Seriál Emily v Paříži je jedna velká pohádka. Lily Collinsová má jako Emily dokonalý make-up i vlasy a drahý promyšlený outfit. Máme naservírovanou nerealistickou dokonalost, ale stejně se na ni chceme podívat. Proč si myslíte, že to tak je?
Emily v Paříži je seriál, který zkouknete za jedno odpoledne, protože se od něj nemůžete odtrhnout, a nesmíme zapomínat, že první série vyšly během pandemie. Lidi chtěli a potřebovali vidět něco krásného, pozitivního a líbivého. Ano, realita Paříže je jiná, ale to přece každý ví. Je jasné, že všechny ženy v Paříži nechodí tak vymóděné jako v seriálu, ale baví nás to sledovat. Dívám se na to z pařížského gauče a baví mě to.
Emily mě osobně v něčem štve, je to vlastně docela plochá postava. Nepřijde vám?
Nad tím se takhle vůbec nezamýšlím. A hlavně vůbec nechci - ať už je to role, anebo realita - ženy kritizovat, protože potom bych lhala sama sobě a šla bych proti tomu, co říkám na Instagramu. V mém každodenním životě se snažím nepomlouvat a nekritizovat ženy.
Ema Müller
- V osmnácti odešla do Paříže studovat módní byznys a osamostatnit se
- Po skončení školy začala pracovat v módním PR
- Věnuje se svým instagramovým účtům @emamuller a @prebohyne zaměřenému na ženské sebevědomí a sebelásku
- Více než šest let píše pravidelný sloupek do Vogue CS, z něhož vznikla její první kniha Svoja
- Je dcerou zpěváka Richarda Müllera a moderátorky Soni Müllerové
Paříž umí být náročná
Jací jsou doopravdy Francouzi?
Jsou takoví jako v tom seriálu. Někdy dost nepříjemní a těžko se k nim člověk dostává. Já jsem si s Francouzi nikdy nesedla, oni nikdy nedávali moji přílišnou vřelost. Nerada generalizuji, ale nejsou zvyklí, že se jich někdo dotýká a objímá je. Možná i proto nemám mnoho francouzských přátel.
Podle mě je to ale i městem. Paříž je metropole a je to v ní náročné. V určitém období svého života jsem také byla chvílemi nepříjemná. Většinou to ale bylo v momentech, kdy jsem se potřebovala chránit. Nechtěla jsem v tom okamžiku působit zranitelně. Paříž je někdy bezohledné a studené město, které ale umí být i nádherné. Miluju ji i po 13 letech, zvlášť když tam vidím západ slunce a jeho krásu, za kterou jezdí celý svět. Umí to být ale i sobecké a náročné město.
V jakém smyslu náročné?
Je velmi těžké si tam zařídit život tak, aby vám v něm bylo komfortně. Většinu svého platu, okolo 75 procent, dá člověk na bydlení, které za ty peníze nestojí. Z velké části fakt platíte za to, že žijete v Paříži, ale je to vaše rozhodnutí. Když jsem bydlela v mém starém bytě, tak jsem spala ve svetru, protože tam nešlo topení, a i tak jsem za něj dávala většinu výplaty. Francouzi jsou možná nepříjemní i proto. Zažila jsem období, kdy jsem měla pocit, že je Paříž proti mně, že mě nesnáší, že mi nikdo nepomůže, neporadí a jsem úplně sama. Kdybych tam v tom období nepotkala svého přítele, tak už tam nejsem. Ničilo mě, že se tam cítím tak strašně sama.
Mluvíme spolu o metropoli. Často také jezdíte do Prahy a Bratislavy. Máte to někdy tak, že jste z města unavená?
Samozřejmě. Když jsem ale v Paříži delší dobu, tak si to neuvědomuji. Moje mysl a tělo se přenastaví na to, že stále někde stojí ve frontě. Na to mě upozornil můj přítel. Zeptal se mě, zda jsem si všimla, že se v Paříži pořád někde na něco čeká - na kávu, croissant nebo metro. Když jsem na to tempo nastavená, tak mi to nevadí. Ale v momentě, kdy tam přijedu po dlouhé době, je to šok. Nejen to čekání ve frontě, ale i pařížská rychlost, hluk, množství lidí a celková intenzita. Z toho, jak mluvím o Paříži, mám pocit, že ji jenom kritizuji, a tak si vlastně protiřečím. Proč tam tedy stále jsem, že? Ale Paříž umí být strašně super, a když tam dlouho nejsem, tak si mě zase přitáhne nazpátek.
Skutečnost, že žijete v Paříži, byla jedním z důvodů, proč jste byla tou pravou pro rozhovor s protagonistkami seriálu - Lily Collinsovou a Ashley Parkovou - pro časopis Vogue CS, se kterým spolupracujete. Byla jste nervózní?
Byla jsem extrémně nervózní, i proto, že jsem v té době byla na chorvatském ostrově, kde každé dvě minuty vypadávalo připojení. Seděla jsem v místnosti, kde nebyla klimatizace, měla jsem mokré vlasy a navíc měla na paměti pocit, že se mi rozhovory, co jsem pro Vogue CS dělala v minulosti, nedařily. Stavěla jsem se do role novinářky a ztrácela při tom sebe. Tehdejší šéfredaktorka Andrea Běhounková mi otázky k rozhovorům vracela s tím, že sice čte kvalitní osnovu novinářky, ale necítí tam mě.
Tím, že mi je vracela, mě to naučila, ale tu nejistotu mám v sobě dál, a tak jsem se na rozhovor připravovala tři dny. Popsala jsem třicet stránek, dělala jsem si rešerše, četla jsem předešlé rozhovory a na otázky nakonec dostala patnáct minut. Měla jsem ale v hlavě to, co mi radila Andrea, že se mám ptát hlavně na to, co zajímá mě.
Od Lily Collinsové a Ashley Parkové jste nakonec dostala velkou pochvalu. Dokonce přemlouvaly štáb, aby vám dal ještě prostor…
Měla jsem se ptát na seriál, ale na ten se mohu podívat, a kdo se s kým líbal, zjistím hned. Chtěla jsem se Lily Collinsové zeptat na slavného otce, ale potom jsem se dívala na nějaké rozhovory a i ve své knize píše, že mu odpouští, takže ten vztah asi nebyl nejlepší. Do toho jsem se pouštět nechtěla. Sama to znám, když se mnou lidé dělají rozhovory a ptají se na něco, o čem není příjemné mluvit, protože vědí, že se to bude dobře číst.(Ema Müller je dcerou zpěváka Richarda Müllera, otec Lilly Collinsové je zase hudebník Phil Collins, pozn. red.). To jsem jí nechtěla udělat. Zajímalo mě, jak takové ženy z Hollywoodu prožívají emoce, které máme všechny. Například, když žárlíme a porovnáváme se s jinými ženami, tak tam ta laťka bude daleko vyšší.
Mluvíte s nimi také o důležitosti ženského přátelství…
Všechny máme nějakou extrémně šikovnou a ambiciózní kámošku. Podle mě je tenká linka mezi pocitem "strašně tě nesnáším a žárlím na tebe" a emocí "budu tě pozorovat, nechám se tebou inspirovat a dovolím, aby mě tvoje ambicióznost posouvala". