Že je něco špatně, začalo Michaele dávat tělo vědět už asi rok napřed častými a vleklými virózami. Poté přišel vyhazov z práce. Vše vyvrcholilo, když si ve výpovědní lhůtě nahmatala v prsu bulku. "Za měsíc a půl jsem už ležela na operačním sále," popisuje překotný průběh.
Několik měsíců Michaela bojovala sama. Popisuje, jak před okolím předstírala, že vlastně o nic nejde, protože nechtěla své už tak vystresované blízké zatěžovat. "Všem jsem říkala, že mi jenom odstraní prso a všechno bude v pohodě. Dlouho jsem ani nedokázala vyřknout slovo rakovina," vzpomíná na nelehké období.
Terapeutenka
- Zakoupením tak zvané Terapeutenky od organizace PRO Gaudia pomůžete uhradit náklady na terapii pro vážně nemocného člověka.
- Přispět můžete částkou od stovky do tisíce korun.
- Nyní můžete pořídit také vánoční Terapeutenku a věnovat ji někomu jako smysluplný dárek.
Po operaci už ale vypětí dál nesnesla a začala hledat pomoc. "Byl to pro mě tak velký šok a takové trauma, že už jsem to nedokázala unést," říká. Hledala primárně terapeuty, které by proplácela pojišťovna, nechtěla totiž riskovat, že po čtyřech drahých sezeních bude hledat někoho jiného. Čekací doby byly ale příliš dlouhé.
Předčasný přechod způsobil panické ataky a úzkosti
Nakonec našla na stránkách pojišťovny kontakt na psychiatričku Olgu Kunertovou. Ta je zároveň zakladatelkou neziskové organizace PRO Gaudia poskytující psychickou podporu dlouhodobě a vážně nemocným, a tak Michaele nabídla i tuto formu pomoci. "Byla to velká úleva. Konečně jsem se nemusela bát, že někoho rozesmutním. Cítila jsem se bezpečně a mohla jsem říct, co doopravdy cítím," říká o terapii.
Nejtěžší pro ni bylo přijmout odstranění prsu, ale po pár měsících musela podstoupit ještě vyjmutí dělohy a vaječníků, a tedy i předčasný přechod. Bylo jí tehdy 46 let. "To byl hormonální šok, v tu chvíli jsem se úplně zhroutila. Začala jsem mít panické ataky a úzkosti. Potřebovala jsem léčbu a podporu jak od psychiatričky, tak od psychoterapeutky. Podržely mě, abych mohla vůbec existovat," oceňuje odbornice z neziskové organizace PRO Gaudia.
Paní Michaela má přitom pocit, že somatičtí lékaři k jejímu případu přistupovali, téměř jako by o nic nešlo. Nádor byl totiž čistě hormonální, a tak nemusela podstupovat chemoterapii. Proto jí nikdo ani neřekl o možnostech psychické podpory. "Tvářili se, že je to hrozná pohoda. Nakonec to ale bylo úplně jinak. Byla jsem překvapená, že na tom nejsem fyzicky tak jako předtím," říká. Vysvětluje, že tělo vyčerpaly operace, hormonální léčba a v neposlední řadě také stres. Potýká se navíc s dlouhodobými následky ve formě větší únavy a bolestí pravé ruky.
Při návštěvách lékařů mívá pocit, jako by na bolest neměla právo. "Berou to tak, že jsem vyléčená a nemám si vymýšlet, že mě bolí ruka. Někteří lékaři k člověku nepřistupují komplexně, ale například jen jako chirurgové, kteří něco uříznou a tím je to pro ně uzavřené. Ocenila bych, kdyby se na mě dívali jako na celistvou bytost," přeje si.
Proč řešíš vlasy, když žiješ
Také psychoterapeutka Pavla Doláková, ředitelka PRO Gaudia, potvrzuje, že se nemocní často setkávají s nepochopením. "Když člověk vážně onemocní, lékaři i okolí se hodně soustředí na uzdravení tělesné schránky, ale psychika se dost upozaďuje. Lidé s rakovinou často řeší to, že přijdou o vlasy nebo o prso, a je to naprosto přirozené. Ale často můžou slýchat něco jako: Proč tohle řešíš? Důležité je přece, že přežiješ," říká ze své zkušenosti s klienty a klientkami.
Stejně jako paní Michaela terapeutka zmiňuje také tlak na již uzdravené pacienty, aby se "vrátili do normálu". "Léčbou to ale nekončí. Klienti jsou u nás v průměru rok a procházíme s nimi různými fázemi od diagnózy přes léčbu až po rekonvalescenci, která může být dlouhá," přibližuje Doláková průběh terapie. "Lidé si často myslí, že když onkologicky nemocnému narostou vlasy, je zdravý. Nechtějí s ním pokračovat v cestě, ale epizodu nemoci vystřihnout, jako by se nestala. Oni ale mohou zažívat stres z návratu nemoci nebo už nejsou v takové fyzické kondici," říká.
Paní Michaela k tomu dodává, že by ocenila, kdyby na ni blízcí nevyvíjeli tlak, aby byla "jako dřív". "Potřebovala bych cítit akceptaci toho, že už jako dřív nejsem, že jsem prostě jiná. Nejsem třeba tak výkonná," zmiňuje. Momentálně jí byla přiznána invalidita prvního stupně, má lehce zkrácený úvazek na šest hodin denně a chápavou zaměstnavatelku. "Nedovedla bych sedět osm hodin denně v korporátu. Fyzicky bych to nezvládla," dodává.
Jak mluvit s nemocným? Přiznejte, že jste v šoku
PRO Gaudia nenabízí pomoc jen nemocným, ale také jejich blízkým. Doláková zmiňuje, že vážná choroba obrovsky zasáhne celou rodinu, nejbližší ale zároveň mohou mít pocit, že nemají na pomoc nárok. "Často na ně přitom padne péče a bývají velmi vyčerpaní. Jenže mají pocit, že oni to musí vydržet, protože nejsou nemocní. Že se musí vše soustředit právě na nemocného," popisuje.
Velkým tématem je také to, jak s nemocnými mluvit. "Stejně jako umí slova povzbudit, dokážou i neuvěřitelným způsobem zranit. Jedna z věcí, které mě na terapeutické práci překvapily, je to, že řada onkologických pacientů ztrácí během léčby přátele. A to z toho důvodu, že se zalekli a nevěděli, jak s nemocným komunikovat. Jedna bývalá klientka mi třeba vyprávěla, jak její přátelé přecházeli na druhou stranu ulice, když neměla vlasy, protože nevěděli, jak se zachovat," uvádí psychoterapeutka příklad.
Upozorňuje na to, že když nám někdo řekne o vážné diagnóze, častou a přirozenou reakcí je panika. Doporučuje však zachovat klid, i když to může být těžké. "Dejte si prostor a klidně i chvíli mlčte. Přiznejte, že jste v šoku a nevíte, co říct," radí. Dalším krokem je promyslet, jak daného člověka známe. "Někdo totiž slyší na pochvaly a povzbuzení, na to, že je statečný. Jiný člověk potřebuje slyšet nejkatastrofičtější scénář, aby se na něj mohl připravit," říká. Následovat může otázka, co by danému člověku pomohlo nebo co by od nás potřeboval. "Klidně můžeme tuto otázku zopakovat jindy, nemusí hned znát odpověď," dodává Doláková.
Přece nejsem blázen
Pro řadu lidí může být stále obtížné vyhledat psychoterapeutickou pomoc i kvůli stigmatu, které se s ní pojí, i když se podle Dolákové situace pomalu zlepšuje. "Mám pocit, že během pandemie se začalo o psychické podpoře více mluvit a že se částečně detabuizovala. Terapeuti teď mají plné ruce práce," říká. Ještě před deseti či patnácti lety přitom byla situace diametrálně odlišná. "Když jsem své kamarádce, vzdělané a zcestovalé holce, tehdy nabídla, jestli si nechce zajít na terapii, řekla mi, že přece není blázen," nabízí srovnání. PRO Gaudia přitom spolupracuje i s některými nemocnicemi a pacienti bývají službou potěšeni, i když třeba předtím netušili, že něco takového existuje.
Roli ale může hrát i finanční a kapacitní nedostupnost. Zvláště u nemocných, kteří mohou přijít o část nebo o veškeré příjmy ze zaměstnání a navíc potřebují okamžitou pomoc. "Máme proto velmi nízké ceny a terapii se snažíme poskytovat ihned. Pokud se člověk dozví, že má vážnou nemoc, nemůže čekat tři nebo čtyři měsíce na odborníka plně hrazeného z pojištění," vysvětluje.
Pokud tedy přemýšlíte o smysluplném vánočním dárku na poslední chvíli, organizace PRO Gaudia poskytuje také poukaz zvaný Terapeutenka. Ten můžete zakoupit a někomu věnovat. Uhradíte tak provozní náklady na jednu hodinu odborné psychické podpory pro někoho, kdo ji potřebuje.
