Narodila jste se ve stejném roce i měsíci jako moje máma. Ta ale v třiašedesáti letech nedělá filmovou kaskadérku, pracuje v kanceláři. Kolik toho každý den nacvičíte, abyste se udržela ve formě?
Ten dělá to a ten zas tohle. Někdo každý den vstane a jde do kanceláře, někdo se zase věnuje tělocviku. Už před dvaceti lety jsem si vymyslela, že budu pro lidi pořádat ranní cvičení. Připadalo mi, že jsou všichni neustále v jednom kole a jediná doba, kdy si každý najde čas, je ještě před prací. Akorát člověk nesmí být lenivý. Tak jsem si na sebe upletla bič a denně vstávám v 5:20, abych se sešla s partou ze svého boot campu.
V Tyršově domě na Malé Straně máme tělocvičnu, ale dneska ráno bylo hezky, takže jsme vyrazili běhat. Vzali jsme to přes Petřín na Hrad. Když jsme míjeli katedrálu svatého Víta, byla tam zrovna mše, tak jsme nakoukli dovnitř a pak pokračovali na Letnou. Nahoře u kyvadla je přírodní jezírko, kde se dá v létě koupat, v zimě bruslit a taky otužovat. Tak jsme na chvíli skočili do vody a potom jsme přes Malou Stranu a Kampu doběhli zpátky.
Tak to klobouk dolů. Sám bych se třeba v tuhle denní dobu jen těžko přinutil vylézt z vyhřáté postele. Obzvlášť teď v zimě, kdy je ráno ještě tma.
Právě to je ale krásné, všude ještě září světýlka a v ulicích potkáte jen málo lidí. A to jste měl Prahu vidět před týdnem, když byla celá zasněžená! Rána jsou úžasná, vůbec nechápu, jak je někdo může proležet v posteli. Odnášíme si i vjemy do duše, nejde nám jenom o to, abychom lovili kilometry a počítali si tep. Ze svého kondičního tréninku jsem pak zamířila ještě do fitka, kde jsem předcvičovala jógu a kardio lekci. Odtamtud jsem měla jít původně na angličtinu. Už přes třicet let totiž pravidelně chodím na konverzace. Dneska jsem ale kvůli vám vynechala.
Tak to je pocta, že jste mi dala přednost. Vrátil bych se ještě k otužování. Kdysi jste totiž podle svých slov bývala docela zimomřivá a začala jste s ním až za covidu.
Ano, tehdy nám totiž zavřeli tělocvičny i bazény, všichni seděli zavření doma a trpěli nejen fyzicky, ale i psychicky, protože jim chyběl mezilidský kontakt. Začala jsem proto dělat na Petříně náhodná setkání sportovců a společně jsme celou pandemii proběhali. Bez roušek, ať si kdo chce co chce říká. Na rozdíl od ostatních jsme se aspoň nedusili a dýchali čistý vzduch. To tam klidně napište. A taky jsme chodili plavat do Vltavy, což nám vydrželo dodnes.
Teď zrovna trénuju na Memoriál Alfréda Nikodéma, který se koná 26. prosince na Žofíně u Národního divadla, takže se ještě večer chystám plavat. Jsem členkou Prvního plaveckého klubu otužilců, takže se sejdeme u řeky, vlezeme do vody, která má většinou tři až pět stupňů, a pak se běžíme ohřát ke kamnům do naší základny. Během covidu jsme tam ale nesměli, tak jsme si u Vltavy udělali venkovní ohniště.
V knížce Život se mnou pěkně cvičí vzpomínáte, jak vás bratr v jedenácti letech posadil na motorku, vy jste se rozjela, jenže jste netušila, jak máte zastavit, a tak jste schválně vrazila do stromu. Motorka vám spadla na nohu a hrozilo, že vám ji lékaři amputují. Tahle historka přitom ve vaší biografii není ojedinělá. Měla jste už odmala vysoký práh bolesti?
Táta i máma byli na mě a na bráchu tvrdí, za což jsem jim dodnes vděčná. Ať už jsme měli zlomenou ruku, nebo otřes mozku, nikdy nás nenechali kňourat. Nijak nás nerozmazlovali, takže jsme přirozeně zdrsněli a naučili se se vším poprat. Proto jsem se životem vždycky bojovala, a i když jsem dostala tvrdou ránu, která mě bolela, nikdy jsem neseděla v koutě a snažila jsem se ji překonat.
Předurčila tahle spartánská výchova vaše budoucí profesní směřování?
Ke kaskadérům jsem se dostala náhodou. Nedala jsem se k nim proto, abych si dokázala, jaký jsem drsňák. Odmala jsem hodně sportovala, hrála jsem tenis nebo jsem chodila do Sokola, který mi dal mimochodem do života úplně nejvíc. Pak jsem ale měla tu nehodu na motorce a dva roky jsem marodila s nohou. Pořád mi hnisala, byla celá rudá, oteklá, takže mi ji opravdu měli uříznout. Nakonec doktoři naštěstí zjistili, že mám na holenní kosti připláclý kus gumové holínky, vyndali ho a dala jsem se zase dohromady. Bylo mi čtrnáct patnáct a brácha tehdy skákal z letadla. Řekl mi, ať to s parašutismem zkusím taky a že to klidně můžu dotáhnout až do reprezentace.
Což se vám nakonec povedlo.
Ano, a když mi bylo osmnáct, režisér Karel Kachyňa zrovna do svého filmu hledal holku, která by skočila z okna. Šéfa kaskadérské skupiny Jardu Tomsu tehdy napadlo, že by ji mohl najít mezi parašutisty. Zašel na letiště, kde na mě získal kontakt, zavolal mi, a tak jsem se poprvé dostala na natáčení. Na výšky jsem byla zvyklá, ale skákat z letadla, kde pod sebou máte obrovský prostor, bylo něco jiného než z okna.
Když jsem vylezla na parapet, lekla jsem se, jak je chodník blízko. Myslela jsem, že se zabiju. Skákala jsem do krabic a přímo nad krabicemi jsem se musela v letu přetočit, abych dopadla na co největší plochu těla a nezabodla se tam jako kuželka. Tak jsem udělala, co mi řekli, Tomsa mě pochválil, že jsem šikovná, a nabídl mi, abych chodila na tréninky ke kaskadérům. Tenkrát nás bylo nanejvýš patnáct.
A předpokládám, že jste v roce 1978 byla mezi kaskadéry jediná žena.
Ano, začínala jsem sama a až posléze jsme byly dvě. Většinou jsem dublovala herečky při sportovních scénách. Jezdila jsem za ně na kole a na lyžích nebo jsem místo nich plavala a skákala na trampolíně. Taky jsem natočila hodně scén do pořadu Federální kriminální ústředna pátrá, radí a informuje. Tvořily ho rekonstrukce trestných činů a já jsem tam většinou dělala ženu, kterou nějací mladíci zmlátili nebo okradli.
Tolik práce jsem ale tehdy ještě neměla. Ve válečných filmech holky nebyly potřeba, protože bojové scény se točily bez nich. A celkově nás kaskadérů nemuselo být víc než těch patnáct, protože žádné akční thrillery ani fantasy se za totality nenatáčely. Až když se u nás po revoluci začaly točit velké filmy a mířily sem zahraniční štáby, nabíralo se najednou kaskadérů mnohem víc. Dneska tvoří jádro naší kaskadérské skupiny Filmka třeba dvě stě lidí a holek je mezi námi deset až patnáct.
Teprve v 90. letech jste se mohla kaskadérstvím začít naplno živit. Do té doby jste pracovala jako učitelka tělocviku a češtiny a u filmu jste si jenom přivydělávala. Jak moc se profese dubléra po revoluci změnila?
Změnila se samozřejmě hodně a strašně rychle. Když jsem se poprvé dostala na natáčení zahraničního filmu, koukala jsem jako blázen. Najednou byl na place tak velký štáb, jaký jsem v Česku do té doby neviděla. Režisér měl asistenta, kterému pomáhali další tři asistenti, do toho obrovský catering, aby se všichni mohli pořádně najíst, a řidiči, kteří si pro vás přijedou až domů. Taky už se netočily jenom jednoduché kovbojky, ve kterých byly potřeba maximálně rvačky, ale velkolepé bijáky. Začalo to Titanicem, na jehož natáčení jsem bohužel nemohla, protože jsem tehdy měla malé děti, ale pamatuju si, jak z něj měli kluci z naší kaskadérské skupiny oči navrch hlavy.
Pak přišly všechny ty fantasy a science fiction, nebo jak se tomu dneska říká. Kdybych si měla přečíst scénář, tak bych tomu myslím vůbec nerozuměla. Ani když něco podobného točím, tak popravdě moc netuším, co vlastně dělám. Nemám ponětí, proč tam všechno bouchá a padá, natož kdo je klaďas a kdo záporák. Filmaři se nám sice před natáčením každé scény snaží přiblížit, o co tam jde, ale většinou se v tom stejně vůbec nevyznám.
Je už dnes práce kaskadérů méně bolestivá a nebezpečná, než když jste s ní začínala, nebo po vás režiséři naopak chtějí pořád víc?
Rozhodně se teď točí mnohem víc akčních scén a výbuchů. Dřív jsme všechno dělali tak nějak srdcem. Neměli jsme pořádné chrániče ani jsme tolik neřešili choreografii. Prostě nás porazilo auto nebo jsme se porvali a nazdar. Dneska je naopak každá scéna úplně dokonale promyšlená. Proto filmy taky stojí tolik peněz a točí se tak dlouho. Na plátně to sice vypadá tak, že auto vyletí do vzduchu a pak se kolem rychle mihnou nějaké postavy. Ale kaskadéři musí přesně vědět, kam se mají vrhnout, kdyby je auto náhodou mělo trefit. Pokud by tam byl místo nich jen komparz, tak ho to zabije. Musíme mít oči všude, nekoukat se přitom do kamery a do toho ještě hrát.
Zároveň je dneska oproti dřívějšku všechno ošetřené tak, aby bylo natáčení maximálně bezpečné a nikomu se při něm nic nestalo. Češi jsou na tohle obzvlášť šikovní. Umí dobře udělat všechny možné kladky nebo pádové brzdy a taky jsou výborní řidiči. Někdo by si mohl myslet, že kaskadéři jsou blázni, ale ve skutečnosti máme mezi sebou samé chytré lidi. Víme, že když budeme dodržovat všechna pravidla, nikdo nepřijde k úhoně. Jenom se mezi nás nesmí dostat nějaké pako, které půjde hlavou proti zdi.
Vaše dcera Michaela se taky stala filmovou kaskadérkou a částečně se stejnou profesí živí i váš syn Martin. Měli v dětství vůbec na výběr, nebo s vámi vždycky museli absolvovat všechna možná dobrodružství, a tak jim nic jiného nezbylo?
Nikdy nebyli žádné květinky, takže se k tomu dostali celkem přirozeně. Odmalička jsem je vychovávala tak, aby přežili, kdyby se mi někdy něco stalo. Když byli malí a nechodili ještě do školy, brala jsem je na natáčení s sebou. Koukali se, jak se smýkám za autem nebo jak hořím, a připadalo jim to úplně normální. Pokud náhodou bylo potřeba natočit scény s dětmi, tak šly na plac automaticky ty moje, protože jsem věděla, co zvládnou a co ne, a mohla jsem se za ně zaručit.
Na konci 90. let se například oba objevili v Bídnících s Liamem Neesonem a Umou Thurmanovou.
Ano, nejdřív oba dublovali dětské role, Martin třeba v Bídnících zaskakoval za malou Cosettu a Míša pak už v patnácti šestnácti začala vedle dublování dostávat i herecké role. Dneska už točí daleko víc než já. Oproti mně má výhodu, že je vysoká. Měří 180 centimetrů, takže je na tom s výškou podobně jako mladé herečky. Dřív bývaly mrňavé jako já, a dneska naopak všechny nějak rostou. Zároveň Míša chodí i na šerm, což je ve všech těch současných fantasy a filmech ze středověku potřeba. Sama šermovat neumím. Když mi řeknou, abych chytila meč a něco s ním udělala, tak to samozřejmě zvládnu, ale souboj už bych nesvedla. Já jsem spíš na gymnastiku a podobné věci.
A co Martin?
Martin je vášnivý horolezec. Díky tomu umí pracovat s lanem a jištěním, což se při natáčení taky hodí. Když je potřeba, aby na place někdo vyletěl do vzduchu nebo spadl, vymýšlí pro tyhle scény různé kladky. Herci samozřejmě mají dubléry, ale někdy je přece jenom nutné, aby v záběru byli i oni sami, a kluci jako Martin řeší, jak to udělat bezpečně. U filmu se téhle profesi říká rigger. Zároveň ale Martin pracuje jako zdravotnický záchranář a v nemocnici ho často nikdo nenahradí. Tím pádem musí spoustu nabídek od filmařů odmítat, i když by za natáčení dostal mnohem větší peníze.
Hanka Dvorská (63)
- Vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Za totality se živila jako učitelka tělesné výchovy a českého jazyka. Od osmnácti let si přivydělávala jako dublérka a po sametové revoluci se kaskadérstvím začala živit naplno.
- Jako kaskadérka se podílela na natáčení hollywoodských blockbusterů jako Troja, Van Helsing, Wanted, Letopisy Narnie: Princ Kaspian nebo Spider-Man: Daleko od domova, ale i českých filmů jako Snowboarďáci či Nabarvené ptáče.
- Věnuje se celé řadě sportů - od parašutismu, který je přivedl ke kaskadérství, přes lyžování, běžkování a snowboarding až po pádlování na dračích lodích. Před patnácti lety založil boot camp, v rámci něhož zájemcům poskytuje kondiční tréninky.
V knížce Život se mnou pěkně cvičí taky otevřeně popisujete, jak vám lékaři diagnostikovali nádor na mozku. I v takhle náročném okamžiku jste se přitom rozhodla řídit svým heslem "dělej jakoby nic". Opravdu jste ani na chvíli nepropadla beznaději?
Že bych kňučela a nechala se utěšovat? Blbost, já jsem se rozhodla neumřít, a když chce člověk přežít, tak musí bojovat. Doktoři mi řekli, že mám nádor v mozkovém kmeni, což vůbec není dobré. V téhle části mozku se totiž nádor nedá vydlabat a do toho tam jsou všechna smyslová centra. Začalo to tak, že jsem viděla dvojmo, což bylo psycho. Donutilo mě to jít na neurologii, kde mi diagnostikovali rakovinu. Pak jsem šla naštěstí na zákrok gama nožem, při kterém mi nádor zapouzdřili, takže by se neměl dál rozpínat. Pořád tam ale je a bude tam už napořád.
Musela jsem se s ním naučit žít a někdy to samozřejmě není žádná legrace. Bolí mě hlava, blbě vidím a na jedno ucho slyším velký kulový. Teď si zrovna půjdu poprvé na foniatrii pro naslouchadlo. Když se tady spolu bavíme jeden na jednoho, tak je to v pohodě. Když ale třeba sedím v hospodě mezi hodně lidmi a každý z nich něco říká, tak najednou vůbec neslyším. Nebo mi dělá problém, když vedu tréninky, kde hraje nahlas hudba, a do toho mám mluvit. Vždycky mi připadalo vtipné, jak důchodci nedoslýchali, a teď jsem jedna z nich. Naštěstí už se naslouchadla vyrábí malá, nenápadná, a ne obří jako dřív.
Lékaři vám pochopitelně doporučili, abyste se šetřila. Vy jste se ale naopak krátce po zjištění diagnózy rozhodla absolvovat takzvaný base jumping, což je dost nebezpečný seskok padákem z vyvýšeného místa. Co vás to proboha napadlo?
Když mi doktoři diagnózu oznámili, tak mě to nejdřív pochopitelně trochu sejmulo. Řekla jsem si ale, že se musím vzpružit a dokázat si, že ještě nejsem úplná máčka. Nejdřív jsem si skočila z letadla, ale to mi nestačilo, chtěla jsem zvládnout něco opravdu velkého. Tak jsem si poprvé zkusila base jumping, což je úchylárna, při které skáčete s padákem ze čtyř objektů - budov, antén, mostů a skal. Dělají to samí odvážní borci a já, což je legrační, protože mezi nimi vždycky vypadám jako nějaká svačinářka.
Před pár týdny jsem zrovna skákala z mostu Limska Draga v Chorvatsku a byl to pořádný adrenalin. Skáčete ze 120 metrů vysokého viaduktu a celých 100 metrů se vám padák otevírá. Musíte tedy věřit, že se vám stihne nafouknout, ale hlavně být šikovní a správně odskočit. Jenom jsem si pořád ještě neodškrtla anténu. Už se na ni ovšem chystám, u Mělníka je jedna taková pěkná stodvacetimetrová. Jasně, spousta mladých kluků se při tom zabije. Ti ale dělají blbosti. Skočí salto, aby se předvedli, jenomže na skále je hrbolek, takže nestačí odklouznout a přijdou o život.
Lékaři z vás musí mít radost.
Měli by, vždyť pořád funguju. V poslední době mě začínají čím dál víc pobolívat kolena a ramena, takže přijde doba, kdy už nebudu moct běhat ani dělat gymnastiku. Skákat ale budu moct pořád, takže mi base jumping přijde jako ideální sport na stáří. Parašutismus samozřejmě taky jde, ale to už je taková pohoda. Den před Štědrým večerem si s mým přítelem Emilem jdeme skočit z balonu. Na to se moc těším, protože když skáčete z letadla, tak kolem vás všechno burácí, kdežto v balonu nejdřív pomalu stoupáte krajinou, a když už vás vynese dostatečně vysoko, vylezete na koš a skáčete do úplného klidu. Jednou jsem takhle skákala při západu slunce a připadala jsem si úplně jinde.
Video: Nejde si hrát na princeznu. Chlapský kolektiv musíte skousnout, říká první česká hasička (19. 4. 2023)
