Ústředním tématem vaší výstavy v areálu Všeobecné fakultní nemocnice jsou emoce. Vyvolávají ve vás prostory, jako je stará prádelna s oprýskaným zdmi a vylomenými kachličkami, silnější emoce než běžné galerie?
Rozhodně jde o jiný zážitek. Když jsem oznámila, že budu vystavovat v nemocnici, spoustu lidí to pochopitelně nejdřív vyděsilo. Pak si ale na výstavu přece jenom zašli a zjistili, že má ten prostor opravdu něco do sebe. Prostředí prádelny mi totiž umožnilo ještě víc umocnit emoce, které může každá z fotek vyvolávat, posunout vyznění jednotlivých snímků někam dál. Zároveň je ale nechávám žít vlastním životem a nenapovídám divákům, co mají z jednotlivých fotek cítit. Stejná věc koneckonců může v každém z nás vzbudit úplně jiné emoce.
Taky je potřeba říct, že jen zlomek fotek visí v rámech na stěnách. Některé jsou například vytištěné na velkoformátových skleněných deskách, a když na ně zvenčí zasvítí sluníčko, těžko od nich můžete odtrhnout pohled. Rozhodla jste se pro netradiční prostor a materiály právě proto, abyste návštěvníkům přehlceným vizuálními vjemy umožnila výstavu skutečně prožít?
Ano, na sociálních sítích denně vidíme tisíce fotek a přenést je do kontextu, kde snímek není jen instagramovým příspěvkem, který máme před očima deset vteřin, je čím dál těžší. Přitom měli donedávna všichni fotografové pocit, že svoji tvorbu musí nutně vytisknout na papír a vložit do rámu, aby tomu vůbec mohli říkat fotka. Taky jsem si to myslela a pohled mi změnila až moje loňská výstava v benediktinském klášteře v Rajhradu.
Prostory, které jsem tam měla k dispozici, byly v dezolátním stavu. Nedaly se tam na zeď věšet rámy a klasické fotky by se tam kvůli vlhkosti za měsíc úplně zvlnily. Výstava se ale věnovala tématu mezilidského odcizení - ať už v důsledku covidu, nebo nástupu sociálních sítí -, a prostředí kláštera mi tak připadalo ideální. Proto jsem začala pracovat s polopropustnými látkami a průhlednými tapetami, díky kterým snímky splynuly s prostorem, staly se jeho součástí. Najednou mi došlo, že když fotku vytrhnete z její papírové pohodlnosti, může to být z hlediska diváckého zážitku jenom plus.
Na vaší výstavě v prádelně Všeobecné fakultní nemocnice si člověk chvílemi připadá jako v jiném světě, kde se prolíná realita s fikcí.
Sama si celý život připadám jako Alenka v říši divů. Jako dítě jsem často sedávala před zrcadlem a čekala jsem, že se v něm najednou něco pohne, že se za ním nachází nějaký další svět. Už ve své dokumentární tvorbě jsem ráda využívala nejrůznější odrazy a průhledy, které skutečný svět posouvaly do absurdního světa fantazie. Podobně postupuju i ve volné tvorbě, často pracuju s prvním a druhým plánem, s prolínačkami, díky nimž fotky vypadají skoro jako koláže, i když to koláže nejsou. Vytvářím tak svět za zrcadlem a právě na tomhle motivu je celá výstava postavená. Proto návštěvníci hned na začátku procházejí zrcadlem a ocitají se ve světě, který se, jak jste sám zmínil, mění i podle počasí. Vy jste pravděpodobně z prádelny odcházel s optimistickou náladou, protože svítilo sluníčko, kdežto já jsem tam dnes byla za deště, kdy prostor působil spíš depresivně.
Na výstavě lze vidět intimní ženské akty, momentky z ulic New Yorku i snímky z vašich sérií o burleskách a vězeňkyních. Návštěvníci u nich ale nenajdou žádné popisky. Předpokládám, že to souvisí právě s vaším záměrem nedávat divákům návod, jak mají fotky interpretovat.
Ano, výstava je průřezem mojí tvorby za posledních deset let - od dokumentu až po výtvarnou fotku. Prolínají se tam bizarní snímky zachycené třeba právě v New Yorku, u kterých divák nedokáže odhadnout, co je stylizované a co autentické, i fotky, na nichž prostřednictvím modelek zpracovávám svoje emoce. Nechávám ale na divácích, co si z nich vezmou. Kdybych jim totiž prozradila, že ty a ty fotky pochází například ze souboru Ztratila jsem hlavu, začnou okamžitě pátrat, jak s tímhle tématem snímky souvisí, což nechci. Nechávám na divákovi, jaké pocity si z výstavy odnese.
Taky mám tendenci si na výstavách pečlivě pročíst všechny popisky a informační tabule. Zároveň si ale myslím, že bychom se někdy měli víc uvolnit a zkusit manuály zahodit. Sama třeba ráda bloudím, protože právě tehdy se většinou stanou ty nejkrásnější věci. Když člověk jede podle navigace, tak samozřejmě dorazí přesně tam, kam chtěl. Pokud ale aplikaci s mapami vypne, může se dostat na místo, kam by se jinak nedostal. Ráda bych proto návštěvníkům výstavy ukázala, že je hezké se občas ztratit.
Výstava začíná tmavou místností s blikajícími fotkami na zrcadlových destičkách, na kterých tvář modelky doplňuje kresba připomínající elektrické dráty. Do závěrečné části jste zase umístila snímky na látkových závěsech, které naopak působí vzdušným, osvobozujícím dojmem. Jako byste diváky vedla od odcizení k opětovnému souznění.
Ano, udělala jsem z výstavy tak trochu cestu z pekla přes očistec až do nebe. Prostor prádelny k tomu sváděl. Když do ní vstoupíte, procházíte nejdřív temnými chodbami. Proto jsem fotky zachycující těžké, traumatické věci zařadila hned na začátek. Následuje velká hala, která už působí trochu přívětivějším dojmem, ale pořád vás tam obklopují děsivé nemocniční kachličky. Na konci vás pak překvapí osmimetrová vyvýšená plošina, která připomíná chrámovou loď a můžete z ní pozorovat fotku levitující dívky na žlutém plexiskle, zavěšenou skoro až u stropu. Celou výstavu jsem vystavěla tak, aby byla prostoru šitá na míru.
Zůstaňme ještě u tématu odcizení. Cítíte v dnešním přetechnizovaném světě nostalgii po dobách bez digitálních obrazovek? Z vaší výstavy na mě jistý stesk po starých časech doléhal.
Technologickému vývoji se vůbec nebráním. Vím, že ho nezastavíme, a sama ho ráda využívám. Když jsem začínala v novinách, fotila jsem ještě na film a pamatuju si, kolik s tím bylo práce. Vybavuju si, jak jsme fasovali 36 snímků na jednu akci i jak jsme čekali na laboranty, až nám fotky vyvolají. Digitál všechno urychlil, dal mi ohromnou svobodu i možnost tvorbu sdílet. Po analogu se mi tedy nijak nestýská. Moje nostalgie pramení spíš z toho, že nás sociální sítě vzájemně odcizují, že se spolu méně potkáváme a že se z mezilidského kontaktu vytrácejí emoce i obyčejná slušnost.
Čekala bych, že se vedle technologií budeme rozvíjet i my sami, že se budeme snažit pracovat se svým intelektem a podvědomím. Spíš se mi ale zdá, že si pomocí technologií jen ulehčujeme život a přestáváme přemýšlet. Sama jsem ještě vyrostla bez internetu i počítačových her, takže cítím stesk po dobách, kdy děti pobíhaly venku a stavěly domečky z mechu. Dneska naproti tomu děti i dospělí tráví většinu času u počítačů a prožívají všechno ve virtuálním světě.
To mě přivádí k dalšímu postřehu z vaší výstavy. U několika fotek na zrcadlových deskách totiž diváci mohou zahlédnout svůj odraz, což přirozeně svádí k tomu, aby si udělali selfíčko.
Tomu samozřejmě nezabráním. Loni v létě jsem byla ve Florencii, a když jsem se procházela po místních galeriích, všimla jsem si, že už tam někteří návštěvníci nedělali nic jiného, než že si všechno fotili nebo natáčeli. Přišlo mi, že už realitu kolem sebe ani nežijí, jenom ji potřebují nasdílet na sociálních sítích, aby všichni věděli, kde byli a co tam dělali. Sama jsem diváky chtěla spíš vtáhnout do děje, aby se stali součástí instalace. To, že si u ní cvaknou selfíčko a hodí si ho na Instagram, je nakonec dobře, protože díky tomu na výstavu přijde víc lidí. Občas je ale dobré telefon odložit a jen se koukat.
Sama si celý život vedete fotografický deník, takže svět kolem sebe taky často sledujete přes hledáček fotoaparátu. Selfíčka si ale, pokud vím, nepořizujete.
Ne, v 90. letech nám totiž na škole říkali: "Pokud nejste striptérka, tak se nefoťte, protože nikoho nezajímáte." A to je velká pravda. Když vidím, jak některé moje kamarádky přidávají obden fotku na Instagram a všechny vypadají podobně, jde z toho na mě trochu prázdnota. Sama spíš zachycuju zajímavé momenty každého dne, střípky, které by si někdo zapsal do deníku a já si je rovnou vyfotím. Začala jsem s tím už v první třídě na základce, kdy mi moje babička, která fotku sama vystudovala, dala za vysvědčení můj první foťák. Můžu si tak uchovávat vzpomínky a zároveň je to pro mě forma sebevyjádření.
Loni jsem si dokonce dala předsevzetí, že každý den udělám jednu fotku, která bude použitelná. První dva měsíce byly snadné, ale pak jsem vyčerpala všechny zábavné maličkosti, které kolem sebe mám, a musela jsem nad fotkami začít opravdu přemýšlet. Uvědomila jsem si, že jsme během covidu všichni trochu zlenivěli, a fotky mě z téhle rutiny vytáhly. Dokopaly mě k tomu, abych dělala mnohem víc věcí než normálně. Momentálně s nimi ale žádné další plány nemám, výpovědní hodnotu budou mít třeba až za sto let, kdy všechno kolem nás bude vypadat úplně jinak.
Významnou část vaší tvorby představují akty, na kterých zachycujete různé podoby ženství. Ženy na nich přitom nepůsobí jako sexuální objekty.
Ano, proto je slovo akt v kontextu mojí tvorby trochu zavádějící. Původně jsem akty vůbec fotit nechtěla, jenom jsem hledala způsob, jak ztvárnit svoje pocity. Deset let jsem dokumentovala, co se děje ve světě, a najednou jsem se dostala do věku, kdy jsem toužila říct něco za sebe. Zjistila jsem ale, že když modelky do čehokoliv obleču, bude to podstatu sdělení jenom rušit. Proto jsem je nakonec začala fotit skoro nahé. I když je ženské tělo samozřejmě z estetického hlediska nádherné, mnohem hezčí než mužské, pro mě je hlavně prostředkem, jak se dostat k jádru věci, kdežto chlapi v něm vždycky vidí ještě objekt touhy.
Zároveň na vašich fotkách modelky vypadají nenuceně, jako by ani nepózovaly a vy jste je zachytila, aniž by o tom věděly. Vznikají podobné snímky skutečně tak lehce, jak na člověka působí?
Bohužel ne. Díky zkušenostem s dokumentární tvorbou samozřejmě umím fotku zachytit tak, aby působila co nejpřirozeněji. Je to ale jedna z nejtěžších disciplín. Modelky jsou vytrénované k tomu, aby neustále pózovaly, takže jim řeknete, ať se před vámi normálně projdou, a ony si stejně vykračují jako na přehlídkovém molu. Aby vznikla fotka podle mých představ, musím je většinou unavit, počkat si, až rezignují a konečně z naučených póz vypadnou. Kdybych byla chlap, který s těmi ženami žije, měla bych to mnohem jednodušší. Fotila bych svou manželku při naprosto běžných věcech a potom bych z těch snímků vydala nádhernou knihu, jak to udělal třeba Saul Leiter.
Já si ale musím podobně nenucené momentky tvrdě vydřít. Musím si dopředu pečlivě vymyslet, co chci na fotku dostat, přičemž moje fantazie bývá tisíckrát krásnější a dramatičtější než realita. Navíc je to týmová práce. Zatímco v dokumentární tvorbě jsem si zvykla být neviditelná, sedět v rohu a čekat, až se něco stane, tady se ze mě najednou stává režisérka, která dohlíží na všechno od výběru modelky přes její make-up a účes až po lokaci. Na place mívám malé štáby, protože každý z těch článků je nesmírně důležitý.
Alžběta Jungrová (45)
- Dcera novinářky Terezie Kaslové a pravnučka spisovatele Ferdinanda Peroutky začala fotit už na základní škole. Po vzoru své babičky vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici na pražské Malé Straně.
- Roky působila jako fotoreportérka v deníku Mladá fronta Dnes, spolupracovala také s Lidovými novinami a Hospodářskými novinami. Fotila HIV pozitivní děti ve Vietnamu, ozbrojené civilisty v pásmu Gazy nebo indiány v kolumbijské džungli. Podívala se na největší skládku odpadu v Kambodži i nejrozsáhlejším vrakoviště tankerů v Bangladéši.
- Za reportáž o drogách na afghánsko-pákistánských hranicích obdržela čestné uznání Czech Press Photo, za sérii snímků o dětech pracujících v cihelně v pákistánském Péšáváru a za fotografie z barmského uprchlického tábora v Bangladéši obdržela cenu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
- V současnosti se živí reklamní fotografií a zároveň se věnuje volné tvorbě. Fotila burlesky i vězeňkyně, pracuje na souboru o českých tradicích a dlouhodobě ji zajímá téma ženství. Průřez své tvorby z poslední dekády nyní vystavuje na expozici Já věřím ve staré prádelně Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Deset let jste cestovala do krizových oblastí, fotila jste dětské vojáky v Africe, překupníky drog na afghánsko-pákistánských hranicích i nepokoje v pásmu Gazy. Podařilo se vám od téhle etapy skutečně odstřihnout, jak zmiňujete v některých rozhovorech?
Nebylo to samozřejmě tak, že bych si jednoho dne řekla, že už na žádná nebezpečná místa jezdit nebudu, a od té doby byl můj život naprosto klidný a pohodový. Se vším, co jsem viděla a prožila, jsem se pak musela ještě dlouho vyrovnávat. Ani jsem se nerozhodla ze dne na den, přemýšlela jsem nad tím třeba dva roky a definitivní tečkou nebyla žádná dramatická událost. Poslední reportáž jsem fotila v Súdánu, který byl sice strašný, ale stejně hrozivá byla i všechna místa předtím. Zkrátka jsem jen postupně dospěla do fáze, kdy už jsem té bídy a utrpení měla dost. Věděla jsem, že když neskončím, tak se buď zblázním, anebo mě dřív či později někde zabijí.
Pak jsem ale samozřejmě třeba půl roku seděla doma a nevěděla, co se sebou. Roky jsem si budovala kariéru reportážní fotografky, a najednou jsem se vrátila na startovní čáru. Nakonec jsem se začala věnovat komerční fotce, která mě doteď živí. Zároveň jsem zjistila, že věci, které se naučím v reklamě, pak můžu využít i ve výtvarné fotce. Těsně před covidem jsem zvažovala, že bych jela do Pákistánu a fotila tam, jak žijí místní ženy. Nebýt pandemie, asi bych tu nabídku přijala. Dokumentární projekty, ve kterých se můžu hlouběji ponořit do ženského světa, mě zajímají. Do válečných zón bych se už ale nikdy nevrátila. Na Ukrajinu bych nejela, i proto, že se z ní po ruské invazi stalo trochu safari a chce tam fotit skoro každý.
Vaše současná výstava nese název Já věřím. Čemu jste po těch deseti letech v krizových oblastech věřit přestala a v čem si navzdory všem těžkým zkušenostem víru uchováváte?
Jako fotoreportérka jsem samozřejmě přišla o spoustu iluzí. Přestala jsem věřit, že na světě existuje spravedlnost, že když budeme dobrými lidmi, tak se nám to vrátí. V konfliktních oblastech a zemích třetího světa jsem si uvědomila, že prostředí, ve kterém se narodíme, nás po zbytek života determinuje. Stále ale věřím, že všichni bohové, nebe i peklo jsou v nás, že jediná realita jsou emoce, které cítíme, a že potřebujeme být milovaní, abychom si připadali skuteční. To je moje vlastní náboženství.
Věříte, že má fotka i v dnešní vizuální přesycenosti moc hýbat světem?
Světem hýbeme my sami, fotka jen pomáhá otevírat důležitá témata. Je ale pravda, že už jsme pod vlivem šokujících záběrů v televizi i na internetu strašně otupělí. Kdyby moje babička viděla, co všechno se dnes objevuje ve zprávách, tak by omdlela. Spoustu věcí lze přitom ukázat citlivě, aniž by se člověk musel dívat na roztrhaná těla. Brutalita vede jen k tomu, že postupně ztrácíme soucit a empatii.
