Telavivské autobusové nádraží je druhé největší na světě, denně jím prochází desítky tisíc lidí. Jak jste se potkali vy dva?

Yonathan H. Mishal (Y. M.): Tomáše jsem poznal díky Kristině (Nedvědové, spoluautorce námětu, pozn. red.), která přišla na moji tour. Pak jsem o ní chvíli neslyšel, až se jednoho dne ozvali s tím, že by o nádraží chtěli natočit film. Původně to měl být film s příběhy sedmi různých lidí, protože budova má sedm pater. Ale nakonec bylo těžké najít lidi, které bychom do filmu zapojili.

Tomáš Elšík (T. E.): S Yonathanem jsme se potkali v kavárně a dali jsme se do řeči ohledně centrálního autobusového nádraží, které mě velmi zajímalo. Když jsem zjistil, že v jeho okolí žije spousta různých menšin, bylo pro mě ještě zajímavější, protože jsem mohl vyprávět příběh těch lidí. To, jak je nádraží ovlivnilo a jak mu dodali jinou tvář.

Vnitřní prostory nádraží zabírají plochu 230 tisíc metrů čtverečních a společně jej vlastní tisíce lidí. Jak jste tedy dostali povolení na nádraží natáčet?

Y. M.: Nádraží řídí za všechny vlastníky jedna firma. Nedostali jsme úplně písemné povolení, ale manažer o nás věděl a byl s tím v pohodě, nechal nás vyprávět příběhy lidí. Na něco nám dal specifické povolení a u něčeho prostě přivřel oči.

T. E.: Musím říct, že Yonathan navíc dělá nádraží velmi dobré PR, protože jej ukazuje z té lepší stránky, než ve skutečnosti vypadá. Což je pro ně velmi důležité, protože zároveň upozorňuje na obchody a organizace, které se na nádraží nachází. Měli jsme pár omezení, nesměli jsme třeba snímat vchody nebo ochranku, ale jinak jsme mohli natáčet cokoliv. S policií jsme problém neměli, protože je to soukromá budova.

Jak a kde jste se dozvěděli všechny informace o budově? Hlavní architekt se ke stavbě příliš nehlásí, nemá ji ani v životopise…

Y. M.: Pohybuji se v uměleckém světě, takže jsem kdysi potkal dva architekty, kteří o nádraží dělali výzkum a procházeli taky archivy. Spoustu informací mi řekli a pak jsou to turisté, kteří absolvovali moji prohlídku nádraží a po ní si vyhledávají další zajímavosti, které mi posílají.

T. E.: Pro mě to bylo úplně jiné, Yonathan mi všechny zajímavosti o nádraží řekl. Během natáčení jsme pak nachodili tisíce kilometrů křížem krážem po nádraží, abychom jej poznali do detailu. Pozorovali jsme lidi, snažili se jim porozumět, a dokonce jsme na několika místech přespávali. Natáčením jsme strávili dlouhé měsíce, od rána do večera.

Hlavní aktér dokumentu Yonathan H. Mishal. | Foto: Jeden svět, Central Bus Station

Yonathane, zákoutími centrálního autobusového nádraží provázíte dvacet let, přitom budova pro vás byla ze začátku taky velmi cizí. Proč jste se rozhodl ji prozkoumat a ukazovat ji i ostatním?

Y. M.: Byl jsem prostě zvědavý. Objevil jsem místo, které nikdo neznal. Je obrovské a pravděpodobně jej neprojdete úplně celé. Bylo to pro mě prostě zajímavé. Jednou se mě moji kamarádi zeptali, jestli bych jim nádraží taky neukázal. Vzal jsem je na prohlídku a tak to všechno začalo.

Ve filmu uvádíte, že je to jediné místo v Izraeli, kde můžete být sami a kde se zároveň můžete úplně ztratit. Přitom bych řekla, že za ty roky už musíte znát všechna zákoutí téhle sedmipatrové budovy.

Y. M.: Pořád všechna neznám. Na nádraží totiž není mapa, takže není jasné, kam všude se můžete dostat. Je to tak velký prostor, že se v něm můžete ztratit, což je zároveň velmi unikátní.

T. E.: Navíc tam můžete najít spoustu zajímavých věcí, třeba v pátém patře je obrovský obchod s parfémy. A během natáčení jsme našli nové místo, kde Yonathan nikdy předtím nebyl. Teď už je bohužel zavřené, takže situace se na nádraží neustále mění.

Central Bus Station, Tel Aviv | Foto: Shutterstock

V budově je údajně taky chráněná krajinná oblast kvůli výskytu netopýrů. Pořád to platí?

Y. M.: Netopýři už tam nejsou, protože místnost uzavřeli. Ale létají i na pár dalších míst, díky tomu, že nádraží jsou dvě budovy, mohou netopýři mezi nimi přelétat.

Co všechno lze kromě parfumerie, filipínských obchodů, jidiš knihkupectví a alternativního divadla na centrálním autobusovém nádraží najít?

Y. M.: Je tam súdánská restaurace, indické, nepálské nebo eritrejské restaurace. Je tam nemocnice pro imigranty, kde pomáhají těhotným imigrantkám.

T. E.: Je tam galerie moderního umění nebo taneční kluby. Jidiš knihkupectví vlastně funguje jako umělecký hub, chodí sem herci, žongléři, zpěváci… všichni, kdo potřebují místo, kde by mohli něco předvést.

Y. M.: A taky sexshopy. Je to zajímavé, protože vidíte, že do nich chodí všichni - vojáci i náboženští představitelé. Na nádraží jsou i tři různá ruská knihkupectví.

T. E.: Nebo třeba nepálský taneční klub.

Y. M.: Koná se tam fanzinový festival a je to oblíbené místo pro skejťáky. Konají se zde vánoční oslavy pro filipínskou i ruskou komunitu.

Související

Na zapadlém ostrově v Chorvatsku žije pouze 11 lidí. V létě ho zaplavují davy turistů

Jaká nejdivnější věc se vám na telavivském nádraží stala?

Y. M.: Jednou jsem šel se dvěma kamarády na party, potřebovali si odskočit na záchod, a protože jsem měl klíče, řekl jsem jim, ať mě následují po schodech dolů. Otevřeli jsme dveře toalet a najednou mi jedna kamarádka řekla: "Ne ne, nechci tam jít, slyším nějaké divné hlasy." Ptal jsem se jí, o čem to mluví. A když jsem nastražil uši dovnitř, uslyšel jsem divné skřeky. (Snaží se je napodobit.) A nikdo tam nebyl. (Udělá dramatickou pauzu.) Tak jsme utekli.

T. E.: Pro mě byl nejzvláštnější čas strávený v opuštěném kině během natáčení filmu. V kině neslyšíte nic kromě sebe, protože prostor je odhlučněný. Čekali jsme tam na jednoho z protagonistů, přešlapovali jsme na místě a jediné, co jsme slyšeli, bylo křupání těl mrtvých švábů. Strávili jsme tam možná pět hodin a byl to fakt zvláštní zážitek.

Politici o demolici telavivského nádraží dlouhodobě diskutují. Yonathan však ve snímku zmiňuje, že ohromnou stavbu je téměř nemožné zbourat. Myslíte si, že nádraží vůbec někdy přesunou?

Y. M.: Situace se vůbec nezměnila. Pořád se o tom jenom mluví, po každých nových volbách v Tel Avivu starosta tvrdí, že nádraží zbourají. Ukážou veřejnosti plány, které ale nejsou podepsané. Na demolici nejsou peníze a neexistuje ani žádná jiná alternativa. Odjíždějí odtud autobusy do všech koutů Izraele. Pokud jsou lidé v centru Tel Avivu a míří na jiná místa, pojedou z centrálního autobusového nádraží.

T. E.: Nádraží je pro politiky zkrátka téma. Benjamin Netanjahu letos o nádraží mluvil ve spojitosti s migranty, kteří místo obývají, že je odtud vyžene. Nádraží je velký dopravní uzel, přijedete na něj, i pokud do Izraele letíte na návštěvu.

Y. M.: Myslím, že případné zavření nádraží bude trvat ještě velmi dlouho, a pokud k němu nakonec dojde, nebude to dobré. Místo by zůstalo opuštěné, dokud by někdo nenašel peníze na to, budovu strhnout. Kdyby tudy nejezdily autobusy, nikdo by tam nechodil. I komunita migrantů žije díky tomu, že zde lidé nakupují, nakupují tam ale jenom proto, že tudy prochází a čekají na svůj spoj.

Na začátku snímku vyjevuje Yonathan své pocity ohledně Izraele. Z nich ale spíš vyplývá, že zemi moc rád nemáte. Hodláte se odstěhovat spíš zpátky do USA, kde jste se narodil?

Y. M.: To spíš vychází z postavy, jak ji napsal Tomáš. Izrael mám rád.

T. E.: Já mám taky rád Izrael, ale není to zaslepená láska.

Y. M.: Jsem velmi kritický, ale postava ve filmu je vůči zemi ještě kritičtější, než jsem já sám. Navíc jsem se už přestěhoval, už dva roky žiji v New Yorku.

Telavivské autobusové nádraží už víceméně znáte, vydáváte se na průzkum nádraží i v jiných městech a zemích?

Y. M.: Zkoušel jsem to v New Yorku na nádraží Port Authority a Grand Central Terminal, ale to se nedá srovnat. Chtěl jsem najít nějaké jiné zajímavé místo, ale zkrátka to nejde.