Sociolog: Očkování rozhodne o vývoji společnosti. Pandemie pomohla Čechy stmelit

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
30. 12. 2020 19:09
Rok 2020 přinesl do české společnosti řadu novinek. Od výuky na dálku přes častější práci z domova po izolaci. Ukázal také, že Češi se dokážou v době krize semknout a spolupracovat napříč obory. „Je tu spousta šikovných a kreativních lidí. Řada českých nápadů a řešení byla celosvětově konkurenceschopná,“ říká v rozhovoru ředitel Sociologického ústavu Akademie věd ČR Tomáš Kostelecký.
"Na jaře jsme získali dojem, že jsme to všechno krásně zvládli a vytvořila se tak představa, že se nás už pandemie netýká. Na to jsme pak doplatili na podzim," myslí si sociolog Tomáš Kostelecký.
"Na jaře jsme získali dojem, že jsme to všechno krásně zvládli a vytvořila se tak představa, že se nás už pandemie netýká. Na to jsme pak doplatili na podzim," myslí si sociolog Tomáš Kostelecký. | Foto: ČTK

Letošní rok se nesl především ve znamení pandemie koronaviru, která spoustě lidí obrátila život na ruby. Změnily se například jejich pracovní návyky, ubylo společenských aktivit. Jak se vám osobně změnil letos život?

V lecčems zůstal stejný. Bydlím i pracuji v Praze 1, takže chodím do práce pěšky, a ačkoliv většina lidí od nás z ústavu pracuje z domova, já jsem chodil do kanceláře, protože se mi zde pracuje lépe než doma. Můj každodenní život se tak nikterak zvlášť nezměnil, ráno vstanu, jdu do práce a odpoledne zase přijdu z práce domů a trávím většinu času s rodinou. Zásadně se ale změnilo setkávání s mou širší rodinou, mám totiž starší rodiče a dlouho jsem se s nimi neviděl. Nedávno se nakazili covidem-19, ale naštěstí to přečkali relativně v pořádku a postupně se zotavili. Pandemie mi tak zamezila především v setkávání se s ostatními a musím říct, že společenský distanc má svou odvrácenou stranu. A myslím, že představy řady futurologů a sociologů, jak on-line svět a komunikace bourá bariéry, nebyly úplně realistické. Osobní setkání lidem chybí a on-line spolupráce je mnohdy mnohem složitější.

Se kterými pojmy máte letošek spojený?

Mezi zásadní slova určitě patří karanténa, což je covid-19 jinými slovy, a strach. Ze začátku měli lidé strach z tajemného viru z Wu-chanu, jako by to byl mor. Když pak zjistili, že po nákaze se většinou neumírá, přišla menší euforie, ale nastal strach ze sekundárních dopadů, jako je třeba krach firem, ztráta práce, nárůst dluhů a podobně. Důvody strachu se tak mění, ale ve společnosti zůstává. S letoškem mám taky spojenou kreativitu.

Na Češích se mi líbí, že když jde do tuhého a lidé mají pocit, že všechno přestane fungovat, nějak si poradí. Šití roušek byla podle mě neuvěřitelná akce. Letošní rok je ale také ve znamení krize důvěry v instituce. Debatuje se o tom, čemu věřit a na co se dá, nebo nedá spolehnout. Společnost je roztřesená a nikdo zatím neví, co se z toho vyvine.

V jednom ze svých jarních komentářů jste uvedl, že v souvislosti s koronavirem si všímáte tří sociologicky zajímavých skutečností: způsobu šíření koronaviru, rozložení intenzity dopadů protiepidemických opatření na různé sociální skupiny a reakcí na epidemii. Která z nich je z vašeho pohledu nejzajímavější?

Jako nejdůležitější vnímám zjištění, že když jde do tuhého, společnost je schopna se sama o sebe postarat. Ve srovnání s jinými národy má česká reakce dvě tváře - příznivou, jako je kreativita a schopnost hledat netradiční řešení, a negativní, což je obcházení pravidel a nízká důvěra v instituce. Ukázalo se, že v Česku je spousta šikovných a kreativních lidí. Řada českých nápadů a řešení byla celosvětově konkurenceschopná. Češi ale dokážou taky kreativně obcházet pravidla a zákony. Souvisí to i s dlouhodobě rozšířenou nízkou důvěrou v instituce a v nastavení fungování pravidel. Češi tak snadno sklouzávají k nadávání vládě.

