Scházíme se po vaší pravidelné dopolední hodince na Radiožurnálu a říkala jste mi, že vám možná bude chvíli trvat, než se vzpamatujete. S jakými pocity z rozhlasového studia obvykle odcházíte?
Záleží, jestli mám pocit, že zazněla informace, která může být pro někoho užitečná. Když se rozhovor vydaří, odcházím v lehce povznesené náladě. Když ne, říkám si: "Kurňa, vždyť vím, že to tam někde bylo. Proč to necinklo?" Jakmile se s hostem rozloučíme, zamířím do místnosti, kde sedíme s mým dramaturgem, vypnu hlavu a pak třeba deset minut čumím do blba. Někdo tomu říká meditace. Pokud mi mezi čtvrt na jedenáct a půl jedenáctou někdo zavolá, musí si myslet, že mluví s autistou. Mozek se potřebuje občerstvit, aby pak mohl zase začít fungovat.
To znám, taky se během rozhovoru vyčerpám a pak se vůbec nedovedu vyjadřovat.
Ano, protože dělat dobrý rozhovor je jako řídit formuli 1. Na rozdíl od pilota sice nepředvídám cestu, ale musím se soustředit na všechny možné odbočky, které mi můj host nabízí, během pár vteřin je vyhodnocovat a do toho stíhat tok řeči. Říkat si, k čemu se mám později vrátit, a co naopak vůbec nerozvádět. Občas musíte volantem prudce zatočit, rychle přeřadit a někam zahnout, ale pořád máte v hlavě sloupeček věcí, které ještě potřebujete probrat.
Když už je řeč o odbočkách, stává se mi, že na ně během rozhovoru zapomenu.
To chce trénink, po nějaké době se vám to už stávat nebude. Větší zádrhel je, když mluvíte s tak fenomenálním vypravěčem, že vám to řízení formule 1 ve vaší hlavě vypne. Najednou jenom nadšeně posloucháte jeho historku, radujete se, jak je skvělá, a chcete, aby pokračovala. Jenže historka skončí a vy vůbec netušíte, kde jste. Pak to musíte přiznat.
Taky mám jednu historku, ale krátkou. Kolegyně, která kdysi pracovala pro stanici Regina, mi vyprávěla, jak se tam mezi redaktory říkalo, že je někdo chytrý jako Lucie Výborná.
Fakt? U nás se říká, že je někdo chytrý jako rádio, ale je to pejorativní. Tohle taky?
Nejsem si jistý, řekl bych, že to bude někde mezi pochvalou a ironií. Zajímá mě ale, jak vypadá vaše příprava, abyste si dokázala jeden den povídat s kamnářem, druhý den s astronomem, třetí den s režisérem a zároveň nikomu nepokládat hloupé otázky.
Ptát se hloupě by byla katastrofa, hloupých rozhovorů je totiž v dnešní době docela dost. Každý obor si potřebuju nastudovat, a když něco nejsem schopná pochopit, radím se s kamarády. Začarovanou disciplínou je pro mě třeba fotbal, takže před rozhovorem s fotbalistou zavolám jinému fotbalistovi a zeptám se, jestli moje otázka není blbá. Mojí nejsilnější stránkou je nicméně zvědavost. Když vidím, co všechno jiný člověk dokázal, mám o něj upřímný zájem. Na každém si najdu něco, co bych sama chtěla umět.
Mimochodem kamnář, kterého jste zmiňoval, byl původně astrofyzik a o to byl rozhovor těžší. Věděla jsem, že si budu povídat se studovaným člověkem a že by mě bavilo zabrousit třeba i do astrofyziky, takže jsem se musela trochu "ochytřit". Všichni jsme ale pořád lidi, takže mě na hostech nakonec vždycky nejvíc zajímá právě lidský faktor. Nedávno jsem vedla rozhovor s manažery jedné výjimečné finanční skupiny a řekla jsem jim: "Mě nezajímají vaše grafy. Vím, že kdybyste nebyli tak dobří, nebudete na trhu třicet let. Zajímá mě, jak žijete a co prožíváte, když vám rapidně klesají akcie při obchodování."
V rádiu pracujete přes třicet let. Začínala jste na Frekvenci 1, pak jste přešla do Českého rozhlasu a ráda říkáte, že audio je vaše srdcovka. Jaký vztah máte ke kameře?
