Mívala jste ve škole jedničky z tělocviku?
To si nejsem jistá, protože jsem v hodinách dost prudila a náš pan tělocvikář byl docela drsný. Už jako školačka jsem ale byla sportovní typ a matně si vzpomínám, že tělocvik byl jeden z mála předmětů, kde jsem mívala dobré známky.
Ptám se proto, že teď natáčíte film Zátopek, kde ztvárníte legendární sportovkyni Danu Zátopkovou, a v mnoha scénách tak budete muset házet oštěpem.
Od začátku jsem to brala jako výzvu, kterou mám chuť překonat. Navíc mi sport už odmalička dělá po všech stránkách hodně dobře a kdykoli se začnu hýbat, tak cítím radost ze života.
Když jste v seriálu Zkáza Dejvického divadla hrála sama sebe, přišlo mi, že se do psychické pohody dostáváte spíš pomocí různých esoterických seancí.
No, vidíte, to je síla televize! Ve skutečnosti máme v divadle jiné adeptky na královnu esoteriky. Buď si toho Mirek Krobot nevšiml a splýváme mu v takovou jednu ženskou hmotu, nebo si ze mě udělal srandu, jak je ostatně jeho zvykem.
Vraťme se ke sportu. Jak moc zamíchalo vašim každodenním režimem trénování na hod oštěpem?
V poslední době mi oproti dřívějšku znatelně ubylo představení v divadle, ale zase mi do života přibyly dvě děti. Rodina má hodně náročnou logistiku a já jsem nikdy nebyla moc dobrá produkční. Kvůli péči o děti pro mě sport ve volném čase představoval komfort, který jsem si nemohla dovolit, a příprava na film Zátopek pro mě znamenala legitimní šanci, jak se k němu vrátit. Trénovat mě začal Rudolf Černý, se kterým jsem se seznámila už před pěti lety, kdy to poprvé vypadalo, že se film bude točit. Nakonec z natáčení sešlo a Rudolf se mezitím vrátil k trénování Báry Špotákové, kterou vedl na začátku její sportovní kariéry.
Přesto mě teď neposlal do háje a stal se mým trenérem znovu. Vedle něj mám i skvělého kondičního trenéra Honzu Adensama a dvakrát týdně trávím dvě a půl hodiny sportem. Nejdřív běhám a protahuju se atletickou abecedou, která se skládá ze cviků určených k tomu, aby se člověk pořádně zahřál a zapojil všechny svoje svaly. Pak jdu házet oštěpem a na závěr mě čekají další protahovací a posilovací cvičení. Až se bude blížit natáčení sportovně nejnáročnějších scén, měla bych takhle trénovat třikrát týdně.
Bývá na vás Rudolf Černý stejně přísný jako na profesionální sportovkyně?
Ze začátku se trochu ostýchal, ale jak jsme s tréninkem pokročili, všimla jsem si, že už se mnou mluví jako se svými jinými svěřenkami. To mě těší, protože Ruda má hodně ostrý smysl pro humor, který mě baví. Říká mi třeba, že bych se mohla chytit leda tak v pygmejské lize. Tyhle shazovací řeči ale vnímám jako známku toho, že už mě bere jako svou svěřenku, což mi lichotí.
Martha Issová (38)
- Česká filmová a divadelní herečka je dcera herečky Lenky Termerové a režiséra Morise Issy, který v 60. letech odešel ze Sýrie kvůli studiu na pražské FAMU.
- Jednu ze svých prvních rolí dostala už jako náctiletá v pohádce Františka aneb O zelených svících a Černé Matce Boží režírované právě jejím otcem.
- Později účinkovala například ve filmech režisérky Alice Nellis jako Tajnosti a Sedmero krkavců, v komediích Marie Poledňákové Líbáš jako bůh a Líbáš jako ďábel nebo v dramatu Děti noci v režii Michaely Pavlátové.
- Na televizních obrazovkách zazářila v dvoudílném historickém snímku Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka, se kterým nyní natáčí sportovní film Zátopek, ale i v komediálních seriálech Čtvrtá hvězda a Zkáza Dejvického divadla. Dejvická scéna je také místem, kde se už od roku 2006 pravidelně objevuje na divadelních prknech.
- Se svým partnerem Davidem Ondříčkem vychovává dvě dcery, šestiletou Františku a roční Emílii.
Kolik metrů teď jako šampionka pygmejské ligy hodíte?
Strašně málo. Při lepších hodech tak kolem 23 metrů. Délka hodu se na můj vkus posouvá neskutečně pomalu, ale podobně to chodí asi vždycky, když s něčím novým začnete. Nejdřív jde pokrok neuvěřitelně rychle a vy si říkáte, že když to takhle bude pokračovat dál, budete moct brzy jet někam na závody. Potom ovšem nastane fáze, kdy už tu klíčovou techniku děláte pořádně a narážíte na spoustu svých limitů. Mě třeba omezuje moje tělesná konstituce, protože nemám oštěpařskou postavu. Dana Zátopková sice taky nebyla zas tak vysoká, ale oproti mě byla mnohem fortelnější. Hod oštěpem stojí do značné míry na nohách a tam já ještě takovou jistotu nemám. Můj hod se ale naštěstí do filmu pravděpodobně nedostane a půjde hlavně o to, abych vypadala dobře v momentech před a během odhodu.
Co říká Dana Zátopková na to, že ji na stříbrných plátnech budete hrát právě vy?
V tomhle směru se ke mně žádná její autentická reakce nedostala. Jinak se se mnou ale baví velmi vřele, i když mi díky svému břitkému humoru dala při našem prvním setkání docela čočku. Jako sportovkyně totiž moc nechápe, proč máme my filmaři takovou touhu jejich příběh znovu odvyprávět. Síla sportovních výkonů je totiž podle ní jedinečná jen ve chvíli, kdy se odehrávají, a nedá se nijak zopakovat a uměle vytvořit nějakými herci. Říkala mi, že když se o nápadu na film poprvé dověděla, tak byla zuřivě proti tomu, ale teď už jí ten zuřivý odpor trochu pustil a máme si prý dělat, co chceme.
Manželé Zátopkovi se do dějin zapsali jako houževnatí, cílevědomí sportovci. Film je ale, předpokládám, ukáže i v civilnějším světle. V čem si byli podle vás Dana a Emil podobní, a v čem se naopak lišili?
Obsáhnout ve zkratce vztah dvou takhle zajímavých lidí a jejich charakter je velmi těžké a já jsem se s nimi navíc nesetkala v době, kdy ještě žili oba. S paní Danou jsem se viděla zatím třikrát. Tím pádem vycházím hlavně z literatury, filmových dokumentů nebo rozhlasových nahrávek a můžu vám říct jenom svoje pocity. Podle toho, co jsem přečetla, slyšela a viděla, byla Dana tahoun jejich vztahu a praktické záležitosti zůstávaly hlavně na ní. Působí na mě jako opravdu silná ženská, která v sobě má vnitřní řád. Emil byl zase z mého pohledu víc dítě a do konce života v něm zůstalo něco chlapeckého. Taky mi ze záznamů připadá jako bonviván, se kterým mohla být velká sranda, a myslím, že smysl pro drsný humor oba spojoval. Kromě toho měli oba rádi své moravské kořeny, lidové písničky a víno.
Emil byl pravděpodobně větší exhibicionista, který na sebe rád strhával pozornost, zatímco Dana se mi zdá spíš introvertní. Neřekne toho moc, ale vždycky dokáže pronést trefnou poznámku. Ve společnosti se oproti Emilovi držela víc zpátky, což ovšem neznamená, že by byla jako sportovkyně ani jako člověk míň zajímavá. Vyhrála olympiádu, připsala si světový rekord a to přitom dlouho byla házenkářka a oštěpu se začala věnovat až po dvacítce. Její kamarádka oštěpařka se tehdy chtěla přihlásit na závody, ale neměla ve své kategorii žádnou konkurenci, takže přemluvila Danu, aby se postavila proti ní. Přestože ta kamarádka byla mistryně republiky, Dana ji i s minimem zkušeností zvládla překonat. I dnes ve svých 96 letech je obdivuhodně svěží, do všeho má chuť, nic nevzdává a myslí jí to pořád rychle.
Zátopek je po loňské Dukle 61 další film, který natáčíte pod režií svého životního partnera Davida Ondříčka. Jak se vám na place daří přecházet z osobní roviny do té profesionální?
Měla jsem před naší filmovou spoluprací docela respekt, protože s Davidem v osobním životě umíme dost vášnivě debatovat a u mě ta vášeň občas přechází směrem k nas*ání. Proto jsem si říkala, jestli nám to při natáčení bude fungovat. Už při poměrně intenzivních přípravách na Duklu se ale ukázalo, že bude. Nějak organicky se stalo, že jsme začali fungovat jako skvělí pracovní parťáci. Přechod do této roviny pak byl úplně hladký, zjistila jsem, že David má v sobě jako režisér nějakou přirozenou autoritu a považuju za obrovský dar, že se dva lidi, kteří spolu žijí, mohou inspirovat i v práci.
Manželku jednoho z horníků jste v Dukle 61 zahrála velmi věrohodně, což vám teď vyneslo i nominaci na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu. Jak se vám povedlo do svérázného prostředí uhelných dolů na Ostravsku proniknout?
Čím vzdálenější daná postava i prostředí, ve kterém se pohybuje, jsou, tím delší cestu musím jako herečka ujít, ale tím zajímavější pro mě hraní nakonec je. Když se stanete herečkou, tak si vás na základě prvních rolí diváci nějak zapíšou do paměti a režiséři vás pak obvykle obsazují do rolí v podobném duchu. Vystoupit z tohohle nastaveného směru je potom dost těžké. Já například, i když je mi spíš 40 než 30, působím pořád spíš dívčím než ženským dojmem a v podobném duchu byla většina postav, které jsem donedávna hrála. Pak ale David přišel s tím, že bych v Dukle mohla hrát Marii Šlachtovou, protože jak on říká, to je moje pravá tvář, a konečně budu mít příležitost ji ukázat. Vůbec jsem neváhala, protože mě baví, když můžu při herectví zapojit tóninu, kterou tolik nepoužívám, i když ji znám a mám ji odpozorovanou. Pozorování lidí, to je moje oblíbená činnost. Třeba když jedu tramvají. Pokud narazím na nějakou zajímavou osobnost se zajímavým projevem, hned si to ukládám do své paměťové knihovny, protože nikdy nevím, kdy se to bude hodit.
Tímhle způsobem jsem si zapamatovala i typ ženských podobných mé postavě v Dukle, ženských, které mají lásku ke svým blízkým uzavřenou někde hluboko v sobě a navenek se projevují velmi tvrdě. Navíc jsem se v Ostravě ještě před natáčením seznámila se Zdenou Miklušovou, maminkou herce Roberta Mikluše. Po představení, které jsem tam tehdy hrála s Dejvickým divadlem, mi dala herdu do zad, zašly jsme spolu na pivo a já jsem zjistila, že toho o příběhu Dukly spoustu věděla. Znala mnoho lidí, co v Dukle v době neštěstí někoho měli, já jsem ji po zbytek večera okouzleně poslouchala a Česká televize mi ji pak najala jako odbornou koučku. Téma filmu se může zdát na první pohled lokální, ale ostravský region zdaleka přesahuje, protože podobné příběhy se odehrávaly všude po světě.
Způsob, jakým vedení dolu podcenilo bezpečnostní rizika a jakým se pak smrt horníků snažilo zamést pod koberec, může připomínat strategii Sovětského svazu v době výbuchu jaderného reaktoru v Černobylu. Už jste viděla v současnosti hojně diskutovaný seriál, který o katastrofě pojednává?
Ještě ne, ale slyšela jsem o něm tolik, že ho určitě nechci minout. Myslím, že strategii, o které jste mluvil, můžeme v případě nějakého velkého průšvihu vidět u skoro všech politických režimů, ať už je to kapitalismus, komunismus, nebo vláda nějakého lokálního diktátora. Jednou z devíz našeho filmu o Dukle podle mě byla jeho apolitičnost. Soustředili jsme se na skutečné lidské příběhy, které stály nad politickou rovinou, a proto byl nejspíš společenský zásah filmu tak velký. Žijeme v době, kdy se společnost spíš polarizuje, a tak mě hodně příjemně překvapilo, jací lidé na Duklu reagovali. I když já v tuhle sílu umění věřím vlastně od nepaměti. Dostávala jsem pozitivní ohlasy i od lidí, kteří by mi nejspíš za jiných okolností nic tak příznivého nenapsali.
Když už jsme se dotkli současného společenského klimatu, zajímalo by mě, k čemu podle vás povedou demonstrace organizované spolkem Milion chvilek pro demokracii, kterých se sama účastníte. Věříte, že Andreje Babiše přimějí podat demisi, nebo je podle vás jejich smysl spíš symbolický?
I když jsou požadavky spolku Milion chvilek pro demokracii zcela konkrétní a bylo by skvělé, kdyby se některé z nich podařilo prosadit, ohledně demise Andreje Babiše jsem spíš skeptická. Vším, co dělá, nám dává jasně najevo, že ho dialog nezajímá. Demokracie přitom na dialogu mezi voliči a jimi volenými zástupci stojí. Zvolení zástupci pracují i pro lidi, kteří je nevolí, takže je například každý z nás zaměstnavatel Andreje Babiše. Zdá se mi ale, že nynější vláda na tuhle skutečnost zapomněla, a naopak na nás pohlíží jako na zlobivé zaměstnance své firmy. V poslední době se často setkávám s názorem, že má člověk svá občanská práva využívat jenom v demokratických volbách. To by znamenalo, že má jít, hodit lístek do urny, čtyři roky být zticha a potom může zase znovu volit.
Já si takhle demokracii nepředstavuju a vnímám ji jako uspořádání, které vyžaduje nasazení každého člověka, jeho bdělost, aktivitu a dávání si věcí do souvislostí. To samozřejmě předpokládá, že by se všichni měli aspoň obecně informovat, co se ve veřejném prostoru děje, a to je pochopitelně pro lidi míň pohodlné. Pokud jsme se ovšem rozhodli žít v demokracii, je každé občanské probuzení velmi důležité a v tom vidím hlavní přínos současných demonstrací. Přestože politici dialog s námi odmítají, musíme jim ukázat, že na něm trváme. Aktivity občanské společnosti slouží k tomu, aby dali občané svým představitelům zpětnou vazbu.
Zachytil jsem i názor, že by demonstrace mohly paradoxně vyburcovat příznivce Andreje Babiše k větší účasti ve volbách. Nepřipadá tenhle scénář podle vás v úvahu?
Výsledky voleb do Evropského parlamentu teď ukázaly, že jsou podporovatelé vládní koalice v menšině. Nepopírám ale, že část Babišových voličů protesty mobilizovat mohou, čímž se dostáváme k věci, kterou politikům Babišova typu nejvíc zazlívám, a to k přiživování nenávisti mezi jednotlivými společenskými skupinami. Populističtí politici vycítili u části obyvatel frustraci, kterou začali přiživovat tím, že vytvořili tábory my versus oni. Tohle mi přijde velmi nebezpečné.
V rozhovoru pro Neovlivní.cz jste Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi vytýkala, že se "jednoduché voliče" nesnaží povznést k vyšším principům, což by podle vás politické elity měly správně dělat. Můžete ale po takových voličích chtít, aby svůj hlas nedávali někomu, kdo se tváří, že je stejný jako oni?
Myslím, že z vysoké politiky žádný impuls ke změně nepřijde a že může vzniknout jen skrze občanskou společnost. Potřebujeme osvětu ze strany lidí, kterým záleží na veřejném prostoru, v němž žijí. Pokud bude každý takový člověk aktivní a bude se v lokální komunitě, ve které žije, snažit o nějakou pozitivní změnu, může probudit i ostatní, přestože to půjde pomalu a bude to strašná práce. Když si třeba v komunální politice vašeho města všimnete člověka, kterého znáte jako svého souseda, vidíte, že má svou obec rád, a že v ní vytváří konkrétní věci na její obrození, může to podle mě zaujmout i člověka úplně jiného politického smýšlení.
Nedělám si iluze a vím, že se vždycky najdou lidi, kteří kvůli své frustraci nebudou chtít být aktivní a místo toho budou hrabat pod sebe a volit politiky, co jim toho co nejvíc naslibují na úkor škod někde jinde. Aktivita, o které mluvím, rozhodně všechno nespasí, ale výraznou pozitivní vlnu přinést může. Změny odjakživa iniciuje ta menší, aktivnější část společnosti.
Podívejte se také, jak svou účast na demonstracích proti premiéru Babišovi komentuje herečka Anna Geislerová:
