Jak se vám coby ženě dařilo vcítit do těžkých duší stárnoucích bílých mužů?
Živím se jako terapeutka, takže bych se měla umět vcítit do každého. Ani u stárnoucích bílých mužů jsem s tím tedy neměla problém. Otázky, které řeší, často bývají univerzální. Téma stárnutí se třeba týká jak chlapů, tak ženských. Všichni si v jistém věku začneme všímat, že už nejsme tak fit jako ve dvaceti. Všichni se můžeme trápit rozchody, vztahy s vlastními dětmi nebo tím, jestli cítíme dostatečné uznání ze strany společnosti. Spoustu věcí jsem odpozorovala ve svém okolí. Mezi staršími metalisty se sama pohybuju. Jezdím na metalové festivaly, chodím do hospod, ve kterých se scházejí, a poslouchám, o čem si povídají.
Vypravěčem románu je čerstvý padesátník Johanes, který se pořád nepřenesl přes rozvod s manželkou, hledá si cestu k dospívající dceři a živí se vyklízením bytů. Útěchou mu je právě hraní v metalové kapele Heavy Souls a taky si ulevuje u piva, kde si se svými kumpány stěžují na vegany, feministky nebo politickou korektnost. Nepřijdou vám někdy příliš ufňukaní?
Přijdou. Generační konflikt je ale přirozený. Mladí lidé si mezi sebou vždycky stěžovali na zkostnatělost svých rodičů a starší lidé zase brblali, že jsou jejich děti moc progresivní. Nastupující generace dnes do společnosti nepochybně přináší spoustu důležitých témat. Jen je někdy otevírá způsobem, který nám může připadat sporný. Tím myslím například aktivisty, kteří se přilepují k uměleckým dílům, aby upozornili na problém klimatických změn.
Leckdo by nářky stárnoucích bílých mužů hned smetl ze stolu. Vždyť je pořád vidíme v politice i v médiích, vydělávají víc než ženy a ještě kvůli nim shoří planeta, jak vyčítá hlavnímu hrdinovi Johanesovi jeho dcera. Proč bychom se je měli snažit pochopit?
Říkat, že za všechny problémy světa mohou stárnoucí bílí muži, mi přijde nefér. Ani tu nálepku nemám ráda, přijde mi hodně zjednodušující a v podtitulu knížky jsem ji použila spíš jako provokaci. Máte pravdu, že stárnoucí bílí muži v současné společnosti stále hodně věcí ovlivňují. Znám ale řadu padesátníků, kteří jsou mnohem otevřenější a citlivější než jejich tátové. Nejsou tak zaťatí a pomalu své názory mění, často i díky svým dětem, které jim nastavují zrcadlo.
K věčným steskům navíc netíhnou jen stárnoucí bílí muži. Celá naše společnost je myslím trochu ukňouraná. Upozorňovat na různé křivdy a nespravedlnosti je samozřejmě důležité. Pokud se ale stylizujeme do role oběti, není to podle mě úplně zdravý postoj. Když není člověk se svým životem spokojený, může s ním vždycky do určité míry něco udělat. Hlavní hrdina mojí knihy se o to minimálně pokusí. Nestane se z něj jen starý dědek, který mává holí na teenagery a křičí na mraky. Rozhodne se svojí nespokojenosti vzdorovat a oživit metalovou kapelu ze svého mládí.
I Johanes a jeho kamarádi z kapely nicméně často propadají pocitu, že pro ně v současném světě není místo a nikdo se o ně nezajímá. Kde se ublíženost stárnoucích bílých mužů bere?
Často se myslím cítí osamělí, přijde jim, že nemají nikoho, kdo by jim porozuměl. Tahle frustrace se pak může projevovat právě naštváním vůči mladým lidem a jejich tématům. Hrdinové mojí knihy jsou vesměs lůzři, kteří měli po revoluci slušně našlápnuto, jenže z různých důvodů neuspěli. Proto jsou teď zahořklí vůči lidem, kterým se to podařilo, byť třeba neměli takové schopnosti. Nebo vůči ženám, což zase může souviset s jejich zpackanými vztahy.
Svůj vztek pak pochopitelně potřebují někde vybít. Někdo ho ventiluje hospodskými kecy, což je myslím ta lepší varianta, a někdo výkřiky na sociálních sítích. Často třeba v internetových diskusích vídám nenávistné komentáře vůči političkám a můj pětasedmdesátiletý táta mi nedávno vyprávěl, že nadávky na Olgu Richterovou, Janu Černochovou nebo Markétu Pekarovou Adamovou slýchá i v hospodě. Jednou už to prý nevydržel a řekl těm chlapům, že by takové ženské nikdy neuhnali, a právě proto je kritizují.
Když už jsme u vztahu k ženám, Johanes si nese škraloup sexuálního obtěžování, kterého se kdysi dopustil jako instruktor autoškoly. Zaslouží si přesto náš soucit?
Johanes si za svou situaci jednoznačně může sám. Výmluvy, že jeho žačka nosila do autoškoly krátké šaty a vysílala tedy jasné signály, neobstojí. Odvážné oblečení a odhalená kůže ještě nemusí být výzvou k sexu, byť si to tak někteří chlapi pořád vykládají. Mladší generace mužů už se k tomu naštěstí staví jinak, i proto, že se o sexuálním obtěžování víc mluví.
Knihu jsem napsala tak, aby bylo zřejmé, že Johanes svojí chyby lituje a že se z ní poučil. Občas samozřejmě sklouzne i k sebelítosti. Říká si, že lidé přece dělají horší věci a projde jim to. Chtěla jsem ale, aby jeho uvažování působilo autenticky. Každý z nás může v životě selhat. Rozhodující je, jak se svým selháním naložíme. Pokud se dokážeme změnit, neměli bychom být navždy odsouzení k tomu, abychom chodili kanálem.
I muži jako Johanes by tedy měli dostat druhou šanci, pokud jsou schopni sebereflexe.
Rozhodně nechci téma sexuálního násilí jakkoli bagatelizovat. Myslím, že by se k němu naše společnost měla naopak postavit čelem. Tresty, které v Česku dostanete za znásilnění, považuju za směšně nízké. Tvrdší rozsudek vám hrozí za pěstování marihuany na zahradě, což je absurdní.
Johanes nicméně nikoho neznásilní. Když vidí, že ho jeho žačka nechce, hned se stáhne. Trestu se přesto nevyhne a ani by neměl. Kauza se rozmázne v médiích, což ho stojí kariéru. Navíc se svým sexuálním deliktem celé roky trápí, stane se pro něj tak intimním tématem, že o něm dlouho nemluví ani se svými nejbližšími kamarády. Stárnoucí muži totiž často nadávají na své okolí, ale už tolik nejdou do svého nitra, hlubší emoce se jim vyjadřují dost těžko.
Johanes je přitom pod slupkou tvrďáka dost citlivý. Nosí si v sobě řadu traumat, jen je s nikým nesdílí. Když ho pak jeho náctiletá dcera požádá o peníze na terapii, zdá se mu, že mladá generace nic nevydrží. Sama se jako terapeutka věnujete právě dětem a dospívajícím. Připadají vám křehčí než jejich rodiče?
Děti a dospívající byli křehčí vždycky. Oproti dospělým si ještě neprošli tolika životními zkušenostmi, a neumí tedy tolik pracovat s emocemi, nemají tolik vyvinuté sebeovládání. Dnešní teenageři o tématu duševního zdraví určitě víc mluví a taky víc vyhledávají odbornou pomoc, což je jenom dobře. Dospívání bývá těžké a čím dřív se psychické problémy podchytí, tím dřív na nich můžete začít pracovat, ideálně s celou rodinou.
Když mi přitom mladí lidé vyprávějí, co jim na jejich potíže řekli doma, zmiňují často právě zlehčování. První reakce, se kterou se setkávají, obvykle bývá: "Ale prosím tě, já mám taky svoje starosti. A podívej se, co se děje ve světě. To jsou teprve krize." Rodiče to většinou nemyslí špatně. Důvěru, kterou jim děti projevily, ale utnou hned v zárodku. Teenageři se pak cítí opuštění a nepochopení. Zůstávají na svou situaci sami.
Možná jen rodiče podobně jako Johanes nevědí, jak se k tématu duševního zdraví postavit, protože ani s nimi se o něm nikdo nebavil.
Ano, několik generací dětí od svých rodičů slýchalo věty typu: "Přestaň okamžitě brečet, nebo ti dám důvod." Nikdo jim neřekl, že všechny emoce jsou v pořádku, ať už jsou pozitivní, či negativní. Že je třeba je ventilovat a zároveň se je postupně naučit zvládat. Někteří rodiče se pak diví, že se děti nedokážou okamžitě uklidnit, a přitom přiznávají, že se sami často nedovedou ovládat.
Johanes si terapii nahrazuje poslechem metalové hudby. Přiznám se, že metal je jeden z mála žánrů, kterým jsem nikdy nepřišel na chuť. O co přicházím?
Zrovna včera mi jeden můj klient říkal, že když je mu smutno, pustí si depresivní písničky svojí oblíbené metalové kapely Tool, které pro něj mají až katarzní účinek. Jeho emoce se pak ještě znásobí a mohou se dostat ven. Metal má různé podoby, některé jeho odnože jsou melodičtější, v jiných zase zpěváci řvou, ječí nebo chroptí. I v tom agresivním randálu se ale koncentruje ohromná energie. Může tak fungovat jako ventil vzteku a frustrace, které v sobě máte nashromážděné.
Tušíte, jestli už si váš román nějaký stárnoucí bílý muž, ideálně metalista přečetl?
Ano, nějaké ohlasy už se ke mně dostaly. Vybavuju si jednoho diskutujícího na Facebooku, který ke knize napsal, že je v půlce a vůbec nechápe, jak mohu znát jeho životopis. I v soukromých zprávách se mi pak ozvalo několik čtenářů, kterých se Johanesův příběh osobně dotkl, nebo je dokonce dojal. Někteří mi naopak vyčítali, jak může žena s muslimským příjmením psát o českých mužích a metalu. Podobné reakce ale beru s úsměvem, už jsem otrlá.
