Historik: Lidé zapomněli, že jim hrozí smrt. Pandemie může ovlivnit další dekády

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
Aktualizováno 16. 5. 2020 14:34
V Česku se život vrací zpět do starých kolejí. Počty nakažených koronavirem rostou pomaleji a lidé se začínají znovu sdružovat. Strach z nákazy střídají obavy z budoucího ekonomického vývoje a jeho dopadu na společnost. Podle historika a sociologa Stanislava Holubce bude pandemie velkým dějinným mezníkem podobně jako rok 1989 a rozhodne i o dalším politickém vývoji.
Zdravotnice s ochrannou rouškou.
Zdravotnice s ochrannou rouškou. | Foto: Reuters

Koronavirus se letos zařadil mezi další velké pandemie v historii, které ovlivnily celosvětové dění. Podobně tomu bylo před více než sto lety se španělskou chřipkou, jež zabila desítky milionů lidí. Jaký to tehdy mělo dopad na vývoj společnosti?

Španělská chřipka byla skutečně největší pandemií 20. století a řekl bych, že se s koronavirem dá srovnat v několika ohledech. Už je teď asi jasné, že koronaviru nepodlehne tolik obětí jako španělské chřipce. Na druhou stranu neměla v tehdejších médiích zdaleka takový ohlas, jako má covid-19. Řekl bych, že dnes každý na světě ví, co je to koronavirus, zatímco během řádění španělské chřipky o ní větší část lidí věděla jen zběžně nebo vůbec.

Kromě toho španělská chřipka následovala ihned po první světové válce a i kvůli tomu zůstala trochu ve stínu historické paměti. Kdyby propukla v mírových dobách, pravděpodobně by měla daleko větší mediální ohlas a daleko víc by se na ni vzpomínalo. U současné pandemie pořád ještě nevíme, nakolik se jedná o skutečnou hrozbu a nakolik je hrozba řekněme zveličována masovými médii a sociálními sítěmi. U španělské chřipky se vlna paniky týkala mnohem méně lidí.

Pokud se podíváme do historie, které další pandemie byly podle vás stejně zásadní?

Absolutně největší pandemií v evropských dějinách je velká morová rána v polovině 14. století, které podle některých odhadů padla za oběť zhruba třetina evropské populace. Přesto se společnost nerozpadla, ale dala se rychle dohromady. České země byly tehdy této obrovské morové rány překvapivě ušetřeny. Mor přestal být "metlou" lidí od počátku 18. století. A v 18. a 19. století jej nahradila cholera. Kolem roku 1830 padlo za oběť cholerové epidemii v českých zemích kolem 50 tisíc obyvatel, což bylo velmi vysoké číslo.

S nástupem moderní doby se zlepšovala hygiena a osvěta a takto velké epidemie vymizely. Španělská chřipka byla výjimkou z pravidla i proto, že populace po první světové válce byla podvyživená, takže padla snadno za oběť. Kdyby byla situace jiná, zřejmě by se to nestalo. Jedno z klíčových očekávání moderní doby bylo vymizení masových epidemií a přesvědčení, že se pandemie vyspělých zemí netýkají, trvalo i přes například hongkongskou chřipku v 70. letech (po celém světě tehdy zemřel zhruba milion lidí, pozn. red.). Nedávno jsem se díval do pět let staré knihy amerického autora o velkých katastrofách, které lidstvu hrozí. Vypuknutí pandemie mezi dalšími možnostmi nezmínil, což ukazuje, že se jedná o riziko, se kterým moderní svět příliš nepočítal. Místo toho psal o možném pádu asteroidu nebo o výbuchu obřího vulkánu.

Následkem morových ran a cholery se zlepšila hygiena lidí. Jaké další efekty měly tyhle velké pandemie na soudobou společnost?

Velká změna, kterou přinesla druhá polovina 20. století, bylo vymizení přesvědčení, že každý z nás je jednou nohou v hrobě. Tohle přesvědčení přetrvávalo do té doby zejména u dětí, ještě kolem roku 1900 zemřela zhruba pětina z nich do jednoho roku života. Byl to objev antibiotik, efektivních očkování a zavádění operací, které toto změnily. Postupně se tak prosadila představa, že smrt nám nehrozí. Smrt se stala tématem, na které se nemyslí a o kterém se nemluví. Není vyloučeno, že se tohle po pandemii změní. Pořád ale musíme opakovat, že počty mrtvých v důsledku koronaviru jsou ve srovnání s historickými epidemiemi nízké.

Kdybychom měli hovořit o hygienických opatřeních, tak boj proti tuberkulóze, která byla zásadní nemocí první poloviny 20. století, měl různé zajímavé aspekty. Jedním z nich bylo instalování plivátek na úřadech nebo ve školách, aby lidé neplivali po chodbách. Začaly vznikat také kampaně proti kouření, protože už tehdy se tvrdilo, že plíce ohroženého člověka může oslabit. Takže současné přísné dodržování hygieny není nic nového pod sluncem.

Když jsme spolu vloni hovořili o mladých generacích v průběhu historie, říkal jste, že každá generace má událost, která ji zásadně poznamenává - třeba 11. září 2001 nebo recese v roce 2008. Dá se tedy očekávat, že současnou generaci mladých lidí ovlivní zážitek z koronaviru více než starší ročníky?

Momentálně nevíme, jak dlouho bude žít svět ve stínu pandemie. Jedna možnost, která mi přijde radikální, ale ne vyloučená, je, že strávíme ve stínu této nebo podobné události další desítky let. Pandemie může být první událostí v řetězci dalších katastrofických momentů, ať už ekonomických, nebo politických. Nechci vzbuzovat paniku, ale svět může žít v jejich stínu další tři nebo čtyři desítky let. Druhou možností je, že za několik měsíců budou čísla tak dobrá, že se na všechno zapomene. Najde se vakcína nebo se zjistí, že život jde dál. Není vyloučené, že z pandemie bude záležitost, na kterou se bude vzpomínat v souvislosti s jedním rokem nebo dvěma lety. Osobně si myslím, že to nakonec bude něco mezi. Budeme žít ve stínu téhle katastrofy spíše léta než měsíce, ale asi ne desetiletí.

A co se týče generace, která si v současnosti vytváří svůj světonázor, myslím, že to pro ně bude formativní zážitek. Vezměme si třeba vysoké školy, ty byly naposledy zavřeny na takhle dlouho za druhé světové války. Po roce 1945 sice byly občas uhelné prázdniny v zimě, ale to byl vždycky týden nebo dva. Sám si vzpomínám, že jsem jako školák zažil chřipkové prázdniny tak v roce 1995, a to byly jenom dva týdny.

Dokážu si představit, že lidé, kteří prožili dobu koronaviru, budou na podobné situace v budoucnu připraveni a je pravděpodobné, že to v nich vzbudí větší senzitivitu vůči nebezpečí a možná i větší obavu z toho, co přichází z ciziny. A je velkou otázkou, zda se mladí lidé uchýlí ke konzervativnějšímu myšlení, nebo zda si udrží svobodomyslnost, která je jim vlastní. Řekl bych, že asi budou zastávat obojí. Nepřál bych studentům, aby trávili nejlepší léta svého života se zavřenými hranicemi a aby si místo učitelů a spolužáků povídali s počítačem. Ale je pravda, že velmi pozitivní dopad na mladou generaci může mít fakt, že v době katastrof roste hodnota solidarity a vzájemné pomoci.

Jak jste již naznačil, s pandemií přišla i vlna solidarity. Dala by se současná situace přirovnat k nějaké formě poválečné obnovy?

Válečné zničení je daleko katastrofálnější než karanténa, při které nedochází k obrovské destrukci. Na druhou stranu je ale pravda, že evropské společnosti, které zažily velké světové války, nikdy nebyly tak blahobytné jako ty dnešní. Máme nějaký životní styl a není jasné, jak moc se naše životní úroveň po pandemii sníží. A právě v tomto je současná krize nesrovnatelná. Žádná společnost blahobytu v moderní době takovéhle výzvě nečelila.

Pandemie koronaviru dopadá zdaleka nejvíc na seniory, kteří patří mezi nejohroženější skupiny. Může se jejich situace v budoucnu na základě této zkušenosti zlepšit?

Soudobá společnost má nesrovnatelně vyšší podíl seniorů než společnosti raného 20. století. Rozsah dnešní pandemie je daný i tím, že máme v populaci vysoké procento seniorů. Taková situace po první světové válce nebyla, tehdy tvořili lidé nad 60 let jednotky procent a lidí nad 80 let byl úplný zlomek. Na druhou stranu jedním z velkých výdobytků modernity je i přes všechny výhrady kvalitní péče o seniory. Jestli přijdou ekonomické změny v souvislosti s pandemií, tak podle existujících trendů bude s přibýváním seniorů přibývat i počet pracovních míst a lidí, kteří se o ně starají.

Je pravděpodobné, že tohle všechno pandemie posílí a že současná situace bude vyvíjet velké tlaky na mezigenerační solidaritu. Je vždy dilema, jestli uvolnit ekonomiku a "obětovat" část seniorů, anebo jestli říct, že lidské životy jsou nejdůležitější, a obětovat ekonomiku. Kdybych měl radit politikům, vlastně bych nevěděl, co jim říct. Jedno i druhé je v rámci velkých dějinných událostí nebezpečné a oboje může vést k řetězci dalších katastrofických událostí.

Třeba jakých?

Z dějin víme, že ve chvíli, kdy mnoho let ekonomika neroste a upadá, dramaticky roste nebezpečí nástupu autoritativních vlád a diktatur. A jakmile to přijde, zvyšuje se nebezpečí válečných konfliktů. To je řetězec událostí, kterému se musíme za každou cenu snažit vyhnout. Pokud vážíme na miskách vah ekonomiku a lidské životy, vždy je potřeba najít kompromis a nevíme, která cesta je správná. Okamžité zlepšení může být totiž zaplaceno dlouhodobým zhoršením a dlouhé nezlepšování se může mít negativní efekt v daleké budoucnosti. Je to velké dilema demokratické politiky. Nevím, na kolik demokracie, jak jsme ji znali, v souvislosti s aktuální krizí dokáže obstát.

Jak může podle vás pokles ekonomiky a s tím související problémy, jako je nezaměstnanost a pokles životní úrovně, zamávat s českou společností?

Situace je složitá v tom, že zatím neexistuje jednoznačný viník. Kdyby jedna země byla jasným, konkrétním viníkem, měla by břemeno nákladů pandemie nést ona. Ale to se zatím neukazuje. Hlasy z levice tak říkají, že by to měla být příležitost k omezení daňových rájů a k posílení solidarity. Hlasy z pravice naopak říkají, že by břemeno měli nést všichni a jde hlavně o rychlé nastartování ekonomiky. O tohle bude podle mě probíhat velký společenský konflikt a souviset s tím bude i další směřování Evropské unie - jestli pandemie povede k dezintegračním tendencím, anebo naopak jestli jí bude možné čelit jenom společnými silami v Evropě.

Každá velká krize nakonec uspíší změny a inovace. Již dlouho se hovoří o změně pracovních návyků nebo soběstačnosti států a lidí. Co všechno může pandemie uspíšit?

Je pravda, že válečné konflikty vedly k akceleraci technologických změn. Klasickou událostí byla druhá světová válka, která přinesla kromě vývoje zbraní i vývoj nových hmot a léků. Nevím úplně, jak silný bude efekt v případě pandemie, ale dokážu si představit, že některé změny přijdou. Hovoří se o posilování práce z domova, o tom, jak je doba zlatou érou sociálních sítí, a dá se očekávat i zrychlení vývoje léků. Tohle je možná válečným epizodám podobné, ale pořád je nutné opakovat, že pandemie zdaleka nedosahuje rozměru světových válek. Nicméně se zdá, že tahle událost bude podobným dějinným mezníkem, jako byl rok 1989, 1968 nebo 1945. A i proto, že jsme v moderní společnosti nic podobného nezažili, nevíme, jaký svět bude výsledkem tohoto přelomu.

Stanislav Holubec (41 let)

Stanislav Holubec
  • Sociolog a historik.
  • Pochází z Hradce Králové
  • Vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal také dvojitý doktorský titul. V rámci studia absolvoval stáže v Lipsku, New Yorku a Jeně.
  • Učí na Jihočeské univerzitě, působí také v Akademii věd ČR.
  • Je autorem desítek odborných publikací.
 

Právě se děje

před 6 minutami

Norský král Harald V. je v nemocnici, důvod není znám

Norský král Harald V. byl v pátek ráno hospitalizován. Podle agentury AP to oznámil královský palác. Podrobnosti o stavu 83letého panovníka a důvodu jeho přijetí do nemocnice nesdělil. Státnické povinnosti, včetně plánované schůzky s norskou vládou, převzal králův syn, 47letý korunní princ Haakon.

Král má v Norsku převážně reprezentativní úlohu. Harald V. nastoupil na trůn po smrti svého otce krále Olava V. v lednu 1991 a v zemi je velmi oblíbený. V minulosti proslul jako vynikající jachtař a reprezentoval svou zemi i na olympijských hrách.

V posledních letech ale trpí norský král zdravotními problémy. V roce 2003 podstoupil operaci, při níž mu byl úspěšně odstraněn zhoubný nádor na močovém měchýři. V roce 2005 se podrobil operaci srdce. Naposledy byl hospitalizován letos v lednu.

Další zprávy