Pro knihu jste se rozhodla oslovit lidi z marginalizovaných skupin, kteří jinak v médiích nedostávají příliš prostoru. Je pro vás přirozené probourávat hranice sociálních bublin, nebo se do toho musíte trochu nutit? Své respondenty a respondentky často potkáváte náhodou.
Je to kombinace obojího. Pro mě je v sociologii důležitá zvědavost mimo vlastní sociální bublinu. Je to pro mě ale důležité i osobně, takže se nemusím moc přemáhat. Pro můj sociologický přístup je podstatné být dlouhodobě tam, kde nastává sociologicky důležitý fenomén. To byl případ výzkumu v továrně na boty, kde jsem se zaměstnanci pracovala bok po boku.
Když jsem předtím dělala výzkum ve vězení, nešlo by, abych tam byla jako odsouzená, ale opakovaně jsem tam jezdila. Kniha Pracovat je jiný formát, není odborná, je to kniha rozhovorů, i když ji také považuju za sociologickou knihu.
Na některé lidi jsem měla tipy předem, ale zároveň jsem byla otevřená novým příležitostem. Jednou jsem čekala na zastávce na tramvaj a přišel za mnou starší pán s hodně taškami, jestli bych mu dala šest korun na paštiku. Začali jsme si povídat a on řekl, že kdyby byl v Dánsku, měl by penzi 60 nebo 80 tisíc. To byl dobrý začátek rozhovoru, protože jsem se sama do Dánska zrovna chystala.
Jeli jsme spolu tramvají na hlavní nádraží a začali jsme o tom mluvit. Projížděli jsme kolem továrny a on mi říkal, že v ní 20 let pracoval. Napadlo mě, že by bylo zajímavé s ním udělat rozhovor. Nebylo to snadné domluvit, protože jako člověk bez domova neměl telefon. Proto jsme se dohodli, že se za 10 dní ve 12 hodin sejdeme zase na konečné tramvaje, a on tam s těmi taškami opravdu stál. Je to jeden z rozhovorů v mé knize. V Dánsku jsem mimochodem ověřila, že v částce důchodu se pan Zdeněk docela trefil.
Už v jiném médiu jste říkala, že v umělém prostředí rozhovoru se informace do výzkumu nezískávají dobře. Snažila jste se i v knize Pracovat, která je z většiny rozhovorová, tvořit přirozenější prostředí, než je to šroubované?
Dbala jsem na to, aby si lidé sami vybrali, kde se chtějí sejít. Jejich představy byly dost různé, třeba muž bez domova chtěl jít do restaurace, o níž řekl, že je to příjemné místo, kam nechodí "pofidérové". Byla jsem zvědavá, co to bude.
Ukázalo se, že je to podnik, kam chodí lidé na pracovní obědy, a bylo tam úplně plno. Překvapilo mě, že vybral takové prostředí, byla jsem nervózní, jak se na nás budou dívat. Moje nervozita vyústila v to, že jsem převrhla pivo na mladíka, který s námi seděl u stolu. Plná restaurace byla k rozhovoru vlastně dost nevhodná, ale vybral ji respondent, tak jsem to respektovala. Bylo to blízko továrny, kde dřív pracoval.
To také říká něco o tom, jak člověk žije a pracuje, že se váže k místu, kde měl zaměstnání nebo kde bydlel. I když už tam nepracuje a domov nemá, má k tomu místu vazbu a vybral si jej k našemu setkání.
Myslím, že se tam cítil dobře, a já to musela překonat. V rozhovorech jsem se snažila zaznamenat i to, co se nepovedlo, třeba že jsem převrhla to pivo. Myslím, že je dobré to zlidštit a ukázat, v jakých podmínkách se odehrával, jakou měl dynamiku, jak se mnou ten muž mluví - že mi střídavě vyká a tyká, říká mi Katy a uklidňuje mě, že se nic neděje, a že až pojedu do Dánska, zapomenu, že se tohle stalo. Jako starší muž vyjadřoval převahu a klid v situaci, kdy jsem statusově měla navrch nejspíš já.
V knize jste nastínila také současné trendy v práci, třeba prekarizaci, znejišťování práce, jehož příkladem je zakázková ekonomika dovážkových služeb, u nichž lidé pracují jako živnostníci. Zaujal mě rozhovor s paní Anetou, která pracovala ve stavebnictví a poté prošla genderovou tranzicí, ale v ženské roli ji obor stavebnictví vytlačil. Začala pak pracovat právě v zakázkové ekonomice jako kurýrka. Nemůže to být bezpečné útočiště pro ty, kteří se nějak vymykají a v běžných pracovních kolektivech mají problémy?
To byl zajímavý rozhovor. Jednak tím, že je představitelkou zmíněného prekariátu. To je pojem, s nímž přišel britský ekonom Guy Standing. Sociologové zaznamenávají už od 70. let, že se práce stává nejistou. Od plných úvazků a představy, že nás práce uživí a zajistí i solidní bydlení, si přivykáme na částečné úvazky, přijímáme práce, které neposkytují žádnou kariéru, rekvalifikaci ani sociální jistoty. To se stává každodenní realitou mnoha lidí.
Pro Anetu to bylo jedno velké neštěstí. Skrze předchozí práci se ocitla v exekuci a v insolvenci. V rozhovoru popisuje, jak je exekuce pro spoustu lidí fatální a dostane je na úplné dno. Lepší strategie pro ni tedy byla vstoupit do insolvence a splácet nějakou částku každý měsíc, čehož ale nebyla schopná, protože si zároveň musela platit bydlení, na které šel skoro celý její příjem. Proto znovu spadla do exekucí, a těžko se z toho vyhrabávala. Měla také zdravotní problémy.
Byla zajímavá i tím, že neměla vůbec žádné vzdělání. Žijeme v představě, že všichni chtějí a mohou studovat. Ona možná studijní ambice měla, ale v rozhovoru také popisuje, jak v 90. letech odešla její matka podnikat do Ruska a ji nechala v 15 letech s mladším bratrem samotnou v bytě. Živili se tím, že prodávali v Karlových Varech na burze různé věci, které matka z Ruska vozila.
To mi přijde jako tvrdá představa dětství. Aneta se učila malířkou pokojů, ale pak bylo potřeba vydělávat peníze, takže se ani nevyučila. Byla přitom hrozně schopná, šikovná, a v zaměstnáních, které měla, se vždy vypracovala dost vysoko. Na prekariátu ale nic pozitivního nevidím ani v jejím případě.
doc. PhDr. Kateřina Nedbálková, Ph.D. (49)
- Socioložka a pedagožka působící na Fakultě sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity. Na téže fakultě sociologii sama studovala, vzdělávala se také v USA nebo v Kanadě.
- Specializuje se na témata nerovnosti, třídy, genderu, vězeňství, kriminality, sexuality nebo práce.
- Mezi lety 2010 až 2015 byla vedoucí oboru genderová studia.
- V roce 2011 vydala knihu Matky Kuráže. Lesbické rodiny v pozdně moderní společnosti o rodičovství českých lesbických rodin.
- Před dvěma lety shrnula výzkum z Baťovy továrny v Dolním Němčí v knize Tichá Dřina: Dělnictví a třída v továrně Baťa.
- Její poslední monografií je kniha rozhovorů Pracovat, která ukazuje na deseti příbězích konkrétní podoby práce v Česku.
Příběh Anety také ukazuje, jak fatální může být genderová tranzice. Do té doby jsem moc neuvažovala nad tím, že kvůli tomu mohou lidé přijít o práci a dostat se do problémů, které vyústí až v insolvenci.
To asi záleží na pracovním prostředí. Něco jiného by to bylo třeba v uměleckém okruhu, ale ona pracovala jako stavbyvedoucí. Působila v jedné firmě deset let a jako muž tam měla dobrou a solidně placenou pozici. Když ale vstoupila do tranzice, spolupracovníkům prý připadala jako blázen. Jako žena ztratila respekt, který na pracovišti měla jako muž. Okolnosti ji donutily k tomu, že už na něm nemohla setrvat. Striktní genderovanost v prostředí stavebnictví asi není až tak překvapivá.
Zařadila jste také rozhovor s vrchním jídelního vozu Českých drah. Pracoval tam již dlouho, po nějaké době ale zaměstnance převedli na živnostenské listy, čímž se také dostali do prekérní pozice. Popisoval, že si sami kupují i oblečení nebo si platí nocleh. On přesto vyjadřoval zaměstnavateli ohromnou vděčnost a o prekérní práci mluvil moc hezky. Jako by vůbec nevnímal, že mu zaměstnavatel dramaticky zhoršil pracovní podmínky.
Ten rozhovor byl typický tím, že ukazoval, jak mají lidé tendenci se smířit s různou pracovní situací. Málokdo by totiž vyprávěl příběh své práce jako vykořisťování, s tím nelze žít. Tento rozhovor trval skoro pět hodin, pan Peterka měl totiž dar hezkého barvitého vyprávění. Až po hodině povídání jsem pochopila, že není zaměstnanec Českých drah ani firmy JLV (Firma Jídelní a lůžkové vozy, která mimo jiné zařizuje provoz jídelních vozů pro vlaky Českých drah - pozn. red.).
Byla jsem hodně překvapená. On ten příběh vyprávěl jako příběh spokojenosti a zmínil třeba i to, že vždy konzultujte s šéfem své franšízy, jestli je rozhovor v pořádku. Vypichoval na práci jen to pozitivní: že má příležitost dostat se na cesty s parním vlakem nebo že obsluhoval ve vlaku německého prezidenta.
Je to tedy nějaké vyjednávání, které děláme sami se sebou? Zajímá mě, jestli si konstruujeme svůj příběh sami pro sebe, protože bychom nemohli žít s tím, že naše práce nemá smysl, máme špatné podmínky a ještě je špatně zaplacená.
Smysl práce spočívá pro lidi v různých věcech. Pro někoho je důležité, že ho práce baví, pro někoho, že si hodně vydělá, a pro jiného, že pracuje v dobrém kolektivu. Někdo má zase pocit, že prací prospívá společnosti. Tyto věci nejdou vždy dohromady, proto když nám jedna chybí, najdeme si jiné pozitivum.
V továrně Baťa lidé vydělávají minimální mzdu, v době, kdy jsem dělala výzkum, to bylo 13 200 korun, což je strašně málo. Oni si v tom ale nachází něco jiného: hrdost na dřinu, na to, že dokážou stát u pásu osm hodin, že si nestěžují, ovládají rutinní nebo i složitější úkon, nebo si pochvalovali, že je to alespoň práce na jednu směnu nebo že neprojedou za benzin, protože to mají blízko domova.
Kniha antropologa Davida Graebera Bullshit Jobs, která se do češtiny překládá jako Práce na nic, ukazuje, že až 40 procent lidí dělá práci, o níž jsou přesvědčeni, že nemá žádný smysl, ale předstírají, že smysl má. Podle něj je to typicky práce právníků v různých korporacích, finančních poradců a podobně. Poté, co jeho esej vyšla, mu napsaly stovky lidí, že přesně takovou práci dělají, a poslaly mu svůj příběh. Pak se jeho data ověřovala kvantitativně.
Některé výzkumy říkají, že to není pravda, nedávno jsem ale četla novou studii, která na kvantitativních datech ukazuje, že to pravda je, že spousta lidí dělá práci, o jejímž smyslu pochybuje. Graeber říká, že čím je práce lépe placená, tím je často méně přínosná pro společnost. Lidé, kteří dělají důležitou práci, bývají nezřídka placení mizerně. U bullshit jobs je zajímavé, že v nich sice lidé vydělávají hodně peněz, ale když postrádají smysl, tak je to trápí a je pro ně hrozně těžké se smířit s tím, že dělají práci, která není pro nikoho prospěšná.
