Jste emotivní člověk?
Emotivní jsem. Myslím, že je to dané jak nějakým osobnostním nastavením, tak mým povoláním, které nevede k příliš velké harmonii citů a racionálnímu přístupu ke světu. Herci si musí zklidnění umět vědomě ordinovat, protože ta profese emoce spíš jitří a zvedá, než že by je nějakým způsobem dlouhodobě stabilizovala.
Ptám se proto, že jsem se o našem rozhovoru zmínila jedné své blízké kamarádce a ona mi napsala: "Za ní jsem šla minule na Václaváku a slyšela jsem, jak na něco hlasitě nadává." Je pravda, že si i Petra Špalková potřebuje občas ulevit?
Jasně, potřebuje. Myslím si, že my všichni teď žijeme pod velkým tlakem a já se řídím pravidlem, že pokud člověk v sobě dlouhodobě cítí nějaké napětí, je zdravé tu páru někde upustit. Není možné se věčně chovat jako robot a trpělivě snášet všechny rány, které nám osud přinesl v uplynulých dvou letech. Narážím teď hlavně na pandemii koronaviru, vládní opatření a celkovou existenční nejistotu. Osobně jsem následky pandemie a izolace vnímala spíš skrz děti, což je ale ještě o jeden stupínek více frustrující, než když to člověk pociťuje jen sám na sobě. Anděla nastoupila do první třídy a byla první uzávěra, syn zase pomalu kráčí do puberty. To období nebylo jednoduché.
Když jsem se vás ptala na emoce, chtěla jsem zjistit také to, jak moc jste si podobná s vyšetřovatelkou Magdou Malou, kterou jste ztvárnila ve Stínech v mlze. Z toho, co jste teď řekla, mi vychází, že až tak ne.
Nejsem. Snažila jsem se vědomě vytvořit takový svůj protipól. Při čtení scénářů a po různých rozhovorech jsem vycházela z toho, že člověk, který vykonává takové povolání, vlastně emotivní být nemůže. Už z povahy té profese musí mít svůj vnitřní svět pod kontrolou a jednat lehce strojově. Chtěla jsem, aby Malá ze začátku působila uzavřeně, neproniknutelně a možná i trochu chladně. Aby to byl člověk, na kterém nevidíte, co se v něm odehrává, a až postupně i díky kontaktu s kolegou Martinem Černým, který je živelný, extrovertní a v seriálu působí jako protipól, se začala lehce odhalovat její osobnost. Řekla bych, že prvních sedm dílů byly expozicí její osobnosti, ukázaly ji jako workoholičku, která je doma ve svém bezpečném prostředí sice křehčí a zranitelnější, ale zároveň tu práci nedokáže pustit z hlavy. Pořád to tam vzadu někde má. Osmý díl bude pro Malou zlomový, protože se odhalí emoční klíč celého seriálu.
V rozhovoru pro DVTV jste řekla, že seriál sledujete v televizi s celou rodinou, včetně vaší dcery, která si v něm také zahrála. Zajímalo by mě, jak ho po těch sedmi odvysílaných dílech hodnotíte. Jestli se vám líbí.
Mám pocit, že to nejlepší nás teprve čeká. Když občas pročítám některé komentáře k seriálu, často se tomu vyčítá nedramatičnost a pomalé tempo…
Jestli dovolíte, já jsem si některé ty komentáře, které teď nejspíš zmiňujete, vypsala ze sociálních sítí České televize. Mohu vám je přečíst?
Jasně.
"Moravoslezané jsou v tomto seriálu ti hovořící s pražským přízvukem." "Paní Špalkovou mám ráda, považuji ji za výbornou herečku, ale tady je jako robot." "Seriál je utahaný, vůbec to nevtáhne do děje, monotónní, bez emocí." "Malá nemá žádnou mimiku." Jak se vám to poslouchá?
Není to příjemné, to víte, že ne, ale je to práce, kterou jsem odvedla a za kterou si stojím. K tomu, že v seriálu nemám žádnou mimiku, bych asi podotkla jen to, že laťka kamenného obličeje je nastavená hodně vysoko, protože tady máme například pana Krobota (herec a režisér Miroslav Krobot, pozn. red.) a v porovnání s ním je otázka, kdo by za mimiku získal první cenu. Možná že už si jen všichni všimli toho, jak se mi rozšíří nosní dírky, když začnu hrát, a pak, když to jednou neudělám, jsou z toho lidé na nervy. Myslím si, že Malá v seriálu pomalu povoluje, což byl záměr. Rozumím tomu, že v Česku není nikdo zvyklý dívat se na seriál jako na plán nějaké postavy, protože lidé tu často žijí od dílu k dílu.
To, že nemluvíme ostravsky, nebudu ani komentovat, protože já jsem si dala poměrně záležet na tom, abych jazyk držela velmi pevně. Podotýkám, že nikdo nechtěl, abychom mluvili ostravským nářečím jako herci v Dukle. My jsme se shodli na tom, že budeme používat neutrální češtinu s přídechem ostravštiny. Říkáme, že je něco pěkné, hezké, a to možná také způsobuje to, že to celé není tak zvaně živoučké a na obrazovce pak můžeme pro někoho působit roboticky.
Cítím, že názory lidí si berete hodně k srdci.
Učím se to filtrovat. Když vyjdu z toho, že jsem člověk, který se z negativních názorů spíš hroutí, musím si proti tomu vytvořit obranu. Mám tendenci ty výtky nejen chápat, ale brát je i dost vážně. Pro mě je důležité, abych se v tom neutápěla a nepřeslechla pozitivní ohlasy, což se může snadno stát, protože jsem vychována klasickým školstvím, takže i když máte sto věcí v diktátu správně, tak je tam ta jedna červená a ta vám okamžitě snižuje známku. Jak trefně říká má kamarádka, která pracuje ve školství, červená barva by se měla přestat používat, protože to s psychikou člověka nedělá nic dobrého. Já jsem stále v zajetí červené barvy a vidím jen ji, respektive jen tu označenou chybu a pak zapomínám na to, co se povedlo.
To, že jsme nezvrátili dějiny české kinematografie, je mi také jasné, ale to ani nikdo z nás neočekával. Můžu si jen trvat na tom, že jsme do toho šli všichni poctivě, a jestli ten výsledek není pro někoho adekvátní, tak to mi je srdečně líto, ale zpětně s tím už nic nezmůžeme. V případě, že se bude pokračovat druhou sérií, bude možnost nad těmito věcmi dále přemýšlet.
Na druhou stranu, vy jste herečka, která, pokud se nemýlím, striktně ctí dílo samotného autora. To znamená, že v roli Magdy Malé jste si nejspíš moc nevymýšlela.
Občas jsme v dialozích lehce improvizovali, například ve scéně, kde jsme si objednávali kafe - Malé a Černé, kde citujeme svá příjmení. Ale jinak ano, jsem spíš ten člověk, který je věrný předloze, tudíž jsem se hodně držela toho, co je napsáno.
Neměly by tedy ty výtky, které jsem vám tu přečetla, směřovat spíše ke scenáristovi?
Myslím si, že ta výtka bloudí v celém týmu. Na kritický názor mají všichni právo, je to věc, která jde na veřejnost, tak se k ní veřejnost vyjadřuje. Ale je dobré si občas uvědomit, že kritika herců je často na podobné úrovni, jako když sedí obézní člověk v hospodě, kouří sparty a řve na český reprezentační tým ve fotbale "Ty vole, proč jsi to tam nedal", přičemž ten samý člověk by to hřiště pravděpodobně ani nepřešel, natož přeběhl.
Někteří si v tom pološeru už zvykli sledovat televizi tak, že jedí chipsy a k tomu ztrestají dvě lahve vína. V takové situaci se ten seriál hodnotí lépe, než když jste uvnitř toho samotného procesu a nevíte, jaký bude výsledek, jak s tím zamává střih a spoustu dalších věcí. Za sebe mohu jen říct, že jsem měla nějaký plán, ctila jsem předlohu, bylo to společné dílo, a to, že se za tím nese nějaká vlna kritiky, nebo že to možná není zas taková bomba, jak jsme si mysleli, s tím se musí vždy počítat. Zažila jsem to mockrát i u divadelních představení, kdy do nich všichni dali to nejlepší ze sebe a pak ty hry propadly a po roce a půl se stáhly, ať už kvůli tomu, že byly moc komplikované, nebo jiné. Prostě to v té společnosti nerezonovalo v tu danou chvíli. Pro mě osobně byly Stíny v mlze mimořádné díky velkému nasazení všech a důslednosti při natáčení.
Je možné, že jsou diváci jen rozmlsaní vašimi výkony ve filmech Krajina ve stínu a Bába z ledu, za vedlejší role v nich jste dvakrát získala ocenění Český lev, a pomohlo vám k tomu i, a teď cituji vaše slova, "čučení v druhém plánu". Co se všechno musí sejít, aby ta role ve společnosti rezonovala?
