Scházíme se den po vašem prvním rozhovoru v pořadu Spotlight. Aby toho nebylo málo, vedla jste ho s prezidentem Petrem Pavlem. Byl to po návratu z rodičovské dovolené tvrdý start, nebo to s moderováním funguje podobně jako s jízdou na kole, kterou se člověk jednou naučí a už ji nezapomene?
Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem před prvním rozhovorem pro Spotlight neměla velký respekt. Když mě ostatní uklidňovali, že některé věci člověk zkrátka nezapomene, pokud je dělal dost dlouho, nechtěla jsem tomu nejdřív věřit. Pak jsem si ale uvědomila, kolik toho mám za sebou, a dodalo mi to sebedůvěru. Zároveň jsem možná byla posílená určitým odstupem. Zjistila jsem, že nemusím být do dění kolem prezidenta tak ponořená, abych to zase znovu nasála. Přiznám se totiž, že jsem politickou scénu v posledních dvou letech zdaleka nesledovala tolik jako dřív.
To, že jsem hned na úvod dělala rozhovor s prezidentem, na druhou stranu nehrálo zásadní roli. Když vedete interview s politikem, musíte se na něj důsledně připravit, ať už jde o kohokoli. Prezident není jiný respondent než kterýkoli poslanec, senátor nebo ministr a moderátor se z něj nesmí předem poskládat. Jeden prezident samozřejmě může být agresivnější a druhý zase vlídnější. To už ale není ani tak o jeho funkci, jako spíš o konkrétním politikovi.
Než jste se rozhodla přijmout nabídku zpravodajského webu Aktuálně.cz, plánovala jste se vrátit do České televize, kde jste působila sedmnáct let. Bylo pro vás velké dilema, jestli po tak dlouhé době ve veřejnoprávním médiu přejít do soukromého vydavatelství?
Přiznávám, že jsem se nerozhodla ze dne na den. Zvažovala jsem, co bude nejlepší pro mou rodinu a pro mě osobně, co ještě mohu České televizi a jejím divákům dát a jestli se od ní po sedmnácti letech dokážu odpoutat. Taky jsem měla obavy, jestli mediálnímu prostředí mohu nabídnout něco tak zajímavého, abych dělala pořad, který je svázaný s vaší osobností. Nejsem typ člověka, který vyžaduje, aby byl fokus zaměřený právě na něj.
Vytvářet si osobní značku je přitom v současné žurnalistice čím dál důležitější. Z novinářů se často stávají influenceři.
No právě. Ne že bych takový přístup odsuzovala, jenom sama novinařinu nemám spojenou s individualismem. Představa, že budu diváky neustále oslovovat ještě na sociálních sítích, mě úplně neláká. V České televizi jsem se hodně soustředila na svůj veřejnoprávní úkol - přinášet pravdivé, ověřené, relevantní informace a taky nové pohledy, nezávisle na vlastních politických preferencích. Klíčové pro mě bylo, jestli svou práci dělám správně jako novinářka, ne jako televizní tvář.
Najdou se lidé, pro které je odchod z televizní obrazovky těžký třeba i proto, že jsou rádi středem pozornosti. Sama jsem při rozhodování ale zjistila, že popularitou a diváckým ohlasem tolik svázaná nejsem, což mi moje dilema ulehčilo. Rozhovory jsou navíc disciplínou, které se věnuju od samého začátku a mám ji na novinařině úplně nejradši. Nabídku moderovat Spotlight jsem tedy vzala jako příležitost ukázat, jestli všechno, co jsem se v České televizi naučila, dovedu využít i jinde.
Narazila jste v České televizi za těch sedmnáct let na situace, kdy vám její veřejnoprávnost připadala svazující?
Tvůrčí nesvobodu jsem rozhodně nikdy nepocítila. Vždycky jsem si v zásadě mohla točit reportáže, které jsem chtěla, zvát si hosty, které jsem chtěla, a ptát se jich, na co jsem chtěla. Svazující mi nicméně někdy připadalo neustálé vyvažování. Byly chvíle, kdy jsme museli dávat prostor i lidem, u kterých jsme pochybovali, jestli si ten prostor zaslouží. A teď nemyslím, že by účast ve vysílání České televize měla být za odměnu. Jde mi spíš o lidi, kteří se evidentně opírají o lži nebo používají manipulativní argumenty, a vy si je stejně pozvete, protože splňují kritérium různorodosti zastoupených hlasů. Myslím, že by v tomto ohledu Česká televize mohla být občas odvážnější.