Může právě tato schopnost postarat se sám o sebe v časech krize dodat Čechům sebevědomí a budou z toho podle vás těžit i do budoucna?

Já doufám, že ano. Z dlouhodobějšího hlediska je nesmírně cenné zjištění, že chytrá reakce na krizovou situaci nám pomáhá zvládnout ji lépe. Jako Češi se tedy nemusíme podceňovat. Velmi důležité je také to, že padla řada stereotypních představ o byznysmenech, vědcích, učitelích a podobně.

Zvláště na jaře se vytvořily do té doby nepravděpodobné aliance a zjistilo se, že akademici se nezavírají jenom v laboratořích a byznysmeni nejsou jenom na peníze. Každý z nich dokázal pochopit, že v současné situaci je potřeba vymyslet rychle efektivní řešení problémů, se kterými se společnost potýkala. Tohle by nám mohlo vydržet. Nejúspěšnější národy jsou totiž takové, ve kterých se jednotlivé skupiny a sektory propojují navzájem a spolupracují. Bohužel se ale často stává, že jakmile opadne vlna nebezpečí, lidé opět upadnou do stereotypních způsobů uvažování a jednání.

RNDr. Tomáš Kostelecký, CSc. (55 let)

Tomáš Kostelecký
  • Žije v Praze, pochází z Boskovic.
  • Sociolog a ředitel Sociologického ústavu Akademie věd ČR.
  • Vystudoval ekonomickou a sociální geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
  • Po ukončení doktorského studia pracoval v Sociologickém ústavu Akademie věd postupně jako odborný pracovník, vědecký pracovník a vedoucí oddělení. Od roku 2012 jej řídí.
  • Během své odborné kariéry působil jako stipendista ve Woodrow Wilson International Center for Scholars ve Washingtonu, D.C. a na University of Hokkaido v japonském Sapporu.
  • Byl ředitelem pro výzkum v české pobočce The Gallup Organization. Jako držitel stipendia Marie-Curie Evropské unie pracoval ve společném pracovišti CNRS a Sceince Po ve francouzském Bordeaux, a jako držitel Fulbright-Masarykova stipendia pracoval na University of Southern California v Los Angeles. 
  • Ve svém výzkumu se nejvíce zajímá o prostorové a sociálně-prostorové nerovnosti, lokální a komparativní politiku. 
  • Doma i v zahraničí publikoval řadu odborných prací, které se zabývaly tématy jako: prostorové vzorce volebního chování, mechanismy vytváření problémových oblastí ve velkých městech a reakce lokální politiky na ně nebo politika bydlení.

Jarní vlna pandemie s sebou přinesla také nárůst solidarity a pomoci ve společnosti. Podzim byl pak spíše ve znamení deprese a negativních projevů. O čem to svědčí?

Myslím, že jarní vlna byla zvládnuta naprosto perfektně. Měli jsme výhodu v tom, že pandemie k nám přišla o něco později než do dalších evropských zemí, takže jsme měli více času na přípravu a mohli jsme se poučit. I vláda, ačkoliv byla zmatená, pochopila, že jde o vážnou hrozbu, a když se na to vykašle, budou nemocnice plné a zdravotníci nebudou stíhat péči o nemocné. Lidé si pomohli navzájem, a pandemii se tak podařilo relativně dobře zvládnout.

To ale vyvolalo mylný dojem, že jsme jedničky. Víte, Češi jsou v tomto ohledu trochu extremisté - buď vyhrajeme mistrovství světa v hokeji a jsme nejlepší, nebo prohrajeme zápas s Běloruskem a jsme úplně nejhorší. A pravda není ani jedno, vždycky hraje roli náhoda a štěstí. Na jaře jsme získali dojem, že jsme to všechno krásně zvládli, a vytvořila se tak představa, že se nás už pandemie netýká. Na to jsme pak doplatili na podzim.

Letošek byl víc než předchozí léta ve znamení dobrovolnictví a filantropie. Je v Česku touha dobrovolně pomáhat větší než v zahraničí?

To si netroufám tvrdit, protože k tomu nemám data a navíc záleží na definici dobrovolnictví. Pokud bychom měli porovnat, kolik Češi průměrně vydělávají a kolik peněz dávají na dobrovolné účely, pak si v celosvětovém žebříčku stojíme poměrně dobře. Češi jsou solidární, ale zároveň tvrdí. Když si myslí, že si lidé něco zavinili sami, nejsou štědří. Pokud ale získají pocit, že se lidem stalo něco bez jejich přičinění, třeba když je zasáhnou přírodní katastrofy, jsou velmi solidární. A česká solidarita je navázána více na národní komunitu než tu mezinárodní. Dávat peníze na vesnici v Africe nechtějí, pokud by ale sousedovi sebrala vichřice střechu, složí se mu na novou. Řekl bych, že letošní angažovanost Čechů je podobná jako například při záplavách v roce 1997 nebo 2002.

Předchozí roky byla vžitá představa, že česká společnost je rozdělená. Při letošní pandemii se však Češi semkli. Zůstane nám to, nebo se rozdíly budou po druhé vlně prohlubovat?

České společnosti to nezůstane a nebylo by ani přirozené, kdyby všichni zůstali semknutí. Společenské rozdíly jsou do jisté míry normální. Zajímavé ale je, že postoj vůči koronavirovým opatřením vytváří nové štěpení ve společnosti a není to jednoduše předvídatelné, kdo je pro nebo proti nim. Nedá se to jednoduše specifikovat na základě vzdělání, věku nebo sociálního statusu. Vypadá to, že důležitou roli hrají více než dříve zdroje informací, které lidé užívají. Jsou totiž tak diferencované, že nelze najít jeden společný znak.

Víte, dvakrát jsem rok žil v Americe, takže americké volby sleduji s velkým zájmem a přijde mi, že v USA existují vedle sebe naprosto rozdílné světy. A to vytváří obrovské problémy v domluvě lidí na společných tématech a pravidlech. Koronavirus to ještě zhoršuje, debaty se totiž vždycky ještě víc vyostřují, když jde o něco skutečně důležitého.

Zamává podle vás koronavirus s volebními preferencemi Čechů?

Samozřejmě že se preference do jisté míry změní, ale řekl bych, že důvody pro změnu volebních preferencí jsou dlouhodobější a strukturální. Připadá mi, že česká politika se ukázala být krátkozrace populistická. Neřekl bych, že se to týká jedné strany nebo jednoho ministra, je to obecný dojem. Politici letos velice snadno měnili názory podle toho, co bylo populární. To není dobré ani pro jistotu lidí, ti se pak nemají na co spolehnout.

Jak tato nejistota může do budoucna ovlivnit myšlení Čechů a společenskou situaci v Česku?

Chování ve společnosti je ovlivněno dlouhodobě působícími faktory, když přijde krize, se společností to sice zatřese, ale pak se to zase ustálí. Na dlouhodobý vliv covidu-19 na českou společnost nevěřím. Nikdo nepozoroval dlouhodobý vliv španělské chřipky v roce 1919, lidé nepřestali chodit na tancovačky. Jakmile pomine bezprostřední ohrožení, lidé budou mít tendenci vracet se do stejných, zaběhnutých kolejí.

Takže potřeba společenského kontaktu s ostatními nakonec předčí strach z nákazy?

Letos se ukázalo, že si lidé zvyknou skoro na všechno. Na začátku března se psalo o všech těch třech nakažených specificky, dneska si lidé zvykají na tisíce nových případů denně. Lidé se paradoxně covidu nebojí tolik jako v březnu, kdy umíralo mnohem méně lidí než teď. Taky je patrné, že většina nakažených se uzdraví. Samozřejmě že situace je horší u starších lidí a lidí s vleklými zdravotními problémy. Češi se mnohem víc bojí toho, že přijdou o práci, než toho, že by mohli umřít na koronavirus.

