Smrt v přímém přenosu: před 40 lety se nad Floridou rozplynul americký sen o levném vesmíru

Měla to být rutinní cesta, která dokáže, že do vesmíru může létat každý – i učitelka ze sousedství. Místo toho se 28. ledna 1986 stal dnem, kdy se miliony lidí u televizních obrazovek v nevěřícně dívaly na ohnivou kouli. Od tragédie raketoplánu Challenger, která na roky zmrazila americké ambice, uplynulo už čtyřicet let.

Americký raketoplán měl přinést éru laciného a pravidelného cestování do vesmíru, vícenásobně použitelný kosmický koráb ale tak docela neuspěl. Jeho kariéru totiž vedle úspěchů jako bylo vypuštění a opravy Hubblova teleskopu provázely i dvě tragické havárie. První nich postihla před 40 lety, 28. ledna 1986, raketoplán Challenger, druhá pak o 17 let později Columbii. Při obou zahynulo všech sedm členů posádky.

V osudná lednový den roku 1986 trval let Challengeru pouhou minutu a čtvrt. Stroj se poté před zraky milionů televizních diváků i lidí na kosmodromu změnil v ohnivou kouli. Let STS 51-L, jak znělo označení mise, měl startovat již 22. ledna, ale byl několikrát odložen. Ani osudného dne to nevypadalo nadějně, noční mrazy, které pokryly část odpalovací rampy na Mysu Canaveral rampouchy, představovaly nebezpečí.

Manévr vypadal učebnicově

Přesto nakonec posádka - velitel Francis Scobee, pilot Michael Smith, palubní specialisté Judith Resniková, Ronald McNair a Allison Onizuka, expert Gregory Jarvis a učitelka Christa McAuliffeová - do stroje usedla. V 11:38 místního času se vesmírný kolos konečně odlepil od země. Několik obláčků šedého dýmu, které se objevily u pravého pomocného motoru na tuhé palivo, zaniklo ve víru plamenů šlehajících z trysek startujícího stroje.

Manévr proběhl jako obvykle a vše se zdálo být v pořádku. Po 73 vteřinách letu ale mohutná exploze raketoplán roztrhala na kusy. Kabina s posádkou dopadla z výšky asi 14 kilometrů do moře. Ihned po tragédii začalo rozsáhlé vyšetřování. Jako možné příčiny odborníci postupně vyloučili sabotáž, závadu na odpalovacím zařízení, hlavní palivové nádrži i raketoplánu samotném.

„Budoucnost nepatří bázlivým; patří odvážným. Posádka Challengeru nás táhla vstříc budoucnosti a my je budeme i nadále následovat,“ řekl americký prezident Ronald Reagan v televizním projevu k národu večer po tragédii.

V centru zájmu se ocitla dvojice pomocných raket, takzvaných boosterů, které stroji pomáhají v počáteční fázi letu. Za příčinu neštěstí byla označena netěsnost spoje dvou segmentů pravého boosteru. Analýza trosek a filmových záběrů ukázala, že z boku pomocné rakety vyšlehl plamen, který poškodil hlavní nádrž a způsobil explozi. O ztrátě pružnosti těsnících kroužků v důsledku nízkých teplot, které při startu tehdy panovaly, se přitom vědělo.

„Věděli jsme, že pokud teplota klesne pod určitou hranici, riskujeme katastrofu. Ale vedení nám řeklo: Odložili jsme to už mockrát,“ vypověděl před vyšetřovací komisí jeden z inženýrů Roger Boisjoly.

Učitelka ze střední

Ze sedmi obětí tragédie na sebe zvláštní pozornost poutala McAuliffeová. Aby NASA přiblížila svůj vesmírný program veřejnosti, rozhodla se nabídnout cestu do kosmu i jednomu z amerických pedagogů. Do konkurzu se přihlásilo přes 11 tisíc zájemců, z nichž byla v létě 1984 vybrána právě středoškolská učitelka McAuliffeová. Přítomnost "civilisty na palubě raketoplánu se stala senzací. Jeho zkáza pak pro veřejnost představovala o to větší šok.

Challenger původně sloužil jako pokusný objekt, na němž technici ověřovali vliv vibrací na konstrukci strojů. V červenci 1982 byl po úpravách zařazen do služby jako druhý stroj. Poprvé vzlétl v dubnu 1983, před havárií absolvoval devět letů, během nichž ve vesmíru strávil více než 69 dní. Na své konto si připsal i řadu prvenství - do kosmu dopravil první astronautku USA a z jeho útrob poprvé vykročil člověk do prostoru bez pevného spojení s lodí.

Katastrofa Challengeru znamenala téměř tříletou přestávku ve startech amerických raketoplánů. Jako náhrada za Challenger byl postaven raketoplán Endeavour, který do vesmíru letěl poprvé v roce 1992. Konec nejstaršího plavidla americké vesmírné flotily - raketoplánu Columbia, při němž 1. února 2003 zahynulo šest Američanů a první Izraelec v kosmu Ilan Ramon. Na vině byl úlomek izolační pěny z hlavní nádrže, který poškodil tepelný štít.

Katastrofa Columbie zastavila lety zbylých třech raketoplánů na dva a půl roku. Do vesmíru se znovu vydaly po technických úpravách (zahrnovaly i použití kvalitnější izolační pěny na přídavné nádrži) až v létě 2005, let Discovery ale prokázal některé přetrvávající závady. Následovaly další změny, a tak se v červenci 2006 mohly lety raketoplánů opět rozeběhnout.

Až na výjimku, opravu Hubbleova kosmického dalekohledu v květnu 2009, se ale létalo pouze na ISS, kde mohli astronauti v případě poškození tepelné ochrany vyčkat na pomoc. Každý z 20 zbývajících letů také zahrnoval pečlivou kontrolu povrchu raketoplánů. Dalších důsledkem havárie Columbie pak bylo urychlené ukončení programu raketoplánů, které podle původních plánů měly létat možná až do roku 2020.

Poslední, v pořadí 135. výpravu, ale uskutečnil Atlantis už v červenci 2011. Poté se Spojené státy staly při dopravě svých astronautů k ISS závislými hlavně na ruské lodi Sojuz. Nutnost spoléhat na ruské lodě skončila po devíti letech 30. května 2020, kdy první soukromá společnost, americká firma SpaceX, dopravila posádku na oběžnou dráhu kolem Země, když do vesmíru odletěla její loď Crew Dragon.