčila, ale už to trochu spadá do starých kolejí. V prosinci jsem byla tak vyčerpaná, že jsem byla dvakrát na pohotovosti s tím, že mě bolí břicho. Tělo už mi zase dalo najevo, že jsem se nevyspala. Profackovala jsem se a řekla si, že si zadělávám na další průser. Na únor jsem si naordinovala dovolenou. Trochu mě mrzí, že bude v únoru.

Protože budete sušit?

Anna Slováčková: Ano. Bude to totiž all inclusive. Ale má to tak být. Budu čerpat energii spíš ze sluníčka než z alkoholu.

Text je součástí speciálního projektu Aktuálně.cz.

Múza jménem alkoholFoto: Suchej únor

Psychoterapeut Donald W. Goodwin publikoval na počátku 90. let pozoruhodnou studii Alcohol as Muse, v níž došel k překvapivému závěru – 70 procent všech spisovatelů oceněných Nobelovou cenou za literaturu, kteří pocházeli ze Spojených států, se v průběhu života potýkalo s vážnou závislostí na alkoholu.

Jmenovitě šlo o Sinclaira Lewise, Eugene O’Neilla, Williama Faulknera, Ernesta Hemingwaye a Johna Steinbecka. T. S. Elliot byl ze skupiny vyloučený jen proto, že většinu života prožil v Anglii. Goodwin se také podrobně zabýval místem, jaké v tvorbě literátů alkohol zastával, a dospěl k závěru, že nelze s jistotou určit, zda autoři potřebují alkohol ke psaní, nebo naopak nemohou psát, když jsou opilí, anebo zda jejich pití s jejich tvorbou nijak nesouvisí. Vyzdvihl však několik aspektů, které mohou ke zvýšené náchylnosti literátů k alkoholu přispívat:

• Exhibicionismus: Jít s kůží na trh vyžaduje určitou míru expozice sebe sama, a to i pokud se jedná o vlastní texty. Alkohol může tento prvek osobnosti akcentovat.

• Sebedůvěra: úzce souvisí s exhibicionismem. Panák na posilněnou před prvním veřejným čtením může zakřiknutému literátovi pomoci vstoupit do světla reflektorů.

• Vztahovost a komunikace: zkoumaní literáti často uváděli, že jim velmi záleží na jiných lidech, zároveň však mívají těžkosti s komunikací (proto rádi píší). Alkohol jim umožňuje komunikační bariéry prolomit.

• Fantazie: když nepřichází na zavolanou, je možné ji přilákat vůní kořalky.

• Soustředění a smyslové přetížení: talentované spisovatele vnímá Goodwin jako velmi citlivé lidi, kteří mohou trpět až jakousi smyslovou přetížeností. Trocha alkoholu tak paradoxně může pomoci tomuto přetížení ulevit a soustředit se na psaní.

• Nejistota tvůrčího povolání a inspirace: Alkohol může představovat způsob, jak se oprostit od vnějšího tlaku na výkon a neustálé vrtkavosti živobytí závisejícího na tvůrčím procesu.

• Duševní muka: Někteří autoři přímo uvádějí, že jsou dobrou literaturu schopni napsat, pouze pokud jsou duševně zničení, například nešťastnou láskou, alkoholem nebo kombinací obojího.

Zdroj: kniha Suchej únor: 28 důvodů, proč ochutnat čistokrevnej život