V televizi mi nevadí. Kamery mám ale i v rozhlasovém studiu a tam je popravdě moc nechci. Pro rozhovor je důležitá intimita, a když vás najednou ve studiu kvůli kvalitě obrazu ozařuje nepříjemné bílé světlo, intimita se trochu vytrácí. Chápu, proč Český rozhlas videozáznam Hosta Lucie Výborné potřebuje, vím, že na YouTube máme skvělou sledovanost, ale šťastnější bych byla bez něj. Nevím, proč by svět musel za každou cenu všechno vidět. Myslím, že v dnešní době je naopak důležitou hodnotou tajemství. Proto se mimochodem snažím chránit svá osobní data, a když vím, že má někdo z mých hostů kout, do kterého nerad brousí, nikdy tam nejdu.
Na druhém programu České televize můžou diváci od března sledovat vaši Výbornou show, která se natáčí v holešovickém divadle La Fabrika s živým publikem. Je pro vás osvěžující, když občas z intimity rozhlasového studia vylezete před diváky?
Pořád mi připadá zvláštní, že na mě do divadla přijdou lidi. Teď si určitě říkáte, že už musím být rutinér a že mám za ty roky vybudované nějaké sebevědomí, což je pravda. Když rozhovory vedu, skutečně v tom sedle sedím. Zároveň ale pohlédnu do obecenstva, kde vidím 130 platících diváků, a divím se, že si dali tu práci a dorazili. Někdy navíc přijdu na natáčení dřív a pozoruju, jak kluci ze štábu nanášejí dekorace nebo instalují kamery. Sleduju celý ten šrumec a říkám si: "Proboha, všichni tihle lidi jsou tady kvůli mně?" To není falešná skromnost, opravdu mě to uvádí v úžas.
Talkshow je navíc formát, na kterém si v Česku nejeden moderátor vylámal zuby, včetně Leoše Mareše.
Leoš moc nedělá rozhovory, ale show jako takovou umí skvěle. Nikdo neříká, že si na talkshow nevylámu zuby taky. Jsem šťastná, že se můj pořad vysílá na ČT2, protože je tam přece jenom menší tlak, abych dělala něco, co už všichni znají. A já si nemyslím, že talkshow musí být nutně továrna na srandu. Proč by měla?
S Danielem Stachem jste se třeba hned v prvním díle dostali k tématu holokaustu.
Ano, v divadle najednou zavládlo takové ticho, že byste tam slyšeli špendlík spadnout. Všichni na vás zírají a čekají, jak z toho vybruslíte. V takové situace se z moderátora stává kormidelník, který svou loď musí za každou cenu zachránit. Když klesne na dno, musí ji zase po nějaké hezké vlně dostat nahoru. A musí na to jít zvolna, aby to nebylo trapné, nucené ani falešné.
Co vás na televizní talkshow vlastně lákalo?
Největším lákadlem bylo, že budu moct dát dohromady lidi, o kterých jsem přesvědčená, že mají vedle sebe na pohovce sedět. Někteří se spolu sice můžou znát, ale většinou by se vůbec nesešli. Vláďa Kořen například moderuje Zázraky přírody, ale zároveň je učitel. Věděla jsem tedy, že když ho v divadle posadím vedle dvou senzačních učitelů, bude to pro všechny jízda. Zajímalo mě, co si moji hosté budou povídat mezi sebou. Říkala jsem si, že když se s výběrem trefím, stačí, když budu dialog jenom mírně řídit, a někdy ho radši nebudu řídit vůbec. Tak jsem to zkusila.
V rozhovoru pro Deník N jste si nedávno pochvalovala, že si do své talkshow nemusíte zvát jen celebrity, ale i lidi, které nikdo nezná, přestože jsou mimořádně zajímaví.
Ano, Česká televize mi na dvojce naštěstí důvěřuje. Teď se mimochodem na talkshow přišly podívat dvě moje známé, které nemají vysokoškolské vzdělání a sledují spíš lepší bulvár. Zrovna jsem si pozvala holky, které mají svou hlavou - dvě jely Rallye Dakar, jedna přeplavala sedm největších úžin světa a konceptuální umělkyně Kateřina Šedá zase sbírá národní zlozvyky. Když jsem se po natáčení kamarádek ptala, jak se jim to líbilo, obě říkaly: "Ježiš, to bylo skvělé! Proč o těch ženských nikdo neví?" I je tedy nakonec zajímaly jiné osobnosti než ty, které už někde stokrát viděly, a věřím, že nejsou samy.
Doma prý televizi nemáte. Mezi mými vrstevníky je to poměrně běžné, protože nám ji nahrazuje počítač. U vás mě to ale popravdě překvapilo. Proč jste se jí rozhodla vzdát?
Snažím se vyhnout nevyžádaným informacím a eliminovat žrouty času. Přiznám se, že když na pracovní cestě přespávám v hotelovém pokoji, kde televize bývá vždycky, strávím třeba hodinu přepínáním z jedné stanice na druhou a jenom zírám. Teď se nebavím o programech, jde mi o ten strašlivý příval reklam. Většina lidí ho už bere jako běžnou součást vysílání, ale mě to vadí. Veřejnoprávní média jsou reklamním sdělením zaplaťpánbůh zavalená minimálně, a když se potřebuju dostat ke zpravodajství odjinud, radši si za něj platím. Nechci, aby na mě doléhal spam, který jsem si nevybrala.
Chápu, chcete si v hlavě udržet čistý stůl.
Je to tak, hlava je můj pracovní nástroj a já prostě nechci mít binec na ponku. V hlavě nosím témata, knížky nebo lidi, kterými se chci opravdu zabývat a mají mi co říct. Duševní hygiena, o které se posledních pár let mluví, je myslím velmi důležitá. Sama jsem s ní naštěstí začala už před dávnými časy. Jinak se člověk zblázní, obzvlášť když informace neumí třídit. Přijímá všechno, co na něj lítá, a pak je z toho úplně tumpachový.
Loni v listopadu jste si vyrazila vyčistit hlavu na Antarktidu. Poprvé jste se tam vydala před pěti lety. Co vás do největší pouště světa táhlo znovu?
Právě ta poušť. V roce 2019 jsme totiž vylezli na Mount Vinson, který je nejvyšší horou Antarktidy, pak jsme sjížděli dolů na lyžích a nakonec jsme šli necelých dvě stě kilometrů k základně. Když už jsme ji viděli, kluci se radovali, že jsme cestu v extrémních podmínkách zvládli. Já jsem ale byla nešťastná. V okolí základny už se hory čím dál víc zmenšovaly, byly z nich vidět jenom zoubky a já jsem cítila, jak mě ty rozlehlé prostory vtahují. Přišlo mi nefér, že musím domů, a říkala jsem si, že bych se na Antarktidu ještě ráda vrátila. Napodruhé jsem se ale chtěla pohybovat jenom v té rozlehlé krajině, bez reliéfu hor. Toužila jsem po cestě na jižní pól, kde už na horizontu nebude vůbec nic, a tak jsem ji loni zkusila.
Dokážu si představit, že úplné ticho a nekonečná, zdánlivě rovná krajina můžou být na první dojem uklidňující. Pokud se ale člověk na ledových pláních nepohybuje každý den, může svoje fyzické i psychické síly snadno přecenit.
Samozřejmě, i když si myslíte, že víte, do čeho jdete, přijdou momenty, které v náročnosti předčí vaše očekávání. Nedávno jsem se o cestě na Antarktidu bavila s tou svou kamarádkou, která přeplavala sedm úžin. Když plave, má vedle sebe neustále doprovodnou loď, na kterou může vystoupit, kdyby se jí náhodou udělalo špatně. Říkala mi, že by ji expedice na jižní pól taky lákala, a když jsem se zeptala proč, vyslovila větu, která sedí i na mě: "Protože tam není žádná doprovodná loď." Na Antarktidě jste sami a víte, že nikdo nepřijde. Berete svůj život jenom do vlastních rukou a nemáte úniku ani sami před sebou. V tomhle módu se pohybuju už dvacet let a myslím, že mě to víc fascinuje, než děsí.
Na jižní pól jste plánovala dojít Messnerovou cestou a urazit bezmála tisíc kilometrů. Kvůli silnému kašli jste ale musela expedici ukončit u pohoří Thiel Mountains. Jak těžké bylo si přiznat, že už dál nemůžete?
Když už je načase to vzdát, intuice vám to řekne. Vám se ale samozřejmě nechce, takže ještě dva dny jdete a přesvědčujete sami sebe, že to bude lepší. Přitom víte, že to lepší nebude. Nejdřív jsem do sebe každý den cpala běžné léky - Larypronty, Bromhexiny i Paraleny. Pak už jsem si vzala antibiotika, ale pořád se nic nedělo. Zkusila jsem tedy na chvíli zastavit, ale zároveň jsem věděla, že nesmím stát příliš dlouho, protože mám v saních zásoby jenom na omezený počet dní. Hledala jsem všechny možné naděje a dlouho jsem sama sobě lhala, než jsem si konečně přiznala pravdu.
Obrečela jsem to, což na Antarktidě naštěstí nevadí. Můžete řvát jako tur a stejně vás nikdo neslyší. Když pláču třeba pět minut v kuse, udělají se mi na obličeji velké rudé fleky a vypadám jako nešťastný králíček. Ani to ale na Antarktidě není problém. Natáhnete si na hlavu kuklu, na oči si dáte brýle a králíček je pryč. Ale nakonec, když pro nás přiletělo letadlo, do kterého jsme s mým průvodcem Christianem naložili sáně, a já jsem se naposledy rozhlédla směrem, kudy bychom bývali pokračovali, jsem se rozbrečela nejvíc. A naposledy.
Na jižní pól jste se přesto dostala, jenom vás tam dopravilo letadlo, ještě než pokračovalo zpátky na sever.
Strašně se mi tam nechtělo. Představte si, že jste ve stanu, který se nachází sedm set metrů od jižního pólu a je jemně vytápěný. Venku je minus třicet a vevnitř máte plus patnáct. Ocitla jsem se tedy ve stanu pro paďoury, což se mi vůbec nelíbilo. Když už jsem tam byla, šla jsem se k jižnímu pólu aspoň podívat. Fotit se u křišťálového glóbu, aniž bych si to zasloužila, mi ale připadalo trapné. Fotku jsem si tedy udělala jen u geografické cedule.
Jak to na jižním pólu vlastně vypadá?
Je to zklamání. Stojí tam šedivá industriální krabice na nohách, což je americká základna Amundsen-Scott. Netuším, proč si ji postavili zrovna na takovém místě. Klidně mohla být o kilometr vedle a nic by se nestalo. Za tou šedivou kysnou je pak ceremoniální jižní pól s vlajkami a před ní jsou jednak různé meteorologické stanice, jednak taky kontejnery plné odpadu a spousta mechanizace. Bylo by hezké, kdyby to tam někdy uklidili. Jak říká Cimrman, když to srovnám s výletem na Kokořín… Geografický jižní pól je navíc jenom malý kolíček zatlučený v zemi. Takže čučíte na špalek, kterým byste si zatopili v kamnech, a říkáte si: "Aha, tak to je ono." Mnohem větší cenu než cíl má pochod v té rozlehlé ledové poušti.
Lucie Výborná (54)
- Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Při škole si vyzkoušela práci v České televizi. V roce 1994 přešla do čerstvě založené stanice Nova, kde uváděla pořady Hejbni kostrou, Tutovka nebo Snídaně s Novou. Ve stejné době nastoupila do rádia Frekvence 1, kde strávila 12 let.
- V minulosti byla také šéfredaktorkou týdeníku Story a cestovatelského měsíčníku Travel Digest. Od roku 2008 ji lidé mohou slyšet v dopoledním vysílání Českého rozhlasu Radiožurnál, kde moderuje relaci Host Lucie Výborné. Česká televize nedávno začala vysílat její Výbornou show.
- V dětství závodně lyžovala, vedle skialpinismu se dodnes ráda věnuje horolezectví, surfování nebo potápění. Deníkové záznamy ze svých cest na alpské a himalájské vrcholy, Havaj i Antarktidu vydala v knize Mezi světy.
Zvažujete, že byste se na Antarktidu vypravila ještě potřetí a zkusila cestu absolvovat celou?
Ano, jenom mi to kvůli natáčení Výborné show nevyjde letos, ale třeba až za rok nebo za dva.
Už dříve jste přiznala, že jste byla od dětství hodně orientovaná na výkon, ale že se tomuhle nastavení snažíte s přibývajícím věkem vzdorovat. Jak to jde?
Teď už docela dobře. I na Antarktidě mě to samozřejmě doběhlo, ale myslím, že už nepotřebuju tolik soutěžit. V dnešní době je podle mě největší odvaha být sám za sebe, mít vlastní názor a myšlenky. Spousta lidí totiž jenom papouškuje druhé, něco si přečte, řekne si, že je to chytré, a pak to posílá dál. Být sama za sebe je pro mě daleko důležitější než mít na poličce zlatou sošku.
Cesta na jižní pól ani výpravy do hor pro vás tedy nejsou metami, které toužíte zdolat.
Zdolávání a pokořování jsou vůbec nejhorší výrazy novinářského slovníku. Představte si, že jste v horách a počasí se vám najednou zhorší tak, že musíte ustoupit, anebo zůstanete viset v žulové stěně. Kilometr máte pod sebou, další dva kilometry nad sebou, ale zničehonic přijde bouřka a vám po horolezeckém vybavení běhají Eliášovy ohně, takže jste nejsnadnější cíl pro ránu bleskem. V takové situaci pochopíte, že o zdolávání ani pokořování nemůže být řeč. Hory a ledové samoty jsou především moje vnitřní hra, která nenechá tělo zlenivět a mysl zpohodlnět. Mnohému mě naučily a jsem za to moc vděčná.
Video: Jsem smutná ze stavu lidstva. Politiku nesleduju záměrně, i to mi stačí, říká Tereza Kostková (26. 3. 2024)