Myslím si, že musí být nutně slavné celé dílo. Proto šly nominace za Bábou z ledu nebo Krajinou ve stínu. Většinou jsou v jednom roce tak dva tři snímky, které jsou silné. Což je možná problém Stínů v mlze, že za sebou zkrátka netáhnou tu slávu. Svým způsobem si za to můžu i sama, protože jsem byla příliš bez mimiky a robotická. To já neposoudím.
Nechtěla jsem se vás těmi komentáři dotknout, není to hodnocení filmových kritiků…
Nevnímám kritiku negativně. Jen jsem chtěla popsat, jak ji vnímám jako člověk. Občas mě kvůli nízkému sebevědomí dokážou komentáře zranit až tak, že mi je už muž zakazuje číst. Poslední dobou mám pocit, že výtky často vychází z nějakého očekávání. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy Ester Ledecká nejprve na olympiádě vyhrála zlato, v další soutěži byla pátá a nakonec vyjela z trati. Co tomu asi říkají všichni ti lidé, kteří si z ní vytvořili národní hrdinku. Syndrom vysokého očekávání společnosti je věc, která člověka velmi svazuje. Proč ale máte být pořád perfektní? To přece není možné ani v běžném životě. V románu Olgy Scheinpflugové mě teď zaujala pasáž, kde se Karla Čapka ptá, proč určitou část povídky přepsal, když byla geniální. On jí na to odpověděl "nepřál jsem si, aby to bylo geniální, chtěl jsem, aby to bylo dobré". A proto se teď sama sebe často ptám, jestli by někdy nestačilo, aby věci byly jen dobré.
Když jsem vysvětlovala Andělce, že na seriál jsou i negativní ohlasy, nikoli směrem k ní, protože ona se všem líbí, ale že vůči mně mají lidé výhrady, tak nejdřív hrozila pěstí a říkala, že si to s těmi lidmi vyřídí, a pak se mě zeptala, proč ty komentáře vlastně čtu. A ptala se správně, protože člověk by sám měl nejlépe vědět, co, jak a proč udělal, a netrápit se tím, co říkají ostatní. V ten den, co jsem jí to řekla, nás přepadli tři lidé v tramvaji s tím, jak se jim seriál líbí a jak já se jim v něm líbím, a když jsme přicházeli domů, Andělka se otočila ve dveřích a pronesla: "Možná jsi dostala zprávu, že máš méně chodit na internet a víc chodit po ulici a jezdit tramvají."
Jaká je to pro ni podle vás zkušenost?
Ona o tom seriálu mluví ráda. Poctivě pátrá po vedlejších linkách a motivacích lidí ke svým činům. Svůj příběh zná, ale neví zápletky jednotlivých dílů a já jsem sama překvapená, že ji to zajímá. Často se ptá na morálku lidí a naštěstí i velmi rychle pochopila, že ten, kdo tam leží mrtvý, je ve skutečnosti herec a všechno je jen jakási iluze. Nezakrývá si ani oči, a to se u nás ještě před rokem nesmělo použít slovo krev, museli jsme říkat kečup. Myslím si, že ji herecký svět začal zajímat, ale tím zdravým způsobem.
Teď pro ni například přišla nějaká nabídka a já jsem ji z mnoha důvodů musela odmítnout, nežijeme sami a natáčení zasahovalo do jarních prázdnin. Vysvětlila jsem jí to až ex post s tím, že má ještě na některé věci čas. Ona mi odpověděla, že po nabídkách ani nijak zvlášť netouží. My teď stejně všichni očekáváme, jestli budou Stíny v mlze pokračovat. Pokud ano, tak bych ji teď nerada obsazovala v jiných rolích. Jako matka zatím stále zkoumám, jaký vliv na ni bude herecké prostředí mít, nechci z ní vyrobit dětskou herečku, chodí na jazykovou základní školu a zároveň to není typ dítěte, které otevře knihu hned, jak přijde ze školy. Nejraději je, když se učím s ní, ale na to zase já musím mít prostor, proto bych byla nerada, abychom kvůli herectví něco zanedbali. Jazyky jsou podle mě přece jen základ.
Pojďme ještě k té herecké dráze. Jedna z vašich bývalých studentek mi o vás řekla: "Nesmírně si jí vážím, za mě je jedinečná ve své pevnosti a ryzosti na jevišti. Řekla bych, že když se hledá muž kolem čtyřicítky, zavedl se už takový nepsaný pojem 'najdi chlapa k Petře Špalkové'." Slyšela jste o tom už někdy?
Ne. Ale je to hezké. A líbí se mi, že to o mně píšou studenti, to ve mně vzbuzuje pocit, že jsme se vzájemně nezklamali.
