Oceňovaný seriál #martyisdead byl inspirovaný ruským hoaxem Modrá velryba i skutečnými případy kyberšikany a vydírání ze strany sexuálních predátorů. Jak se zrodil námět vašeho nového celovečerního filmu #annaismissing?
Opět jsme vycházeli ze skutečných situací a hrozeb, s nimiž se na internetu můžete setkat, jenom jsme nechtěli znovu vyprávět o kyberšikaně, ale najít si jiná témata, která online prostor přináší. Což nebylo tak těžké, protože jich s novými technologiemi i trendy stále přibývá. Těžké bylo najít způsob, jak nenatočit osvětové video, ale silný příběh, který diváka zaujme a překvapí.
Hledali jsme ho na můj vkus až příliš dlouho, prošli jsme při tom spoustou slepých uliček a já prostě pořád cítil, že to není ono, že na to jdeme špatně. V jednu chvíli už jsme dokonce měli napsaný scénář k celému seriálu, který jsme ale nakonec shodili ze stolu a začali úplně znova. Pak nastala chvíle, kdy jsem to vzdal. Nebýt producenta Vratislava Šlajera a jeho pozitivního vedení, tak jsem z toho projektu zbaběle utekl, ale pro mě zkrátka nepřicházela v úvahu varianta, že budeme točit pokračování pro pokračování.
Seriál #martyisdead se soustředil na pátrání zlomených rodičů po tom, kdo jim zabil syna. Film #annaismissing zase ve větším detailu ukazuje postupný rozklad ukázkových rodinných vztahů, a to jak pod vlivem lží, tajemství, tak právě i internetu. Pokud #martyisdead bylo o kyberšikaně, #annaismissing je o nebezpečí digitální stopy a neschopnosti rozlišit pravdu od lži, online i offline.
Hlavní hrdinkou filmu je patnáctiletá influencerka Anna, která se snaží točit odvážná, uvědomělá videa a mluví se svými fanoušky třeba o důležitosti sexu se souhlasem nebo výhodách randění s hodnými kluky. V soukromí je na druhou stranu velmi zranitelná, mimo jiné se stane obětí takzvaného porna z pomsty. Inspirovali jste se při vymýšlení postavy nějakým konkrétním předobrazem?
Když jsme se scenáristkou Lucii Kryzovou vymýšleli, jakou influencerkou Anna je, inspirovaly nás současné trendy na YouTube i mimo něj, především pak podcasty, ve kterých se otevřeně mluví o sexu a intimitě. Mám pocit, že přibývá influencerů, kteří už netočí přihlouplý generický tiktokovský digitální smog na jedno brdo, ale kteří si uvědomují svůj vliv a zabývají se skutečně aktuálními tématy svých vrstevníků. Proto i Anna ve své internetové tvorbě otevírá otázky, které ještě relativně nedávno bývaly na internetu tabu, a má vyšší cíle než jen počet zhlédnutí.
Zároveň musí čelit situaci, kdy na internet uniknou její nahé fotky, které původně měly být soukromé. Ve společenské debatě o pornu z pomsty přitom často dochází k viktimizaci samotných obětí. Objevují se hlasy, které říkají, že když své intimní snímky partnerům poslaly, mohou si za jejich zveřejnění samy. Nestal se už ale sexting v době online komunikace natolik běžnou součástí vztahů, že nemá smysl obětem revenge porn cokoli vyčítat?
Souhlasím, že není na místě obětem cokoli vyčítat, což ale neznamená, že si za únik svých intimních fotek do jisté míry samy nemohou. Je to otázka na diskusi s odborníkem, ale osobně doufám, že už sexting normální věc je, protože jsem jeho velkým příznivcem. Přiznávám, že byl klíčovou součástí mého dospívání a dodnes pro mě zůstává osvěžením partnerského vztahu. Klíčovými proměnnými jsou ale pochopitelně věk a zralost jeho účastníků.
Některým divákům se mohlo zdát, že jsme v seriálu #martyisdead teenagerům říkali: "Ty, ty, ty, ne aby ses s někým pouštěl do sexchatu." Sám jsem ale puberťáky od sexchatu rozhodně odrazovat nechtěl, spíš jsem se jim snažil přiblížit jeho případné konsekvence, aby za svoje chování na internetu mohli přijmout zodpovědnost.
Pokud někdo z dospívajících viděl #martyisdead, ve škole dostal přednášku o bezpečnosti na internetu, probral to s přáteli nebo v důvěrnějších rodinách doma s rodiči, a přesto se rozhodne svému příteli nebo přítelkyni poslat svou nahou fotku, tak si za potenciální následky logicky může sám. Sexchat není zlo, ale musíme si uvědomovat, co to znamená, když se do něj pouštíme. Neznalost neomlouvá.
Ve filmu #annaismissing přibližujete, jak těžké je nedobrovolně zveřejněnou intimní komunikaci z internetu vymazat. Mohou se oběti revenge porn svých digitálních stop jednou pro vždy zbavit, nebo se na internetu nic nezapomíná?
Odborníci na kyberbezpečnost by vám na tuhle otázku odpověděli mnohem lépe. Nicméně pokud jde o revenge porn stránky, na nichž se anonymové mstili svým partnerům a šířili jejich nahé fotky, které jim poslali z lásky, tak ty jsou už teď většinou na internetu zakázané, přísně střežené a právně postihnutelné. Korektní sociální sítě pak pro jistotu mažou vše, co jen vzdáleně připomene bradavku.
Co mě ovšem při přípravě filmu #annaismissing překvapilo, je takzvané právo být zapomenut. Jde o skutečně pozoruhodný právní aparát Googlu, který vám dopomůže k tomu, aby se choulostivé fotky či informace o vás nedaly vygooglit. Zdá se mi zajímavé, že v dnešní době existuje způsob, jak lze některé věci na internetu přece jenom schovat. Skrytá zákoutí internetu, která úplně nezmizela, jen je musíte hledat jinak než přes Google, jsou pak ideální přísadou pro detektivní thriller.
Influencerka Anna se ve filmu také neohroženě pouští do lovu sexuálních predátorů a odhaluje jejich identitu, což může být divákům nejdřív sympatické. Postupně ale zjišťují, co se stane, když omylem obviní nevinného. Řešili jste při práci na scénáři dilema, jak téma zneužívání dospívajících na internetu problematizovat, aniž byste obhajovali skutečné pachatele?
Teď jste narazil na téma, které je pro mě ve filmu jedním z nejdůležitějších a netýká se zdaleka jen dospívajících. Pohybujeme se samozřejmě na choulostivé hranici, ale my jsme k tomu přistoupili spíš observačně, nikomu nevnucujeme náš názor. Uvědomuju si, že je společnost na otázky spojené s #MeToo, konsentem, viktimizací obětí a sexuálním predátorstvím velmi citlivá. Minimálně ve své sociální bublině cítím všeobecnou nervozitu a nejistotu.
Oběti sexuálních útoků se teď oprávněně dočkávají spravedlnosti a sexuální násilníci jsou obnažováni a pranýřování. Pokud je ale, třeba jen v nepatrném zlomku případů, někdo z obviněných posléze očištěn, pokud se dají obvinění ze sexuálních útoků zneužít, tak bychom měli zůstávat na pozoru. Takové obvinění je totiž tak jako tak zničující a nevratně poznamená nejen vaši kariéru, ale i soukromý život.
Dokument V síti se mi moc líbil, ale myslím, že je načase téma zneužívání neukazovat tak černobíle. Tuhle barevnost podle mě v jiné podkategorii stejného tématu daleko lépe vystihuje český seriál Pět let. Filmů, které zachycují téma obvinění ze sexuálních útoků v celé jeho ambivalenci, je spousta, namátkou dánské drama Obviněný.
Že nic není černobílé, ukazujete i při rozplétání Annina záhadného zmizení. Film začíná scénou, ve které teenagerka Nina objeví její nahé fotky v mobilu svého otce. Kdykoli přitom diváci začnou mít pomalu jasno, kdo za její zmizení může, ukážou se jejich podezření unáhlená. Snažíte se upozornit na to, jak v dnešní době občas vynášíme příliš rychlé soudy, zejména na internetu?
Ano, člověk musí být obezřetný, než začne na sociálních sítích vynášet vlastní verdikty. Chtěl jsem ve filmu #annaismissing navodit pocit, který často zažívám u politických debat. Když dostane politik prostor a začne vám říkat svoji pravdu, neubráníte se tomu, abyste mu důvěřovali a sympatizovali s ním. V televizi by přece nelhal. Pak se ale o slovo přihlásí jeho oponent, poví vám, že je všechno úplně jinak, a vy bez podrobné znalosti tématu snadno dáte za pravdu zase jeho neprůstřelným argumentům. Přitom je jasné, že minimálně jeden z nich záměrně, nebo nezáměrně lže, když se jejich výpovědi liší. S tím samým se setkávám při čtení komentářů na sociálních sítích. Mám pocit, jako bych se zmítal na vlnách povrchních názorů, přechytralých dojmologií a manipulativních lží. Ve filmu #annaismissing jsme se proto snažili podobně zmítat s diváky.
Film #annaismissing tematizuje taky otázku, jak se v online prostoru chová střední generace. Matka influencerky Anny třeba touží po slávě na sociálních sítích stejně jako její dcera. Proto se na nich snaží působit jako její nejlepší kamarádka, i když s Annou zdaleka tak harmonický vztah nemá, a sdílí bez svolení její fotky z dětství. Snažíte se tentokrát k větší sebereflexi a obezřetnosti v online prostředí nabádat i rodiče?
Určitě. Necílíme jen na dospívající diváky, ale taky na jejich rodiče. Proto jsme chtěli, aby si při sledování filmu následky některých svých rozhodnutí uvědomovali i dospěláci. Téma sharentingu, tedy rodičů, kteří na internetu neuváženě sdílejí fotky a videa se svými dětmi, otevíráme poprvé a musím přiznat, že je mi velmi blízké. Natočil jsem už druhý seriál o kyberkriminalitě a absolvoval jsem spolu s odborníky několik diskusí, které se problematice věnovaly, takže mám všechny předpoklady, abych se nedopouštěl stejných chyb jako moje postavy. Pak ale vidím svoje super roztomilé dítě, jak blbne v bazénu, a neubráním se tomu, abych jeho fotky někomu neposlal aspoň přes chat.
Připouštím, že i když jsem se zařekl, že o svém dítěti na sociálních sítích nic sdílet nebudu, párkrát jsem se už neudržel, a přesto jsem to udělal. Pak se samozřejmě může stát, že až děti jednou dospějí, budou jim fotky zveřejněné jejich rodiči vadit, protože je třeba zachycují v trapných situacích, jsou na nich odhalenější, než by si představovaly, nebo je zkrátka jen nemají pod kontrolou. V Americe už dokonce před pár lety na rodiče, kteří nechtěli smazat fotky svých potomků, padly první žaloby.
Co když vás vaše dítě taky jednou zažaluje?
Uvidíme. Najdou se ale horší případy, třeba rodiče, kteří založí facebookovou stránku svému čerstvě narozenému dítěti a přidávají tam příspěvky jeho jménem. Zajímalo by mě, co si tyhle děti budou říkat, až si profil za deset dvanáct let po dovršení minimální věkové hranice přeberou. Jestli budou mít radost, že se jim o něj rodiče tak hezky starali, nebo se naopak budou cítit divně. Případně už nebudou ani vědět, co to vlastně Facebook je. Tahle situace mi přijde jako dobrý námět pro zápletku nějakého dalšího filmu nebo seriálu.
Zatímco seriál #martyisdead byl k vidění čistě online, kde jsou teenageři jako doma, na film #annaismissing si budou mladí diváci muset zajít do kina. Co vás vlastně přimělo, abyste tentokrát natočil plnohodnotný celovečerák a nezůstal u osvědčeného internetového formátu?
Zaprvé bychom dospívající diváky ve věku od dvanácti let rádi dostali do kina na něco jiného než na marvelovky a další dobrodružné nebo komediální blockbustery. Chceme je přilákat na vážný napínavý film, který pro ně bude atraktivní, přestože je lokální. Zadruhé jsme na #annaismissing získali finance ze Státního fondu kinematografie, což znamenalo, že musí vzniknout celovečerní film, který půjde do klasické kinodistribuce. Nakonec jsme sestříhali jak filmovou verzi, tak původně zamýšlený krátkometrážní seriál, který bude na podzim k vidění na Voyu. Má v sobě ještě o něco víc nekorektních scének, novou postavu i jedno podtéma, které ve filmu chybí. V kině na druhou stranu zažijete #annaismissing ve špičkové vizuální i zvukové podobě. Proto bych divákům doporučil začít filmem a pak si ideálně pustit ještě seriál.
Podívejte se na trailer filmu #annaismissing:
