Aby mohl v kinech promítat filmy, musel absolvovat kurz, který mu však, jak sám říká, nepřinesl nic nového. Filmová technika ho zajímala od dětství, a tak si mohl dovolit na hodinách pospávat. "Já byl teplomil, tak jsem si vždy sedl ke kamnům, a jak z nich sálalo to teplo, občas mě to přepadlo a nejspíš jsem i lehce podřimoval. Jeden z vedoucích mě před zkouškami odchytil a říkal: 'Vy nám prý na hodinách spíte. Dejte si pozor, u zkoušek si vás proklepnu.' No a odcházel jsem s jedničkou a pochvalou," vzpomíná šéf varnsdorfského kina na rok 1977.
Stát se promítačem v kině vyžadovalo hlavně technické znalosti. Jedna malá chyba mohla nevratně poškodit materiál za miliony korun. "Stačí špatně seřízený projektor nebo to, že promítač včas nepozná závadu. Kopii poškodí třeba natolik, že už je nepoužitelná. V tom bylo hlavní riziko. Mít průkaz bylo dřív stejně důležité jako řidičák. Jedna věc je naučit se auto řídit, druhá pak je řídit ho bezpečně," popisuje bodrý sedmdesátník, který od osmnácti let promítal na řadě míst v Praze, převážně staré analogové filmy.
"Měl jsem vedlejšák v kině Bio Illusion na Vinohradské třídě, kde se promítaly hlavně filmy s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou. Zato když se mě kamarádi ptali, jestli jsem viděl Čelisti, vůbec jsem nevěděl, o čem mluví," směje se a dodává, že ač měl k filmu vztah, po studiích začal po vzoru svého otce podnikat s neonovými trubicemi a na promítání mu už nezbýval čas. Vášeň nechal znovu vzplanout před 24 lety, kdy ve Varnsdorfu koupil staré kino ze 70. let minulého století, které komunisti postavili pro dělníky z velkých fabrik.
Sedmdesátka jako národní poklad
O zpustlém kině ve Varnsdorfu se Pavel Nejtek dozvěděl na začátku nového milénia, a protože si město s prázdným sálem nevědělo rady, nabídlo mu ho ke koupi. "Budova nebyla v dobrém stavu. Nejhůř na tom byla střecha, skrz kterou zatékalo dovnitř sálu. Když jsme vyřešili tenhle problém, začali jsme postupně dávat dohromady i zbytek budovy. Vybudovali jsme toalety, bar a místo pro 'jídlo a pití'," vysvětluje prostředky k tomu, aby se dům stal důstojným místem pro trávení volného času.
Zaoblená budova se pro veřejnost otevřela společně s vedlejším hotelem v roce 1971, kdy svět viděl budoucnost v sedmdesátimilimetrovém filmu. Dnes ho vyhledávají fajnšmekři, kteří od projekce očekávají nejvyšší možnou obrazovou a zvukovou kvalitu. "Oslovilo mě, že kino bylo na svou dobu velmi moderní. Projektant ho navrhoval přímo pro sedmdesátimilimetrový formát. Z toho vyplývá, že kromě prohnutého panoramatického obrazu máme i dobrou akustiku," vysvětluje Nejtek a dodává, že dnes je centrum Panorama jednou ze dvou míst v zemích visegrádské čtyřky, která ze sedmdesátimilimetrového filmu zvládají promítat.
Od formátu filmaři časem ustoupili kvůli vysokým nákladům na kopie. Navíc u něj bylo vysoké riziko poškození magnetické zvukové stopy. Vysoké rozlišení se skvěle hodilo pro exteriérové záběry, ale už ne tolik pro práci ve studiích a interiérech. Čím dál častěji tak filmaři využívali méně nákladnou variantu: použili pětatřicetimilimetrový negativ a následně ho zvětšili na 70 milimetrů. Pak přišla digitalizace, která analogový film téměř vytlačila z trhu.
"Z mého pohledu digitální svět nepřišel s ničím převratným, pokud jde o kvalitu obrazu. Na analogovém filmu všechny detaily jsou, včetně stínů a hloubky, navíc je přirozenější pro oko. Inovace ale zkazila řemeslo. Dříve byli kameramani opravdoví machři. Museli si být jistí, že všechno správně nastavili a scéna vyjde," říká sběratel starých promítaček, které podle něj mají nad digitálem výhodu - i po sto letech zvládnout promítat nejnovější filmy. "Digitální projektor za tři miliony korun musíte po deseti letech vyměnit, protože se nedá upgradovat na úpravu titulků. Je už zastaralý," tvrdí.
Varnsdorfské kino Panorama by se bez digitalizace sice dnes už neobešlo, jednou za čas si ale Pavel Nejtek vyhrne rukávy a zapne staré stroje v kabině. Tuto sobotu navíc v kině ve spolupráci s Národním filmovým archivem pořádá setkání pro příznivce staré techniky. "Chtěl bych své znalosti předat dalším generacím, protože i když je teď většina filmů v digitální podobě, archivy jsou plné i sto let starých filmů, s nimiž by lidé měli umět pracovat," dodává.
O samotném kině a Nejtkově vášni si můžete více přečíst v galerii:
