Momentálně vás diváci mohou vidět v seriálu Vytoč mého agenta na Prima+, který se odehrává v prostředí herecké agentury a řada vašich kolegů v něm ztvárňuje sebe sama. Je osvěžující, když si před kamerou můžete dělat legraci z vlastní profese?
Rozhodně, střílet si ze své práce je myslím velmi zdravé. Ostatně, dělat si srandu z čehokoli, třeba i z vážných, bolestivých věcí, je podle mě zdravé. Humor byl pro mě vždycky způsobem, jak se s nimi vyrovnat. Nevadí mi tedy ani sebeshazovací vtipy a vyhledávám lidi, kteří to mají podobně a se kterými se pak shazujeme navzájem.
Hned v prvním díle účinkuje taky vaše sestřenice Klára a vy při jednání agentury pronesete, že se jedná o tu druhou Issovou a že oštěpem ve filmu Zátopek házela ta horší. Přišla jste s vtipem na vlastní adresu sama?
Ano, vypadl ze mě spontánně. Když jsem četla scénář, říkala jsem si, že by bylo fajn vzít do hry, že se v jednom díle objeví obě Issové, jenomže já na rozdíl od Kláry ne sama za sebe, ale jako agentka Andrea. V textu Kryštof Hádek v roli Klářina agenta vyjmenovával, co všechno jeho klientka dělala, a zmiňoval i hod oštěpem. Když jsme tu scénu zkoušeli, hned mě ta narážka napadla.
V dalším díle máte coby agentka Andrea rozepři s herečkou Taťjanou Medveckou. Když nechce přijmout roli ve filmu Petra Zelenky, řeknete jí, že se chová jako rozmazlená kráva. Nemusela jste se trochu překonávat, abyste se na ikonu Národního divadla dokázala takhle utrhnout?
Loni jsem měla na Táňu Medveckou štěstí. Natáčely jsme spolu nejen Vytoč mého agenta, ale i seriál Mozaika, ve kterém hraje moji tchýni. Strávily jsme spolu dost času a zároveň se dlouho známe. Ačkoli k Táně vzhlížím a respektuju ji, vím, že má ohromný smysl pro humor. Ani tahle situace nebyla ve scénáři původně tak ostrá, tvůrci nám tam napsali o poznání jemnější variantu. Mně ale přišlo lepší, aby moje postava agentky Andrey úplně přestřelila a nabourala meze toho, co je přípustné. Během zkoušení jsem se Táni zeptala, jestli by jí to nevadilo. Pobavilo ji to a tak jsme tam tu větu nechali.
Říkala jste, že spolu hrajete i v připravovaném nováckém seriálu Mozaika podle scénáře Alice Nellis, která vás obsadila třeba už ve filmu Buko nebo pohádce Sedmero krkavců. Jakou roli vám napsala tentokrát?
Mozaika se pohybuje na hranici tragédie a komedie. Koneckonců vypráví o rodinných vztazích, což je vždycky komplikovaná záležitost. Alice je myslím velmi pečlivou a vnímavou pozorovatelkou. Všímá si drobností, které ze svého každodenního života všichni dobře známe a které často bývají směšné, přestože jsou vážné. I v Mozaice tedy zkoumá absurditu lidského pinožení. Výchozím bodem je situace, kdy rodiče v důchodovém věku oznámí svým čtyřem dětem, že se rozvádí. Hrají je právě Táňa Medvecká s Karlem Heřmánkem. Já jsem dostala roli Běly, což je manželka jejich nejstaršího syna. Tvoříme poměrně legrační dvojici s Davidem Májem, kterého znám už z dob studií na alternativní větvi DAMU a mám ho ráda.
Komplikovaných rodinných vztahů se ostatně dotýká i seriál Vytoč mého agenta. V jednom z dalších dílů se totiž ukáže, že Iva Janžurová a Sabina Remundová spolu nedokážou pracovat. Sama jste přitom se svou maminkou Lenkou Termerovou několikrát hrála - třeba ve filmech Děti noci a Buko. Byly doby, kdy jste s rodičovským vzorem taky trochu bojovala?
Když pominu, že mám s mámou odmalička velmi blízký vztah, byla pro mě mým prvním skutečným hereckým pedagogem. Právě máma mi otevřela dveře k divadlu. Od dětských let mě brala do Ypsilonky, kde jsem s ní absolvovala všechny možné zkoušky a představení. Tehdy jsem jim samozřejmě ještě nerozuměla, ale ráda jsem se na ně chodila dívat. Pak ovšem přišlo období, kdy máma neměla zrovna radost, že ve mně ten herecký plamen zažehla. Přes její odpor jsem se totiž přihlásila na pražskou konzervatoř a po prvním roce skutečně nastal moment, před kterým mě varovala. Nebyla jsem na škole úplně šťastná a těžko se mi přiznávalo, že měla pravdu.
Nakonec jsem ten pubertální vzdor překonala a všechno mámě řekla. Tehdy jsme se na konzervatoři zrovna věnovali americkým dramatům z první poloviny 20. století a já jsem měla pracovat na textu ze hry Dům na zbourání od Tennessee Williamse. Protože jsem ten dialog na otevřených zkouškách viděla už tisíckrát, stěžovala jsem si, že to je nuda a opruz, že to dělali všichni. Máma se na mě překvapeně podívala a řekla: "Tennessee Williams je opruz?" Začaly jsem si spolu o textu povídat a já jsem tehdy začala pomalu chápat, co znamená metoda herecké práce. Ve škole mi to nějak nedocházelo.
Čemu přesně jste díky mámě porozuměla?
Ukázala mi, jak se dá k postavě přistupovat. Že si můžu nejdřív představit a vymyslet celý její svět a pak si do ní vlézt a zkusit v ní chvíli žít. Kdykoli pracuju na nějaké složitější roli, bavím se o ní právě s mámou. Samozřejmě mám vztek, když mě začne kritizovat nebo pochválí někoho jiného a mě ne. Těchhle legračních reakcí se člověk ve vztahu ke svým rodičům asi nikdy nezbaví. Aspoň už je ale umím o něco lépe zpracovávat. Když jsme spolu naposledy natáčely film Buko, kde jsme navíc hrály matku s dcerou, cítila jsem se díky ní naopak uvolněnější. Mámina přítomnost mi spíš pomohla.
Za film Buko jste loni získala Českého lva a zahrála jste si v něm dívku s Aspergerovým syndromem. O roli autistky jste přitom údajně snila už od dětství. Splnilo natáčení vaše dávné představy, nebo nakonec bylo náročnější, než jste předpokládala?
Když se mi podaří objevit, co je moje postava zač, dokážu v ní už existovat za každé situace. Autistka Tereza byla přesně ten případ. Vůbec mi nedělalo problém se v ní pohybovat, právě naopak. Když jsme film dotočili, cítila jsem regulérní stesk, že se s ní už neuvidím. Měla jsem ji tak ráda, že jsem občas v roli zůstávala i mimo kameru. Nedodržovat společenské konvence a říkat za všech okolností, co mám zrovna na jazyku, pro mě bylo velmi úlevné. Doufám, že se tím stejně bavili i ostatní.
Ještě než jste autistku ztvárnila ve filmu, zkoušela jste různé podivíny hrát jako malá svým rodičům. Dovedete pojmenovat, čím vás lidé s různými diagnózami tak přitahují?
I pro mě samotnou je to záhadou. Kdykoli ale zahlédnu například člověka s Downovým syndromem, cítím hned vlnu lásky. Okamžitě mám ohromnou touhu s ním mluvit. Kdybych si mohla znovu vybrat, čemu se budu věnovat, určitě bych ráda pracovala s lidmi, kteří se pohybují mimo běžné normy chování. Autismus je samozřejmě hodně široký pojem. Díky práci na filmu Buko jsem se setkala i s případy, které jsou složité a smutné. V Česku navíc ještě není tak dobře rozvinutá síť podpory pro ty, kteří o lidi s těžší formou autismu pečují. Lidé s Aspergerovým syndromem na druhou stranu bývají do značné míry soběstační.
Všichni, které jsem měla šanci poznat, pro mě byli naprosto okouzlující. Ať už to byl úžasný mladý pianista Denis Szalbot, s nímž jsem spolupracovala v rámci koncertu České studentské filharmonie, nebo Josef Schovanec, který o životě s autismem napsal několik knih, přednáší o něm a má i svůj rozhlasový pořad. Je to syn českých emigrantů, který vyrostl ve Francii, člověk mnoha talentů a hlubokého vzdělání. Když ho o autismu slyšíte mluvit, tak se opravdu nahlas smějete. Lidé s Aspergerovým syndromem jsou podle mojí zkušenosti hodně citliví na jakoukoli faleš. Už proto je zajímavé se s nimi dostat do kontaktu a zjistit, jestli taky dokážete být takhle autentičtí, nic nepředstírat a zbavit se všech společenských nánosů.
Letos jste na Českého lva nominovaná znovu, tentokrát za film Úsvit, kde jste si zahrála obhájkyni tradičních hodnot, která brojí proti společenským změnám. Sama jste ji v jednom rozhovoru nazvala čůzou. Našla jste pro ni přesto aspoň špetku pochopení?
Byť s ní opravdu zásadně nesouhlasím, pochopení jsem pro ni našla, jinak bych ji ani nemohla hrát. Ztvárnit nositelku tradičních hodnot, která se dostává do konfrontace se znepokojivou moderní ženou v podání Elišky Křenkové, pro mě bylo ohromně zábavné. Někdo se zkrátka vzhledem ke svým životním zkušenostem radši uchýlí do bezpečí konzervativního vidění světa. Může se pak hlásit k té takzvaně správné skupině, podobně jako se zas druzí hlásí k jiné správné skupině. Celý svět je ostatně dneska rozdělený do správných skupin. Všechny jsou přesvědčené, že mají pravdu, a nedovedou si vzájemně naslouchat.
Úsvit se sice odehrává v období první republiky, ale mluví o tématech, kolem kterých se točí i současné kulturní války. Třeba o citlivosti k jinakosti nebo o ženské emancipaci. Znejišťují některé společenské změny i vás, nebo dokážete ke všem přistupovat s otevřenou myslí?
Řekla bych o sobě, že jsem člověk liberální. Tak jsem byla i vychovaná. Svoboda je pro mě jednou z nejdůležitějších hodnot a přeju si, aby si ji mohl užívat každý tvor na světě. V uměleckém prostředí, kde se sama pohybuju, si na druhou stranu všímám paradoxní tendence. Prosazování liberálních hodnot někdy sklouzává do takové hysterie, že s sebou nese velkou míru netolerance. O věcech, které mi přijdou samozřejmé, a myslela jsem, že je máme dávno vyřešené, se najednou vedou veřejné konflikty. Nejsem ale samozřejmě v kůži těch, kterých se nejvíc dotýkají. Možná je tohle vychýlení nutné, aby se změny ve společnosti nějak usadily, zastavily se někde uprostřed.
Můžete být konkrétnější?
Vnímám to hlavně na otázkách ženské emancipace a práv sexuálních menšin. Pokud jde o lidi z LGBT komunity, jsem poslední člověk, který by se vůči nim stavěl odmítavě. Naopak, mám mezi nimi několik nejbližších přátel. Můj táta pochází ze Sýrie, dobře si uvědomuju, že ve spoustě zemí sexuální svoboda ani ženská emancipace neexistují, a obojí považuju za velmi důležitá témata. Způsob, jakým se o nich diskutuje v západním světě, se mi ovšem poslední dobou zdá až kontraproduktivní a nepříjemný. Mám na mysli třeba kvóty, které určí, kolik kde bude pracovat žen, nebo jaké bude ve štábu zastoupení různých menšin, aby film mohl být zařazený do soutěže.
Další věc je humor, o kterém jsme se spolu na začátku rozhovoru bavili. Pamatuju si, že když moje máma měla rakovinu, celá rodina o její nemoci dělala vtipy. Často byly docela ostré, ale všem nám to tehdy přinášelo ohromnou úlevu. Bylo ozdravné, když jsme svoje největší strachy z bolesti nebo ze smrti mohli ventilovat a zasmát se jim. Dneska ale sílí snahy humor korigovat, určovat, co už je moc a o kterých tématech se nežertuje. Paradoxně se to děje v liberálním světě, který má přece ztělesňovat otevřenost a toleranci. V humoru by podle mě žádná tabu platit neměla.