Petra Špalková (46)
- Pochází z Brna. Studovala čtyři semestry divadelní vědu na Univerzitě Karlově, pak dala přednost herecké praxi.
- V 90. letech působila v divadelním spolku Kašpar, Činoherním klubu, Divadle v Dlouhé a Divadle Na Zábradlí.
- Obsazení dostala ve filmech Šakalí léta, Kolja, Šeptej, Marta, Smradi, Jako nikdy, Václav, Krajina ve Stínu, Bába z ledu a v seriálech Zdivočelá země, Četnické humoresky nebo Pustina.
- Je držitelkou ceny Thálie a tři Českých lvů.
- S hercem Miloslavem Tichým má dceru a syna.
- Mezi její oblíbené knižní autory patří Jean-Michel Guenassia, Michail Bulgakov, Fredrik Backman, Petra Soukupová nebo Kateřina Tučková.
Sledujete, jak se dnes herecky vyvíjejí lidé, které jste před těmi pár lety učila?
Musím přiznat, že se teď málo věnuji tomu, abych je sledovala na divadle, protože po odchodu z DAMU nastala pro rodinu obrovská zátěž, pracovní i organizační, plus covidová. Mám pocit, že teprve teď, po čtyřech letech, jsem ve stadiu, kdy mohu říct, že jsem odpočatá. Mám to tak, že jsem se jim věnovala, když jsme na sebe měli čas, a teď je sleduji spíš na dálku. Samozřejmě že vody českého divadelnictví jsou omezené, a tak o nich často slyším od svých kolegů, kteří s nimi pracují, ať už jako herci, nebo režiséři. Těší mě, že z obou těch ročníků naprostá většina studentů zůstala u divadla. A jsem ráda, že u toho zůstali i ti, co to na začátku neměli lehké, nebyli třeba hned oslavovaní jako třeba Denisa Barešová, Filip Březina, Kristýna Leichtová nebo Braňo Holiček, kteří ve svém oboru vyletěli poměrně rychle nahoru. Většina i těch zatím méně úspěšných buď zůstala u herectví, nebo jim škola dala potenciál například k arteterapii, což je pro mě znamení, že naše studium nebyl ztracený čas.
Jaká budoucnost je čeká, myslím teď ve světě filmu nebo divadla? Posunulo se to nějakým směrem od té doby, kdy jste vy začínala?
Žijí pod větším tlakem. Zaznamenala jsem, že v určitém věku přichází na herce mé generace - a teď myslím ty extrémní situace - syndrom vyhoření, úzkosti nebo syndrom malého sebevědomí. Přicházejí ale až s určitým věkem a s určitou mírou vyčerpanosti, ze snahy zkombinovat profesní život s osobním a tak dále. U mladé herecké generace jsem tyto stavy zaznamenala už velmi brzy po škole. Někteří proto začali mít potřebu si vědomě kolem sebe budovat bublinu, což my jsme v jejich věku ještě neměli. Vrhli jsme se do světa tak nějak riskantněji, s takovým tím devadesátkovým 'tramtará', tady stojím já. U nich pozoruji, že si dávají daleko větší pozor, jsou disciplinovanější a nemají takové sklony k bohémství, čímž nemyslím, že by se neuměli bavit, ale jsou na sebe opatrnější. Víc sportují, vyhýbají se alkoholu a cigaretám. Zatímco my jsme přišli na to, že tudy cesta dlouhodobě nepovede, až časem, oni už to vědí tak nějak dopředu a drží si daleko větší odstup. Nejspíš je to dané i pocitem, že je Velký bratr neustále sleduje.
Na druhou stranu mám pocit, že mají daleko více příležitostí k filmování, když jsem byla v jejich věku, tak filmový průmysl nebyl zdaleka tak rozjetý, jako je dnes. Začínající herec má dnes šanci uchytit se v celé škále projektů, ale samozřejmě s tím přichází i větší konkurence. Školy dnes produkují obrovské množství lidí. Mám radost, že spousta mých studentů se chytla v dobrých divadlech, protože divadlo je moc důležité pro kultivaci řemesla a profese jako takové.
A co vy chystáte dál?
Zatím nic, čekám teď na to, jestli budou pokračovat Stíny v mlze. Díky tomu, že v nich hraje i Anděla, je to poměrně organizačně náročné a mění to dějiny celé rodiny. Počkám na verdikt a podle toho se zařídím, nechci už, aby to bylo tak hektické jako v předešlých letech. Také uvidíme, jaká bude koronavirová situace, poslední dva roky jsem si jen gumovala divadelní představení z kalendáře. Teď se učím neplánovat, nechat věci plynout a užívat si, že můžu chodit čtyřikrát denně se psem.
