Přiznáváte, že nejste tak čistá duše, jak si do vás někteří fanoušci projektují. Myslíte, že když si pustí vaši novou desku Plamen, poznají vaše pravé já?
Těžko říct. Všichni v sobě máme i temné stránky, jenom je někdo projevuje víc a někdo zase míň. Sama je široké veřejnosti tolik najevo nedávám. Přestože jsou moje písničky upřímné a opravdové, snažím se při psaní filtrovat, co ještě s posluchači sdílet a co už ne. Zároveň vždycky zvažuju, čím chci svět kolem sebe plnit, jestli chci do našeho společného prostoru pouštět temnotu, anebo spíš pozitivnější aspekty života. Deska Plamen je z emočního hlediska určitě barevnější než můj debut, posluchači mě tam poznají i jinak než jako éterickou bytost. Všechny moje stránky tam ale samozřejmě nenajdou.
Vedle hudby se věnujete i poezii, takže nejspíš chcete, aby vaše texty měly básnické kvality. Není těžší psát o veselých věcech, aniž by písničky zněly příliš banálně?
Ano, pozitivní, nadějeplné věci mají tendenci působit lacině. Je těžké je uchopit, aniž by člověk zapadl do škatulky pseudo ezoterického světa, který mi není sympatický. Myslím, že skutečné spiritualitě jenom škodí. Lidé pak spiritualitu těžko mohou brát vážně, když se tady najde tolik osob, které to s ní přehánějí.
Teď mluvíte o motivačních řečnících, kteří hlásají, že všichni máme všechno ve svých rukou a stačí jen myslet pozitivně?
Přesně tak. Na pozitivním myšlení podle mě určitě něco je, jenom je to mnohem komplexnější a nejde to shrnout do jednoho motivačního citátu. Stejně tak se radostné písničky nebo básně těžko osekávají na jednoduchá sdělení, aniž by sklouzly ke strašlivým klišé. Dobře to myslím uměl třeba Jan Skácel, který psal prosté, snadno srozumitelné texty, ale zároveň v nich zachovával ohromnou hloubku a opravdovost.
Na hudební scéně se pohybujete od roku 2013. Sólovou dráhu jste ale po prvních singlech odložila a místo toho jste deset let vystupovala jako doprovodná zpěvačka kapely Jelen. Jste zpětně ráda, že jste se neproslavila už ve dvaceti? Potřebovala vaše autorská tvorba ještě dozrát?
Teď přesně řeknu ten pseudo ezoterický kec, na kterém je ale podle mě kus pravdy. Myslím, že všechno je, jak má být. Kdybych se nevydala takovou cestou, jakou jsem se vydala, vypadaly by obě moje desky úplně jinak. Nejspíš bych ve své tvorbě stejně došla do fáze, ve které jsem teď. Zároveň bych ale za sebou měla několik alb, která by z mého dnešního pohledu za moc nestála. Delší období, kdy jsem psala jen do šuplíku, mi naopak umožnilo, abych už první desku udělala tak, že se ji ani za deset let nebudu stydět hrát.
Na sociálních sítích nebo na autogramiádách se mě občas mladí kluci a holky ptají, jak mají psát. Pak mi svoje texty posílají, a i když je v nich cítit výrazné semínko talentu, bývá někdy zavalené hromadou balastu. Myslím, že aby člověk ten balast odklidil, musí nejdřív spoustu poezie a písňových textů načíst. Autenticita a bezprostřední emoce jsou samozřejmě důležité, ale musíte jim dát taky nějakou formu. I psaní má svoje pravidla a ta se můžete naučit jedině praxí. Může se pochopitelně objevit génius, který v životě nepřečetl ani půl knížky, a stejně tu schopnost má. Sama jsem ale nejdřív zkoumala texty jiných autorů, abych si uvědomila, v jakých místech se mě dotýkají a proč, což nezvládnete za týden. A pak je taky extrémně důležité nebát se používat odpadkový koš.
Debutové album Sami vám vyšlo v covidovém roce 2020. Jak jste se smiřovala s tím, že jste své písničky konečně poslala do světa, ale nemohla jste je lidem hrát naživo?
Tím, že jsem na debutovou desku čekala tak dlouho, byla jsem ráda, že se to konečně děje. Kdybychom její vydání odložili, mohli bychom to taky oddalovat donekonečna, protože nikdo netušil, jak to s covidem bude. Zároveň to ale samozřejmě bylo těžké, protože první koncert jsme úplně nesmyslně odehráli online a pak jsme si ani nemohli naplánovat žádné turné. Nestihla jsem tedy ani tolik vystoupení se svou původní doprovodnou kapelou a naplno si koncerty užívám až teď s Bandjeez. Což mě vrací k myšlence, že všechno je, jak má být.