Vím, že spousta lidí v Česku je skeptická k očkování. Ale většina z nás byla už dříve očkována mnoha různými vakcínami, a pokud budou vakcíny proti covidu fungovat, což vypadá, že ano, mohly by se problémy s koronavirem poměrně rychle vyřešit. A pak nebude důvod, proč nechodit do hospody, mezi lidi a dělat další věci, které máme rádi. Dlouhodobé vzorce chování se budou opakovat, až pomine nebezpečí.

Končící rok poukázal na to, že pracovníci ve zdravotnictví a sociálních službách, kteří jsou dlouhodobě podhodnocení, jsou důležitým pilířem fungování společnosti. Změní to podle vás jejich pozici k lepšímu?

Oddělil bych zdravotníky a pracovníky v sociálních službách. Lékaři a zdravotní sestry patří dlouhodobě mezi povolání s vysokou prestiží. Myslím si, že právě v těchto krizových situacích se ukazuje, jak velmi dobré je české zdravotnictví. Letošní rok by skutečně mohl zdravotníkům pomoci v jejich ohodnocení. Ukázali totiž, jak jsou obětaví a jak kvalitní a důležitou práci odvádějí.

K práci v sociálních službách panuje bohužel jiný přístup. Je to velmi těžká a špatně placená práce s menší prestiží, přestože tihle lidé podle mě během pandemie zaujali až hrdinský postoj, když například přespávali v domovech pro seniory a ani nechodili domů kvůli riziku nákazy. Pracovníky v sociálních službách všichni ocení slovně, ale jakmile pandemie přejde, vrátí se vše do starých kolejí. Hlavní rozdíl je v tom, že znalost lékařů je uznávaná sama o sobě. Ví se, jak těžké je vystudovat medicínu a jak moc selektivní obor to je. Kdežto práce v sociálních službách je nahlížena hůře, ačkoliv i zde pracují vzdělaní lidé.

Budou Češi více než dříve oceňovat práci pomáhajících profesí?

Během nějakého období ano, ale jakmile se všechno usadí, zase se na to zapomene. Jakmile něco funguje, lidé si toho necení a považují to za normální. Sám jsem si teprve v zahraničí uvědomil, co všechno máme v Česku lepší než jinde, v každodenním životě si to uvědomujeme těžko. A taky - zdravotnictví je systém a lidé do něj přispívají zdravotním pojištěním. Kdyby se dělala anketa mezi lidmi o tom, jestli by si nechali dobrovolně o půl procenta zvýšit odvody na pojištění, aby mohlo být přidáno zdravotníkům, jsem přesvědčen o tom, že by většina z nás odvody zvyšovat nechtěla.

Historik a sociolog Stanislav Holubec v květnovém rozhovoru pro Aktuálně.cz vyjádřil zamyšlení nad tím, že pandemie bude velkým politickým mezníkem, podobně jako rok 1989 nebo 1968. Souhlasíte s ním?

Já si to nemyslím. Pokud to bude zásadní rok, tak kvůli brexitu, americkým volbám nebo konfliktu s Čínou. Koronavirus podle mě nebude zásadním tématem roku 2020. Ano, bude s ním spojován, ale nemyslím si, že bude mít fatální dlouhodobé následky. Zejména pokud bude fungovat vakcína. Podobných infekčních nemocí byly v průběhu staletí více a vždycky se vyřešily.

A jaký nás podle vás čeká rok 2021?

V Česku to bude mimořádně zajímavý rok, protože půjde o předvolební období a mám trochu obavu, že to bude z hlediska nálad a fungování společnosti klíčová věc, která bude ovlivňovat jednání spousty aktérů na politických pozicích. Bude zřejmě pokračovat boj s pandemií, ještě nemáme úplně vyhráno. Jsem ale optimista a věřím, že vakcíny budou fungovat. Myslím si, že 2021 bude rušný rok a bude záležet na tom, jak bude zvládnuta pandemie a potažmo i ekonomická krize. Největší problémy ale čekám až v roce 2022.

Musíme očkovat, jestli chceme normální život, říká Chlíbek z ministerstva: 

Cirkulace viru v populaci je, musíme očkovat, jestli chceme normální život, říká Roman Chlíbek, vedoucí epidemiologické skupiny ministerstva. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 8 hodinami

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně u města Bata v Rovníkové Guineji. Další stovky lidí byly podle médií zraněny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy