Přál byste si žít věčně, i kdyby se z vás měla stát jen digitální duše bez těla?
V době, kdy tolik lidí řeší, jak si život co nejvíc prodloužit, možná budu znít staromódně. Sám bych ale nechtěl žít věčně za žádných okolností. Smrt totiž podle mě dává životu smysl. Při současné délce života máme třeba osmdesát, při troše štěstí sto let, abychom zjistili, co chceme dokázat, poznali lásku, dověděli se něco o druhých lidech nebo se naučili co nejvíc o věcech, které nás zajímají. Kdyby náš čas ale nebyl omezený, myslím, že bychom se v životě trochu ztratili. Všechno, čeho jsme jako lidstvo dosáhli, jsme dosáhli právě proto, že jsme si uvědomovali vlastní konečnost a chtěli jsme tady po sobě něco zanechat.
Majitelé technologické korporace Vita, kteří ve vašem novém románu Stručná historie věčného života vystupují, si od nesmrtelnosti slibují také možnost komunikovat s největšími mozky lidských dějin a poučit se od nich. Kdybyste dostal šanci se s nějakým géniem digitálně spojit, s kým byste si rád popovídal?
Reagovat na tuhle otázku je velká zodpovědnost. Z čistě sobeckých důvodů bych si chtěl nicméně promluvit s Milanem Kunderou, který nás před pár měsíci opustil. V některých zemích jsme měli stejného nakladatele, takže jsem se s ním prostřednictvím vydavatelství snažil spojit. Doufal jsem, že mu jednou napíšu aspoň dopis, což už se mi bohužel nepoštěstilo. Rád bych si ale popovídal i s Franzem Kafkou a zeptal se ho, co říká na současnou situaci ve světě. Věřím, že by mu naše 21. století poskytlo řadu nových námětů.
Vaše dystopická vize budoucnosti se odehrává v roce 2030 a podle recenze britského deníku Telegraph osciluje mezi Georgem Orwellem a Aldousem Huxleym. Ke kterému z nich máte blíž - k Orwellovi, který v románu 1984 varoval před represivními, izolacionistickými režimy, anebo k Huxleymu, podle něhož se lidé vzdávají svobody v zájmu většího pohodlí?
Mně osobně je bližší Orwell, už proto, že jsem ho vždycky četl mnohem víc než Huxleyho. V současném světě ale podle mě může být nebezpečím jak restriktivní totalita, tak totalita kapitalismu. Když žijete v šedivé totalitě s uzavřenými hranicemi a nedostatkem zboží, jaká vládla za komunismu ve východní Evropě, máte politickou situaci neustále na očích. Zákeřnost kapitalismu ovšem spočívá v tom, že nám přináší nepřeberné množství příjemných rozptýlení. Když vás všude obklopuje tolik lákavých produktů a na Instagramu neustále vidíte tolik ambiciózních lidí, kteří vás přesvědčují, že i vy můžete být miliardář, hrozí, že se z vás stane cynický individualista.
Na společenských problémech vám najednou přestane záležet, začnete mít pocit, že politika je jenom show, a jediné, o co se staráte, je, jak přežít v kapitalistickém systému. Což znamená usilovněji pracovat, vydělávat víc peněz a být čím dál úspěšnější. Vaše komunita už vás nezajímá, ztratíte pozornost a totalitní myšlenky se pak do vaší země mohou připlížit, aniž byste si jich všimli.
V románu popisujete, jak v USA převzali moc konzervativní nacionalisté ze Strany obnovy a uzavřeli zemi před imigranty. Snad ještě větší moc než policejní stát ale mají dvojčata Steven a Mark, kteří vlastní už zmiňovanou technologickou společnost Vita. Vidíte dnes větší hrozbu ve vzrůstající moci digitálních korporací, anebo v extremistických hnutích, která se snaží zvrátit globalizaci?
Kdybych si musel vybrat, byly by to technologické korporace, protože mají mnohem větší moc než kterákoli vláda. Nejvíc mě ale děsí, že se mezi nadnárodními firmami a pravicovými extremisty může vytvářet oboustranně výhodné spojenectví, kdy jedna strana využívá druhou. V posledních letech jsme téhle aliance byli koneckonců několikrát svědky. Mohli jsme pozorovat, jak lhostejně přistupovali majitelé Facebooku a dalších sociálních sítí k Donaldu Trumpovi a krajně pravicovým hnutím po celém světě.
Viděli, že jejich příspěvky vyvolávají mezi lidmi ohromnou diskusi a mohou jim tedy přinést obrovské příjmy z reklam. Proto se je rozhodli nijak zvlášť neregulovat a vymlouvat se, že nejsou médii v tradičním slova smyslu, aby politickou debatu moderovali. Ve jménu svobody slova umožnili, aby extremisté digitální platformy využívali jako nástroj manipulace. V případě Facebooku nebo YouTube tohle spojenectví ještě nebylo tak zjevné. Podívejme se ale, co se stalo s Twitterem, když ho koupil Elon Musk - udělal z něj útočiště krajní pravice.
Aby toho nebylo málo, Floridu, kde jste strávil několik formativních let svého dospívání, ve Stručné historii věčného života popisujete jako opuštěnou měsíční krajinu zdevastovanou vlnami tsunami. Do jaké míry si dopady klimatické krize připouštíte?
Přemýšlím nad nimi každou chvíli. V současnosti žiju v New Yorku, který před pár týdny zasáhly velké záplavy. Představa, že by město v blízké budoucnosti mohla zatopit voda, tedy vůbec není nereálná. Nejvíc mě ovšem fascinuje, jak rychle si na extrémní klimatické jevy zvykáme, přijímáme je jako nový normál, aniž bychom se jim snažili nějak výrazně zabránit. Florida je dnes stále velký stát se spoustou obyvatel. Když jsem ale knihu v roce 2015 začal psát, říkal jsem si, co s ní bude za 15 let. Jestli z ní kvůli sílícím vlnám tsunami nebudou muset všichni ti lidé odejít, nestane se z ní pustina a jak snadno se s tím případně smíříme.
Spojené státy samozřejmě už v současnosti trápí řada sociálních problémů a mnoho obyvatel čelí útlaku či chudobě. Přesto zatím nepatří mezi země, odkud by lidé hromadně emigrovali. Pokud je ale v budoucnu zasáhnou extrémní klimatické jevy, může se klidně stát, že spousta Američanů skončí bez domova a nebude mít kam jít. I takhle privilegovaná společnost se jednou může potýkat s život ohrožujícími situacemi, na které nebyla zvyklá.
Přestože jste svou druhou knihu začal psát před osmi lety, dotýkáte se v ní i poměrně nedávných událostí včetně pandemie koronaviru a ruské invaze na Ukrajině. Předpokládám, že jste román musel několikrát úplně překopat, aby dění v rychle se měnícím světě dostatečně reflektoval.
Přesně tak. Nejdřív jsem ani neplánoval psát o vzestupu krajní pravice, jenže pak přišel brexit a v Americe se stal prezidentem Donald Trump. Uvědomil jsem si, že pokud chci psát o blízké budoucnosti, nemůžu pravicový extremismus jen tak ignorovat. Když posléze zasáhla celý svět pandemie koronaviru, měl jsem knížku už skoro hotovou a chystal jsem se ji poslat nakladateli. Ani covid jsem ale nemohl opomenout, takže jsem se pustil do další verze. Krátce předtím, než měl román konečně zamířit na pulty knihkupectví, ovšem Rusko napadlo Ukrajinu. Shodou okolností jsem s podobným scénářem v knize už pracoval, psal jsem o ruských útocích v jiných evropských zemích.
Chcete říct, že jste ruskou invazi na Ukrajině v románu tak trochu předpověděl?
Bohužel ano. Po loňském únoru jsem tedy musel knihu ještě naposledy upravit tak, aby byla vůči válce na Ukrajině dostatečně citlivá. Po těch osmi letech, které jsem se Stručnou historií věčného života strávil, jsem přesvědčený, že román z blízké budoucnosti už nikdy psát nebudu. Dnešní realita je totiž natolik šílená a nepředvídatelná, že ji stejně žádný spisovatel nepřekoná.
Vedle futuristické linky v románu rozvíjíte také linku historickou. Vyprávíte o disidentce, které se z komunistického Československa v 80. letech podaří dostat do USA. Jak vás napadlo tyhle dva zdánlivě nesourodé světy propojit?
Knihu o nesmrtelnosti jsem chtěl napsat už dlouho. Když jsem si ale četl nejznámější příběhy, které o tématu věčného života v minulosti vyšly, všiml jsem si, že v nich jako hlavní hrdinové vždycky vystupují vládci, nebo přinejmenším boháči, případně šílení vědci. Právě proto jsem se rozhodl vyprávět o prosté ženě z českého venkova, která si celý život vydělává tvrdou prací, a přesto zůstává pořád chudá. O ženě, která na světě nezanechá žádnou nesmazatelnou stopu, nikdy neudělá nic tak výrazného, aby o ní psali v novinách. Zároveň jsem chtěl ale ukázat, že její život vůbec není tak obyčejný, jak se může zdát.
Do značné míry jsem se inspiroval osudem své mámy, která do Ameriky emigrovala ještě dřív než já. Už v komunistickém Československu si prošla dost těžkou životní cestou. Pak se vydala do Spojených států hledat americký sen, jenže ho nakonec nenašla.
Sám jste se z Prahy na Floridu přestěhoval v 15 letech, poté, co jste tam mámu poprvé navštívil. Prošli jste si ve Spojených státech po velkých nadějích jistým vystřízlivěním?
Ano, vystřízlivění je myslím dost přesné pojmenování. Než jsem za mámou na Floridu vyrazil, myslel jsem si, že být chudý v Americe bude mnohem snadnější. Vycházel jsem z toho, co jsem viděl v televizi, a taky z jejích dopisů, ve kterých mi psala, že se jí dobře daří a vydělává dost peněz, aby si mohla dovolit všechno, co potřebuje. Pak jsem ale přicestoval do Spojených států a zjistil, že máma pracuje jako hospodyně u bohaté rodiny, kde každý den vysává podlahy nebo čistí bazén, sama bydlí v malém neutěšeném domku, a když jde nakupovat, musí pečlivě zvažovat, co si vezme do košíku.
Dalším problémem, se kterým jsem se velmi brzy konfrontoval, bylo zdravotní pojištění. Po pár měsících v Americe jsem si vyvrtnul kotník a musel jsem do nemocnice, kde po mě chtěli zaplatit tři tisíce dolarů. Nemohl jsem tomu věřit. Ve Spojených státech se přece mělo žít lépe než kdekoli jinde na světě. Postupně jsem si uvědomil, že pokud najdete způsob, jak vydělat hodně peněz, a podaří se vám zbohatnout, je pro vás Amerika skutečně ideální zemí. V kapitalistickém systému se ale bohužel vždycky najdou taky lidé, kteří jsou chudí. Jinak by přestal fungovat. A pro chudé USA žádným rájem nejsou.
Je zajímavé slyšet, že ani pro vás nebyl život ve Spojených státech vždycky jenom růžový. Když totiž česká média psala, jak jste v zahraničí hned s prvním románem prorazil, nesla se většina článků v duchu splněného amerického snu.
Ano, před vydáním Kosmonauta z Čech jsem přitom finančně docela strádal. Pak se moje kniha nečekaně setkala s ohromným úspěchem a já jsem poprvé v životě neměl hluboko do kapsy. Spokojený život v důstojných podmínkách by ale neměl být vyhrazen jenom těm, kteří vyhrají v loterii. A právě to se mi přihodilo. Nechci nijak snižovat úsilí, které jsem do svého prvního románu vložil, ani jeho literární kvality. Zároveň si ale uvědomuju, že úspěch Kosmonauta z Čech byl především o štěstí. Najdou se spisovatelé, kteří nejsou o nic méně talentovaní, a přesto si jejich knížky nikdo nepřečte.
Ani s penězi, které mi Kosmonaut z Čech vydělal, navíc nejsem úplně za vodou. Pořád si například nemůžu dovolit zdravotní pojištění a pronájem bytu v New Yorku taky něco stojí. Filmová adaptace mého debutu je pochopitelně finančně lukrativní a moje druhá kniha se taky slušně prodává. Stejně si ale musím nadále přivydělávat copywritingem nebo prací na scénářích. Psaní románů by mě samo o sobě neuživilo.
Jaroslav Kalfař (35)
- Narodil se v Praze a část dětství prožil u prarodičů ve středočeské vesnici Pátek. Před nástupem na gymnázium ale vyrazil do Spojených států za svou matkou, která už v té době žila na Floridě, a nakonec se tam rozhodl zůstat.
- Čtyři roky studoval angličtinu a tvůrčí psaní na University of Central Florida. Při škole si vydělával jako číšník, pokladní a reklamní textař. Poté získal plné stipendium na New York University a přestěhoval se z Orlanda do Brooklynu.
- V roce 2017 vydal v angličtině svůj první román Kosmonaut z Čech, který byl následně přeložen do jeho mateřštiny i dalších 13 jazyků. Dočkal se nadšených recenzí v médiích jako Financial Times nebo Guardian a získal nominaci na cenu Arthur C. Clarke Award.
- Na úspěšný debut letos navázal dystopickou novinkou Stručná historie věčného života, kterou psal opět v angličtině a která na podzim vyšla také česky. Příští rok Netflix uvede filmovou adaptaci jeho prvotiny, na které se podíleli švédský režisér Johan Renck a americký herec Adam Sandler.
Filmovou adaptaci Kosmonauta z Čech měl Netflix původně uvést letos na podzim. Kvůli stávce v Hollywoodu ale premiéru nakonec přesunul na příští rok. Už jste snímek viděl?
Ano, dvakrát a byl jsem příjemně překvapený, kolik toho ve filmu z knižní předlohy zůstalo. Kosmonaut z Čech je popravdě dost divný román, a tak jsem čekal, že ho tvůrci upraví do stravitelnější podoby, které porozumí co nejvíc diváků. To se ale nestalo a nechybí tam ani řada českých reálií. Film je samozřejmě svébytné umělecké dílo, které se od románu v mnoha ohledech liší, a když jsem ho viděl poprvé, všímal jsem si hlavně těch rozdílů. Byl jsem jako ustrašený otec, který sleduje, jak jeho dítě poprvé hraje fotbal. Napodruhé jsem si ho už ale užil a nemůžu se dočkat, až ho lidé konečně uvidí.
Hlavního hrdinu si ve filmu zahrál Adam Sandler a režie se ujal Johan Renck, který natočil mimo jiné oceňovaný seriál Černobyl. Probírali jste spolu, čím je Kosmonaut z Čech zaujal?
Ano, když se Adam Sandler na roli připravoval, hodně jsme si spolu telefonovali. Dost se zajímal o českou historii, vyhledával si o ní spoustu informací na internetu a pak se mě na ně doptával. Bavili jsme se ale taky o samotné knize, na které se mu líbilo například přátelství mezi hlavním hrdinou a mimozemským pavoukem Hanušem. Jako komik na knize oceňoval právě tyhle absurdní situace. Blízká mu byla i dějová linka s otcem hlavního hrdiny, který pracoval u StB. Když jsme si o ní povídali, zjistili jsme, že jsme se svými otci oba měli dost komplikovaný vztah, což nás sblížilo.
Co se týče Johana Rencka, nedovedu si pro Kosmonauta z Čech představit vhodnějšího režiséra než právě jeho. Přestože pochází ze Švédska, má velmi blízko k východoevropskému umění a estetice, což bylo znát už na Černobylu. Zároveň se mu líbil žánr komediálního dramatu, které se odehrává ve vesmíru. V podobném duchu se koneckonců nesly videoklipy, které natočil s Davidem Bowiem.
Pracujete už na své třetí knize, nebo vám Stručná historie věčného života dala tak zabrat, že si teď dáváte pauzu?
Už jsem ji napsal. Pak jsem ji ale zase odložil a teď pracuju na její další verzi. Zatímco Stručná historie věčného života byla o velkých společenských otázkách, nesmrtelnosti a supervelmocích, můj třetí román bude mnohem menším, osobnějším a temnějším příběhem.
Říká se, že druhá knížka je prokletá, což můžu z vlastní zkušenosti potvrdit. Když napíšete úspěšný debut, tak přirozeně chcete, aby byl další román ještě lepší. Při práci na Stručné historii věčného života jsem se ale naučil, že se očekáváním nesmíte nechat svázat. Když příliš přemýšlíte nad svým publikem, může to být často spíš na škodu. Proto jsem se u své třetí knížky rozhodl od okolního světa úplně odstřihnout a psát ji ve stejném vakuu jako Kosmonauta z Čech.