Pamatuju si, jak na mě po ruské anexi Krymu spadl rozhovor s bývalým senátorem Jiřím Vyvadilem. Snažila jsem se tehdy co nejlépe obstát, což vzhledem k jeho agresivním výpadům vůbec nebylo jednoduché. Už tehdy se začínaly objevovat pokusy protlačit do vysílání nejen lži, ale i neověřitelné informace, a když tomu čelíte v živém vysílání, je to skutečně velká lekce. Po téhle zkušenosti jsme už nicméně pana Vyvadila do České televize nezvali. V soukromém médiu naopak všechno za každou cenu vyvažovat nemusíte. Na to, abych zhodnotila, o kolik si tam budu připadat svobodnější, je ale zatím brzy. Ještě před nástupem do České televize jsem už mimochodem v jednom soukromém médiu pracovala.
Studovala jste práva a při škole jste začala psát do novin. Lákala vás na žurnalistice třeba i představa, že budete napravovat svět?
Na napravování světa si připadám jako příliš slabý článek. Spojitost tam ale byla. Když jsem po roce studia v Praze začala pracovat pro Nedělní svět, zadával mi můj první šéfredaktor soudničky - tedy formát, ve kterém člověk lehčím perem popisoval soudní procesy. Dělala jsem je docela dlouho a hodně mi pomohly propojit školu s prací. Na právech vás navíc naučí, jak důležitá je přesnost slova, jak se správně ptát, jak ve výrocích nedělat chyby i jak se vzájemně poslouchat, což byla pro mou současnou branži dobrá škola.
Skloubit denní studium na pražské právnické fakultě a novinářskou profesi pro mě ale nebylo snadné. Obzvlášť když jsem posléze začala v plném nasazení pracovat v České televizi. Cítila jsem, že se nedokážu obojímu věnovat na sto procent. Proto novinařina nakonec zvítězila a školu jsem bohužel nedostudovala. Snad to nebylo špatné rozhodnutí.
Time management je pro vás předpokládám velkým tématem i teď. Jak se vám daří práci skloubit s mateřstvím?
Věřím, že pro mě ten náraz nebude tak tvrdý, byť jsem se ho samozřejmě bála. Momentálně mám za sebou první dva týdny testování a chvílemi to byla docela divočina. Jeden den jsem si třeba připravovala otázky na rozhovor s prezidentem a mezitím jsem stavěla mosty, dělala piruety nebo už asi posté zpívala písničku London Bridge Is Falling Down, kterou moje dcera zrovna miluje. Občas se mi stalo, že mi nějaká poznámka zmizela, protože jsem si ji zapomněla uložit. Do toho jsem vařila, kojila a sledovala zprávy. Mám ale štěstí, že mi to všichni v mém okolí ulehčují, což je pro každou maminku zásadní. Vždycky záleží, nakolik vám vyjde vstříc zaměstnavatel, jakou máte podporu u svých blízkých i jaká je vaše fyzická a mentální kapacita.
Když jste zrovna před kamerou, stará se o dceru partner, nebo ji hlídají babičky?
Momentálně to doma máme nastavené tak, že částečně pracuju já a částečně můj partner. Když tedy musím být někde jinde, stará se o dceru jenom on. Babičky bohužel máme daleko a dcera ani není zvyklá být bez nás. To, že mám vedle sebe člověka, který se se mnou o rodičovské povinnosti dokáže dělit, považuju za obrovskou výhodu. Navíc to nebere jako nepříjemnou nutnost, ale naopak je šťastný, že mohu dělat, co mě baví, a zároveň trávit čas s naší dcerou. Novinařina má samozřejmě i svoje nevýhody. Ne každá máma si může na druhou stranu připravovat rozhovory z domova, pak jít na čtyři hodiny do redakce a potom se zase vrátit.
Vaší dceři budou v létě dva roky. Zvažovala jste, že byste s návratem do práce ještě počkala?
Ano, původně jsem chtěla na mateřské zůstat déle. Nebýt nabídky na moderování Spotlightu, zatím bych se do práce nehrnula. Cítila jsem ale, že už to teď mentálně zvládnu. Bylo období, kdy jsem vůbec nechápala, že jsem kdysi mohla vést náročné rozhovory s politiky. Přišlo mi neuvěřitelné, že jsem se detailně zajímala o tolik věcí. Poslední dva roky pro mě byla celým světem moje malá holčička a teprve nedávno jsem se trochu nadechla, abych si mohla připomenout, kdo jsem já sama. Bylo to mimochodem vůbec poprvé, co jsem se ve svém dospělém životě zastavila a nechodila ani do práce, ani do školy.
Takové zastavení je ale někdy potřeba, aby se člověk mohl k práci opět vrátit, obzvlášť v našem mediálním kolotoči.
Rozhodně. Navíc jsem měla za sebou poměrně vyčerpávající období covidu, kdy jsem si občas říkala, že už nemohu další informace přijímat, a na mateřskou jsem taky neodcházela v úplně veselé konstelaci. Když se měla dcera narodit, začínala zrovna válka na Ukrajině a já jsem musela poprvé v životě na půl roku vypnout zprávy. Kdykoli bych na sebe strašidelné zprávy z fronty nechala působit, okamžitě bych se rozplakala. Věděla jsem, že pokud chci dát pozitivní energii svému dítěti, nemohu s sebou tuhle zátěž táhnout.
A to válečných konfliktů od vašeho odchodu na mateřskou jenom přibylo. Připadáte si už zase dostatečně odolná, abyste příval negativních zpráv ustála?
Určitě jim odolávám lépe než před dvěma lety. Zprávy o mrtvých dětech ale třeba vůbec nezvládám. I když jsem nikdy nebyla úplný cynik, myslela jsem si, že mě jen tak něco nemůže zlomit, a teď se ukazuje, že může.
Rád bych se vás zeptal ještě na jedno osobnější téma. Před deseti lety se vám díky Facebooku podařilo kontaktovat svého biologického otce z Kuby, kterého jste do té doby neznala. Zůstali jste pak v kontaktu?
Ano, pravidelně jsem ho navštěvovala, ať už na Kubě, nebo v Mexiku, kde částečně žije. Když se pak narodila moje dcera, přiletěl za námi poprvé po skoro čtyřiceti letech do Česka, což bylo dojemné. Ostatně jako každé naše setkání, protože jsme toho dost prošvihli. Vidět ho v mém prostředí, s mými kamarády a s jeho vnučkou ale samozřejmě bylo výjimečné.
Jak důležité pro vás pátrání po kořenech z otcovy strany bylo?
Zjistit, kdo opravdu jsem, pro mě pochopitelně bylo jedním ze zásadních životních zlomů. Člověk si říká, že když někoho nikdy nepoznal, tak mu ani nebude chybět. Předpokládá, že si s ním třeba ani nebude mít co povídat. Ukázalo se ale, že mezi námi i tak funguje silné mentální spojení. Uvědomila jsem, že si rozumíme, aniž by mě vychovával. Příroda se evidentně řídí tak mocnými zákony, že nám připadá, jako bychom se znali celý život. V některých věcech jsme si dost podobní - podobně se chováme, smějeme i tancujeme. Zároveň mi říkal, že se pohybuju trochu jako jeho maminka, a když jsem svou babičku viděla, musela jsem mu dát za pravdu.
Než jsem se přitom se svým biologickým tátou seznámila, myslela jsem si, že svou identitu dobře znám. Vyrůstala jsem s nevlastním tátou, se kterým jsem si taky vždycky dobře rozuměla. Netrpěla jsem tedy tím, že bych celé dospívání pochybovala, jestli je skutečně můj táta. Zásadní pro mě bylo, jestli mám podporu, lásku nebo zázemí, a to všechno se mi snažil dávat. Až když jsme se později s biologickým tátou potkali, začaly některé bolesti a traumata vyvěrat na povrch. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že mi v životě chyběl ještě jeden článek, aby mozaika byla kompletní.
V deset let starém rozhovoru s Janou Ciglerovou jste přiznala, že se bojíte, aby vaše děti jednou kvůli barvě pleti nemusely čelit rasistickým narážkám. Trápí vás tyhle obavy i teď, nebo je už česká společnost vůči jinakosti o něco otevřenější?
Nechci soudit celou společnost. V životě jsem potkala zástupce všech možných proudů a vždycky jsem se snažila bavit i s těmi, kteří mají jiné názory než já. Někdo útočí na barevné lidi, někdo zase na gaye nebo lesby a já se nejrůznějších minorit pokouším zastávat. U části populace větší otevřenost určitě cítím. Řada lidí se proti rasismu a xenofobii vymezuje. Nedělám si ale iluze, že by vymizely. V posledních letech jsem si naopak říkala, jestli agresivita nesílí, což samozřejmě souvisí s prostředím sociálních sítí, kde můžete házet hnus velmi snadno. I v supermarketu se mi ale nedávno stalo, že na nás jeden pán něco rasistického křiknul. Myslel si, že můj partner nerozumí česky, a pak se divil, když na něj spustil slovensky.
Moje kolegyně Clara Zanga mi vyprávěla, jak ji jeden čtenář na základě barvy pleti posílal zpátky do Konga, odkud pocházel její otec. Zažila jste rasismus i ze strany diváků?
Mnohokrát. Když už lidé nemohou útočit na to, jestli jste chytří nebo jestli něco umíte, strefují se do vás na základě toho, co ani ovlivnit nemůžete. Napíšou vám, ať se vrátíte do Afriky a nikdy se už nikoho na nic neptáte, protože tady nejste doma. Vyberou si ten nejsnazší způsob, jak vás shodit. Dřív mě tyhle podlé argumentační fauly dost bolely, víc, než jsem si myslela. Dokud jsem totiž nezačala pracovat v médiích, tolik se mi to nedělo. Ozývali se mi pochopitelně i lidé, kteří mě za moji práci chválili, nebo mě kritizovali věcně a slušně. Člověk ale často přikládá větší váhu tomu, co ho zraňuje. Musela jsem se to tedy naučit nedělat a někdy radši komentáře ani nečíst. Není to zbabělost, jenom nezbytná ochrana vlastní duše.
Ať neskončíme pesimisticky, dotkl bych se ještě hudby. Při přípravě na rozhovor jsem totiž narazil na track Co se nelíbí od skupiny PSH, ve kterém hostujete jako zpěvačka. Nahrála jste toho víc?
Ano, jenom jsem víc zpívala, když jsem byla mladší, a chodila jsem ještě do sboru. Můj kamarád a bývalý kolega z České televize Erik Knopp nicméně před pár lety natočil dokument Na krev o souboru Cirk La Putyka a já jsem mu nazpívala píseň do závěrečných titulků. Taky jsem nahrála vokály Samiru Hauserovi, na jeho posledním albu hostuju ve dvou skladbách. A teď už se asi tři měsíce snažíme dokončit novou písničku s Mikem Trafikem. Ze začátku nám to trochu drhlo, protože se zpěvu přece jenom nevěnuju profesionálně. S kluky z PSH se už pár let známe, a tak z našeho přátelství přirozeně vyplynula i hudební spolupráce. Když mi to moje časové možnosti dovolí, vystupuju s nimi i na koncertech.
Profesionální hudební kariéru jste nikdy nezvažovala?
V dětství mě lákala. Pak jsem ale dospěla a řekla jsem si, že přece musím být vzdělaná a najít si serióznější práci. Tím nechci vůbec shazovat lidi, kteří se živí hudbou. Dokonce jsem zvažovala, že bych studovala hru na piano, a připravovala jsem se na konzervatoř. Moje babičky mě ale tehdy varovaly, že když hudbě nebudu věnovat maximální úsilí, skončím bez práce. Takže mě nakonec spolkla novinařina, a dokud jsem v Praze nepotkala lidi, kteří hudbu dělají, nenapadlo mě se do ní montovat. Přesto mě k ní životní okolnosti nakonec přivedly. což mi dělá radost, protože muzika je lék. I na rozhovory se ostatně připravuju se sluchátky na uších.
Video: U Putina došlo k zásadnímu zlomu. Rusové se cítí vyděšení a semknutí, říká Pazderka (15. 3. 2024)