Kapela Bandjeez dřív hrála se zpěvákem Davidem Stypkou, který v době covidu podlehl rakovině slinivky. Jak dobře jste se s ním znala a nakolik vás ve vlastní tvorbě ovlivnil?
Ovlivnil mě zásadně. David byl spínač, který mě popostrčil k tomu, abych se hudbě začala věnovat naplno. Táhlo mě to k ní vždycky, ale David tu cestu dost urychlil. Ukázal mi, že i ve velkém se dá muzika dělat hlubokým a upřímným způsobem. Poznala jsem ho, když mi bylo jednadvacet, a byl pro mě naprostým úkazem. Jeli jsme tehdy turné, na kterém David s Bandjeez předskakovali Jelenům, takže jsme spolu odehráli snad pětatřicet koncertů a stali se z nás kamarádi.
David pro mě byl nejlepším hudebníkem a textařem v Česku. Když tedy sestoupil z piedestalu a řekl mi, že jsem dobrá jak cyp a nesmím to zahodit, ohromně mě tím podpořil. Zároveň měl pochopitelně měřítka kvality nastavená hodně vysoko, a když se mu něco nelíbilo, uměl vám to říct dost nevybíravým způsobem. I tahle jeho tvrdá škola mi ale ve finále hodně pomohla.
Stala se pro vás spolupráce s Davidovou kapelou Bandjeez tak trochu terapií, způsobem, jak se s odchodem kamaráda vyrovnat?
Rozhodně. Začalo to tím, že jsme společně dokončovali Davidovu desku Dýchej, na které jsem zpívala doprovodné vokály. Zároveň tam byla písnička Marie a kluci mě požádali, jestli bych k ní nedopsala text, který už David nestihl dodělat. Tušili, jak by si ji David přál pojmout hudebně, a já jsem zase tušila, jak si ji představoval po textové stránce. Často jsem se ho totiž ptala na názor ohledně vlastních písniček a David mi zase říkal o těch svých. S Bandjeez jsme se tak z různých střípků snažili poskládat desku, se kterou by byl David spokojený, a v jednu chvíli se někdo zeptal, proč spolu nezačneme hrát.
Před rokem jste zpívala na balkóně Pražského hradu při inauguraci prezidenta Petra Pavla. S jakými pocity jste tehdy k mikrofonu šla?
Hrozně jsem se bála, že zapomenu slova české hymny. Když jsem nervózní, mívám okna a do toho jsem bojovala s doznívající chřipkou, takže jsem měla strach, aby mi neselhal hlas. Ta akce navíc nebyla o mně, proto jsem cítila obrovskou zodpovědnost, abych to nepokazila.
Tušíte, jestli je Petr Pavel vaším fanouškem?
Netuším, předpokládám, že mě prezidentovi doporučil někdo z jeho týmu. Doneslo se ke mně, že paní kancléřka snad byla párkrát na mém koncertě. S Petrem Pavlem jsme se v den inaugurace jenom krátce pozdravili a já jsem hned po ceremonii jela domů, protože mi nebylo úplně dobře.
Nepatříte k umělcům, kteří by se k politice pravidelně vyjadřovali. Váhala jste, jestli chcete být s prezidentem spojovaná?
Spojovat se s konkrétním politikem nebo stranou je samozřejmě riskantní. Dlouho jsem ale neváhala, protože hodnoty, které Petr Pavel zastává, i způsob, jakým se prezentuje, mi jsou až doposud sympatické. Byla jsem ráda, že vedle pana prezidenta můžu stát.
Dovolil bych si ocitovat text z vaší nové desky, konkrétně písničku V horách: "Nebe tu v noci snad nemá dna, konejší mě vlci a černá tma. Ve vysokých kopcích budu dnes spát, mraky jsou nízko, mám trochu strach." Hádám, že v ní popisujete jeden ze svých cestovatelských zážitků.
Ano, vracím se v ní mimo jiné ke svému pětidennímu horskému treku v Gruzii.
Vím, že ráda cestujete sama. V čem je pak zážitek ze země jiný?
Nezažijete žádný komfort, pokud tedy nepřespáváte v pětihvězdičkových hotelech.
Což asi nebude váš případ.
Ne, ale musím přiznat, že jsem se v posledních letech trochu rozmazlila a dopřávala jsem si docela pohodlné cesty. Proto jsem zvědavá, jestli se teď zvládnu ke svému starému způsobu cestování vrátit. V jednadvaceti člověk přece jenom vydrží víc než ve třiceti.
Starý způsob cestování vypadá jak?
Tak, že si vezmete batoh a jdete. Čekáte, kam vás cesta zavede, což je nesmírně osvobozující. První dva dny v cizí zemi se člověk samozřejmě musí trochu zorientovat a zařídit si nejnutnější záležitosti - vyměnit si peníze, koupit si místní telefonní kartu a podobně. Pak už se ale nechávám unášet a nocleh si sháním až u lidí, které potkám po cestě. Oproti pětihvězdičkovým hotelům to pochopitelně není tak bezpečné a taky si můžete připadat osaměle.
V Česku jsou vaši nejbližší vždycky nanejvýš pár hodin daleko. Zavoláte svému kamarádovi, tátovi nebo ségře a ti vám pomůžou. Když se ale ocitnete sami na druhém konci světa, najednou nikoho takového po ruce nemáte. Musíte se spolehnout sami na sebe, což může být tvrdá srážka s realitou. Musíte věřit, že jste se situaci rozhodli vyřešit správně. Když se náhodou něco podělá, musíte zachovat chladnou hlavu a pokusit se z toho vymotat.
Komu byste takový způsob cestování doporučila?
Každému člověku, který potřebuje zvednout sebevědomí. Když strávíte měsíc v neznámé zemi a dokážete se o sebe postarat, může vás to hodně posílit. Taky bych podobnou cestu doporučila každému, kdo si potřebuje ujasnit životní priority, utřídit si, co je skutečně důležité a bez čeho se naopak obejde. V neposlední řadě bych na ni poslala všechny, kteří mají pocit, že si dostatečně neváží věcí kolem sebe.
Nechci působit přechytrale, na delší cesty vyrážím třeba třikrát do roka, takže ve srovnání s některými poutníky nejsem žádný velký cestovatel. Z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že když se po měsíci na cestách vrátíte domů, jste najednou neuvěřitelně vděční třeba za ranní kafe s kamarádem, teplou sprchu nebo postel, ze které vás nebolí záda. Po pár měsících už ovšem všechny tyhle nádherné věci začnete zase brát jako samozřejmost, takže je nejvyšší čas, abyste znovu někam vyrazili.
Lákalo vás osamělé putování vždycky, nebo jste k němu dospěla až po nějakých životních zlomech?
Poprvé jsem takhle vycestovala, když mi bylo asi dvacet, a životní změnou jsem si určitě procházela, protože zrovna končil můj první dlouhodobý vztah. Potřebovala jsem od něj získat odstup, a tak jsem vyrazila do Ameriky za svou známou. Základnu jsem měla v jejím domě v San Francisku a odtud jsem pak sama cestovala napříč Kalifornií. K cestování mě to nicméně táhlo vždycky, proto jsem taky šla studovat sociální antropologii a sociologii.
Cestujete tedy i proto, abyste lépe porozuměla světu, ve kterém žijeme, a konfrontovala se se společnostmi a kulturami, o nichž můžeme mít zkreslenou představu?
Ano, celý život v sobě cítím obrovskou potřebu pochopit svět kolem sebe. Přijde mi, že teprve až mu aspoň trochu porozumím, budu si v něm připadat v bezpečí. Na cestách se vám tohle poznání přímo nabízí. Pokud nejste zavření v akváriu turistického rezortu, přijdete do živoucí scenérie, kterou můžete prozkoumat. Nikdy ji samozřejmě nezkoumáte zcela objektivně, protože všechno filtrujete přes čočky, které si vezete z domova - přes svoji výchovu, kulturu nebo vzdělání. Přesto máte šanci aspoň malinko poodhalit závoj jiné společnosti, což vám dá obrovský rozhled. I mně dalo cestování velkou toleranci vůči lidem, kteří žijí a přemýšlejí jinak než my. Málokdy se mi stane, že bych nějakou kulturu jen tak odsoudila, pokud tedy nikomu neubližuje a neomezuje svobodu druhých.
Kalifornie byla jenom začátek. Hned na druhou cestu jste vyrazila do Palestiny a později jste byla taky v Izraeli. Nedospěla jste k toleranci až přes nějaké kulturní šoky?
Ano, kulturní šok jsem zažila třeba právě v Palestině. Potkala jsem tam neuvěřitelně milé, laskavé a pohostinné lidi. Dodnes mám v Palestině spoustu známých a to samé mimochodem platí o Izraeli. Zároveň jsem ale narazila na řadu věcí, se kterými jednoduše nemůžete souhlasit. Do velkých politických diskusí jsem se nepouštěla. Necítím se být specialistkou na konflikt, který se táhne tisíce let a z obou stran jsem samozřejmě slyšela protichůdné argumenty. Vadil mi ale třeba všudypřítomný bordel. Stalo se mi, že jsem s někým jela autem, a když řidič dopil limonádu, hodil obal jen tak na silnici. I tolerance má svoje meze, jsou hodnoty, přes které prostě nejede vlak. To ale mluvím o relativně jasné problematice životního prostředí. Aktuální politická situace by byla úplně na jinou debatu.
Kateřina Marie Tichá (29)
- Vystudovala sociologii a sociální antropologii na Karlově univerzitě. Hudební kariéru odstartovala na prahu dospělosti, když poslala několik svých písní hledači talentů Martinu Červinkovi. S jeho pomocí nahrála v roce 2012 první singl Vzpomínej. O rok později byla nominovaná na Českého slavíka jako objev roku a začala vystupovat jako hostující vokalistka s kapelou Jelen. Spolupráce jim vydržela deset let.
- V roce 2020 jí vyšlo debutové album Sami, za které získala cenu Anděl v kategorii Objev roku. V následujícím roce vydala svou první básnickou sbírku Ostrov, co chutná jako pomeranče a dala se dohromady s kapelou Bandjeez, která dřív hrála s jejím zesnulým kamarádem Davidem Stypkou. Společně natočili desku Plamen, která vyšla letos v únoru.
Vrátil bych se ještě k vašemu vysokoškolskému oboru. Sám mám za sebou bakalářské studium sociologie a přijde mi, že díky němu člověk přestane být takovým individualistou. Začne se víc zabývat celospolečenskými problémy, pomáhat v neziskovkách nebo se stane aktivistou. Měla jste taky sklony zachraňovat svět?
Ano, v bakalářské práci jsem se třeba zabývala dobrovolnictvím ve vztahu k seniorům, což je otázka, kterou hodně prožívám. Momentálně se samozřejmě hodně řeší feminismus a ženská práva nebo například dětské domovy, což dává smysl. Je to budoucnost, takže se do ní logicky investuje spousta času, energie i peněz. Na znevýhodněnou skupinu seniorů se ale podle mě dneska trochu zapomíná, společnost ji už nevnímá jako perspektivní, což mě štve.
Bohužel nejsem schopná chodit každý týden do domova důchodců, abych se tam o někoho starala. I když jsem to zkoušela a moc bych se tomu chtěla věnovat i dál, zjistila jsem, že to nedokážu unést. Vždycky jsem odtamtud odcházela tak psychicky vyšťavená, že to nakonec přineslo víc škody než užitku. Tolik jsem se zachraňováním druhých vyčerpala, že jsem další měsíc byla sama na odpis a ostatní museli zachraňovat mě. Přesto se pořád snažím zapojovat do všeho, na co mi síly stačí. I když už nevodím seniory na procházky, podporuju organizace, které jim zajišťují pomoc. To je mimochodem jeden z důvodů, proč chci být vidět, abych na tyhle problémy mohla upozorňovat.
V létě oslavíte třicátiny. Prošla jste si mezi dvacítkou a třicítkou nějakou krizí mladého věku, o které dnes sociologové v souvislosti s naší generací často mluví? Může se týkat vztahů i práce a souvisí s prodlužující se dobou dospívání.
Určitě. Muzice se třeba věnuju už od sedmnácti a před dvěma lety jsem měla pocit, že procházím vyhořením. Začala jsem si uvědomovat, že s Jeleny zpívám už hrozně dlouho, do toho jsem začínala vystupovat s Bandjeez a ještě jsme se vraceli ke koncertování po covidu. Zároveň jsem prožívala vztahové trable, které vyvrcholily zdravotními problémy. Všechno se samozřejmě sešlo najednou, jak už to tak bývá, a nejspíš by se to klidně dalo nazvat krizí mladého věku. Jenom jsem se tehdy na svou osobní tragédii nedokázala podívat z nadhledu a uvědomit, že v mém věku podobné otázky řeší i ostatní.
Na blížící se třicítku se ale těším a stárnutí mě zatím nijak zvlášť neděsí. Naopak jsem ráda, že mi už není jednadvacet, nebo nedej bože sedmnáct. S tím, co vím dneska, bych si ten věk možná i zopakovala. Když si ale představím, že bych se vrátila v čase a měla stejné zkušenosti jako tehdy, jsem ráda, že už to mám za sebou. Jenom mě děsí, kolik věcí chci na tomhle světě ještě stihnout. Přála bych si podniknout tolik cest - ať už sama, s partnerem, s kamarády nebo s rodinou. Zároveň bych ráda měla dítě. Člověk má dneska tolik možností, že neví, jak je do jednoho života nacpat. Proto se musím neustále uzemňovat a připomínat si, že mi nic neuteče, že nakonec všechno bude, jak má být.