Martha Issová (42)
- Je dcerou herečky Lenky Termerové a režiséra Morise Issy, který v 60. letech odešel z rodné Sýrie do Česka, kde studoval na pražské FAMU. Před kamerou si poprvé zahrála v pohádce O princezně, která nesměla na slunce z roku 1997, kde se objevila po boku své maminky. O rok později ji její tatínek obsadil do své pohádky Františka aneb O zelených svících a Černé Matce Boží.
- Na přelomu milénia dokončila studium na Pražské konzervatoři a začala hrát v Divadle Na Fidlovačce. Účinkovala také na jevištích Divadla v Řeznické nebo Divadla Bez zábradlí. V roce 2005 zaskakovala za Tatianu Dykovou v opeře Kouzelná flétna v Dejvickém divadle a o rok později tam nastoupila do stálého angažmá, které trvá dodnes.
- Na stříbrném plátně zazářila mimo jiné ve filmech režisérky Alice Nellis Tajnosti, Sedmero krkavců a Buko. Poslední jmenovaný jí loni vynesl Českého lva pro herečku ve vedlejší roli. V posledních letech na sebe upozornila ve snímku Zátopek, který režíroval její partner David Ondříček, nebo v loňském historickém dramatu Úsvit.
- Televizní diváci ji mohou znát z Českým lvem oceněné Dukly 61, kterou rovněž režíroval David Ondříčkek, komediálních seriálů Čtvrtá hvězda a Zkáza Dejvického divadla či detektivky Pozadí událostí. Letos ji mohou vidět v novinkách Vytoč mého agenta na Prima+ a Mozaika na Voyo.
Nedávno jsem vás zahlédl taky ve spotu pro cenu Global Teacher Prize, kterou obecně prospěšná společnost EDUin uděluje mimořádným pedagogům základních a středních škol. Hrajete v něm hodnou učitelku, která se své žákyni snaží pomoct překonat trému z veřejného vystupování, zatímco vaše kolegyně Ljuba Krbová zastává roli nemilosrdné kantorky, z níž mají děti trauma. Leží vám jako matce jedenáctileté Františky a pětileté Emilky téma školství hodně na srdci?
Ano, Františka je v šesté třídě, Emilku teď škola čeká a syn mého muže Ruda bude příští rok maturovat, takže tím s Davidem hodně žijeme. Učitelek, které vás před tabulí ponižují, jsem si v dětství sama v bohaté míře užila. Jako malá jsem byla dost neposedná, a když mě něco nebavilo, nezvládala jsem jen tak sedět a tvářit se, že tam nejsem. Dělala jsem čurbes, takže jsem byla učitelkami z pozice síly konfrontovaná a odnesla jsem si z období základní i střední školy pár traumat. Zároveň mám ale i opačnou zkušenost. Vím, jak vám dobrý kantor může otevřít obzory a zásadně vás v životě nasměrovat. Takoví pedagogové jsou poklad, proto bychom si je měli hýčkat a zajistit jim co nejlepší podmínky, aby se spolu s dětmi mohli rozvíjet.
O reformě školství se v Česku mluví už dlouho. Je ale otázka, jestli vzhledem k rychlosti společenských změn nepostupuje příliš pomalu. Obzvlášť v době dezinformací nebo umělé inteligence.
Přesně tak. Od kvality našeho školství se přímo odvíjí, jak bude za několik let vypadat celá naše společnost. Proto mě trápí, že je český vzdělávací systém stále velice nepružný. Svět se dnes mění tak rychle, že ho mám sama problém stíhat. Děti by se tedy měly naučit hlavně kriticky myslet - vyhodnocovat, odkud mohou čerpat informace, a jak posuzovat různé zdroje. V českých školách se ale pořád musí biflovat obrovské množství faktů a dat, které si na internetu mohou vyhledat během pár vteřin a často jim k ničemu nejsou. Chápat širší souvislosti je přece mnohem důležitější než znát zpaměti letopočty. Stejně jako umět předstoupit před jiné lidi a říct, co si myslím a proč. V tomhle rozhodně máme co zlepšovat.
Video: Bojím se o mladou generaci. Jsme zaprděný a nepodařilo se nám změnit mozky, říká Holubová (6. 11. 2023)
