Na co jste myslela, když jste si scénář inspirovaný skutečným osudem Andrey Absolonové poprvé přečetla?
Připadalo mi, že příběh Andrey Absolonové musí být přibarvený. Představa, že se jeden člověk dokáže vypracovat na špičku ve dvou naprosto odlišných odvětvích, se mi zdála neuvěřitelná. Když jsem navíc zjistila, že Andrea podobně jako řada slavných osobností zemřela v symbolickému věku sedmadvaceti let, působil na mě její příběh až osudově.
Nadějnou sportovní kariéru Andrey Absolonové v polovině 90. let ukončilo vážné zranění páteře. Skákat do vody už nemohla, a tak se nečekaně stala pornohvězdou. Natáčení filmu Její tělo tedy obnášelo nejen náročný trénink, ale i značné množství intimních scén. Váhala jste, jestli takovou roli vůbec máte vzít?
Samozřejmě. Když vám hlavní roli v takovém filmu nabídnou, tak ji v první řadě vnímáte jako ohromnou příležitost. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že mě čekají dvě extrémní herecké polohy, a nebyla jsem si jistá, jestli je zvládnu. Každá etapa natáčení přinášela ohromný tlak. Nakonec jsem si po dlouhém rozmýšlení přece jenom řekla, že to risknu, protože taková nabídka už nemusí přijít.
S Denisou Barešovou jste před natáčením absolvovaly fyzickou přípravu pod vedením Andreiny sestry Lucie Absolonové, která dřív také závodila ve skocích do vody a dnes působí jako trenérka. Byla na vás přísná? A co všechno trénink obnášel?
Ano, Lucie má stále zažitý sportovní dril a myslím, že je na ostatní stejně přísná, jako kdysi bývala na sebe. Fyzická příprava byla dost individuální, s Denisou jsme si ji každá nastavovaly podle sebe. Sama jsem jako představitelka hlavní role byla před kamerou skoro pořád, měla jsem tam záběry v plavkách, bikinách, s více či méně obnaženým tělem a musela jsem tomu svou postavu adekvátně přizpůsobit.
S Lucií jsem trénovala hlavně techniku skoků, choreografii před skokem a po skoku nebo vylézání z bazénu. Skokanky totiž mají velmi specifické pohyby, odlišné od všech dalších vodních disciplín. Nejvíc připomínají něco mezi akvabelami a gymnastkami. Musela jsem si proto jejich pohyby zautomatizovat, abych před kamerou vypadala co nejpřirozeněji. Kromě tréninků s Lucií jsem si pak sestavila ještě svůj individuální plán, podle kterého jsem si šestkrát týdně cvičila doma.
Jak jste se cítila na desetimetrovém skokanském můstku? Mně samotnému ho stačilo vidět v kině a už jsem dostával zavrať.
Není to popravdě nejpříjemnější zážitek. Sama od sebe bych na skokanský můstek asi nevylezla a měla jsem před ním velký respekt. Nejdramatičtější bylo natáčení scény, při které si Andrea zlomí obratel. Tehdy jsme na můstku stáli snad v osmi lidech, s kamerovou kolejnicí, jeřábem i osvětlovači.
Profesionální sport ve filmu působí jako poměrně toxické prostředí, které v člověku může vyvolávat až přehnané nároky na vlastní tělo. Sama jste do svých patnácti let závodila ve sportovním aerobiku. Co podle vás sportovní kariéra může mladému člověku dát a co naopak vzít?
Sama jsem do sportovního aerobiku chodila s mými nejlepšími kamarádkami, měly jsme skvělý kolektiv, a i když jsem se dostala na profi úroveň, pořád jsem byla v kategorii žaček a později juniorek. Nezažila jsem tedy situaci, kdy bych si sportem vydělávala, a čelila bych tak nějakému velkému tlaku. Proto sport vnímám spíš pozitivně, myslím, že vám v dětství může dát disciplínu, fyzickou kondici a pocit, že se věnujete něčemu smysluplnému.
Druhá věc je, když kvůli sportu podobně jako Andrea musíte dělat věci, které vašemu tělu paradoxně ubližují. Když například přestanete jíst, abyste si udrželi ideální váhu, nebo všechno, co sníte, zase vyzvracíte. Se sportem to zkrátka funguje stejné jako s čímkoli jiným - je zdravý, ale jen v rozumné míře.
Vedle sportu máte zkušenost taky s modelingem a dnes se živíte herectvím, což jsou všechno oblasti, kde si člověk své tělo často dost úzkostlivě hlídá. Měla jste k vlastnímu tělu vždycky zdravý vztah, nebo jste se taky někdy potýkala s tlakem na dokonalost?
Nikdy jsem nečelila tak vysokým nárokům, abych z nich měla nějakou fyzickou nebo psychickou újmu. V modelingu jsem se nikdy neocitla na nějakých high fashion přehlídkách, kde se od holek stále vyžadují vyzáblé a vysoké postavy. Na to jsem neměla, fotila jsem spíš do různých katalogů, kde tlak na váhu nijak přehnaný nebyl. Ve vztahu k vlastnímu tělu jsem si ale samozřejmě prošla různými etapami. Nejvýraznějším zlomem bylo asi období dospívání, kdy se dětské tělo mění na ženské. Musela jsem přijmout, že už nikdy nebudu vypadat jako dřív, což je myslím náročné pro většinu děvčat.
Filmová Andrea Absolonová v jedné scéně namítá, že porno je přece taky sport. Dokázala jste jejímu pohledu porozumět, anebo pro vás stále zůstává záhadou, jak holka ze slušné rodiny mohla točit snímky pro dospělé?
S výrokem, že porno je sport, rozhodně nesouhlasím. Jasně, je to fyzická aktivita, ale zároveň při ní dochází k absolutnímu narušení intimity, která je základním pilířem vašeho já a měla by patřit jen vám a vašemu partnerovi.
O tom, proč se Andrea rozhodla vlastní intimity vzdát, se můžeme jenom dohadovat. Sama nám to už nepoví. S tvůrčím týmem jsme si její volbu odůvodňovali tím, že byla vychovaná ve vlastní výjimečnosti. Těžko se tedy smiřovala s tím, že se jí sportovní kariéra zhroutila jako domeček z karet a měla se zařadit do běžného života. Potřebovala být v něčem jedinečná, a proto se možná dala na dráhu pornoherečky.
V rámci natáčení jste měla příležitost mluvit se skutečnými pornoherci. Využila jste ji?
Ne, když jsem totiž lidi z pornobyznysu viděla, pořád jsem si představovala, co ve své práci dělají, a nedokázala jsem se toho nánosu zbavit. Nevěděla jsem, jak na situaci reagovat. Samotnou mě zaskočilo, jak mě to vzalo. Nechci teď nikoho dehonestovat, ale pro mě je porno světem, se kterým se vůbec nechci konfrontovat. Přijde mi, že se v něm z člověka stává jen prázdná schránka.
Scény z natáčení porna ve filmu postrádají jakýkoli erotický náboj a vyznívají spíš bizarním dojmem. Na novinářské projekci byl dokonce několikrát slyšet smích. Vám ale na place předpokládám do smíchu nebylo.
Ne. Ve vile, kde se porno scény odehrávaly, jsme strávili asi pět natáčecích dnů a musím přiznat, že se mi tam po pár dnech už ani nechtělo vkročit. Cítila jsem tam ve vzduchu opravdu dusnou a temnou atmosféru. Možná jsem si to jen namlouvala, ale připadalo mi, že stejný pocit doléhal i na zbytek štábu.
Režisérka Natálie Císařovská se v rámci příprav byla na natáčení porna několikrát podívat a říkala, že je to naprosto bizarní. Popisovala, jak kolem pornoherců při samotném aktu stojí několikačlenný štáb, a než dojde na věc, všichni si mezi sebou normálně povídají a tváří se, jako by se nic nedělo.
Jak jste si spolu s režisérkou Natálií Císařovskou vytyčily hranice mezi erotickými scénami, které jsou pro vás ještě únosné, a záběry, v nichž vás nahradí dublérka?
Hned po kamerových zkouškách jsme si společně procházely scénu po scéně, abych věděla, do čeho jdu. Chtěla jsem si všechno dopředu ujasnit, abych nebyla ve stresu a aby se třeba na place nerozhodlo, že něco budeme točit jinak, než jsme se dohodli. U každého záběru jsem režisérce předem řekla, co ještě dám, a co už ne. Byla jsem připravená na to, že s tím nemusí souhlasit a možná mi poví, že roli nakonec hrát nebudu. Nemohla jsem ale jít přes svoje hranice, protože bych toho pak třeba litovala do konce života.
V Hollywoodu před několika lety vznikla pozice koordinátora intimity, který při natáčení intimních scén zajišťuje hercům psychickou podporu. Měli jste někoho takového k dispozici?
Bohužel ne. Přitom se myslím jedná o velmi důležitou funkci, která by k filmům jako Její tělo měla patřit. Ve střední Evropě zatím oproti Americe není tak rozšířená, ale rozhodně by hercům mohla pomoct. Bez ní jsme při natáčení intimních scén tak trochu hození do vody. Dostanete scénář, kde je napsané, že se vaše postavy v jistou chvíli milují. Pak se zapne kamera a řeknou vám, ať to teda nějak uděláte. Taková improvizace mi nepřijde úplně nejvhodnější.
Jednu intimní scénu jste natáčela se svým manželem - bubeníkem Martinem Valihorou. Dovedu si představit, že vám jeho přítomnost dodala pocit bezpečí. Zároveň vám to ale mohlo nabourat hranice mezi pracovním a osobním životem.
Pojmenoval jste to dost přesně. Točit takhle náročnou scénu se svým mužem mi rozhodně pomohlo se uvolnit a lépe se soustředit na všechno, co se ode mě vyžadovalo. Na druhou stranu jsem musela vzít kus svého soukromí a ukázat ho světu. Každá mince má dvě strany, ale věděla jsem, že tam ta scéna být musí, a nedovedla jsem si představit, že bych ji hrála s někým jiným.
Natália Germáni (30)
- Rodačka z Nitry se v dětství závodně věnovala sportovnímu aerobiku, ve kterém dokonce dosáhla na titul mistryně republiky. Vyzkoušela si také práci modelky, než se přes casting do televizního seriálu dostala ke studiu herectví na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.
- V minulosti působila na jevištích Slovenského národního divadla i bratislavské alternativní scény GUnaGU. Čeští diváci ji mohou znát z thrilleru Amnestie, dvoudílné pohádky Princezna zakletá v čase nebo folk hororu Světlonoc, který byl oceněný Zlatým leopardem na festivalu v Locarnu a vynesl jí nominaci na Českého lva.
- Od poloviny listopadu bude vidět ve filmu Její tělo, kde ztvárnila hlavní roli inspirovanou sportovkyní Andreou Absolonovou, která se po vážném zranění meziobratlové plotýnky proslavila jako pornoherečka, než v 27 letech zemřela na rakovinu mozku. Snímek režisérky Natálie Císařovské byl vybrán do soutěžní sekce Critics’ Picks na áčkové přehlídce Tallinn Black Nights Film Festival.
Loni jste zazářila ve filmu Světlonoc. Za roli Šarloty, kterou lidé v její rodné vesnici považují za čarodějnici, jste dokonce byla nominovaná na Českého lva. Režisérka Tereza Nvotová chtěla snímkem upozornit na přetrvávající předsudky a pozůstatky patriarchátu ve slovenské společnosti. Je vám jistá míra uměleckého aktivismu sympatická?
Ano, velmi. Z diváckého i hereckého pohledu mi jsou nejbližší právě filmy s těžkými tématy. Myslím, že úlohou kinematografie a kultury obecně je otevírat otázky, které mezi lidmi vyvolávají diskusi. Společnost potřebuje nějakou reflexi, jedině tak se může posouvat dopředu.
Vím, že jste velká světoběžnice - nejvíc času teď trávíte v New Yorku, ale pořád pracovně cestujete i do Prahy a Bratislavy. Jak se z pohledu kosmopolitního člověka díváte na slovenskou společnost, obzvlášť po nedávných parlamentních volbách?
Snažím se být ve svých veřejných vyjádřeních spíš apolitická, protože nechci být spojovaná s žádnou ideologií ani stranou. Nějaký názor ale samozřejmě mám a musím přiznat, že z výsledků slovenských parlamentních voleb jsem byla dost nepříjemně překvapená. Ze směru, kterým se moje rodná země ubírá, jsem upřímně nešťastná.
Slovenský národ evidentně potřebuje silného vůdce, a tak si ho zvolil. Mám pocit, že žiju v kulturní bublině, kde mají lidé většinou stejný názor jako já. Bohužel se ale ukazuje, že takhle přemýšlí jen malá část Slovenska. Sama mám to štěstí, že moji práci nijak neovlivňuje, kdo u nás momentálně vládne. Hodně lidí v kultuře se to ale pochopitelně dotkne.
Do New Yorku jste se před nedávnem přestěhovala i proto, že byste se jako herečka ráda prosadila také v amerických filmech. Už se vám tam nějaké projekty rýsují, nebo vás zatím zaměstnává spíš tříměsíční dcerka a koneckonců i ta starší, tříletá?
S manželem jsme si naplánovali, že si z New Yorku na nejbližší roky vytvoříme svoji základnu, narušíme trochu svou komfortní zónu a pokusíme se prorazit i za hranicemi Evropy. Sama jsem momentálně na mateřské a do toho stále řeším schvalování pracovních víz. Za poslední rok se to zatím nijak zvlášť neposunulo. Potřebovala jsem shromáždit kompletní evidenci o mém dosavadním životě a kariéře, která už je v tuhle chvíli hotová. Jen musím počkat, až dostanu zelenou.
Vzhledem k mateřské mi to ale vlastně hraje do karet a zároveň se teď v Hollywoodu stávkuje, takže jsou všechny projekty stejně pozastavené. Snad se to v příštím roce zase rozběhne. Zároveň máme výhodu, že naše starší dcera zatím chodí do školky. Víza platí tři roky, což akorát vychází na dobu, kdy jí bude začínat povinná školní docházka. Mezitím chceme zjistit, jestli se v obrovské konkurenci, která v Americe panuje, dokážeme prosadit. Pokud ne, budeme se muset natrvalo usadit někde jinde, aby děti měly svou jistotu a klid.
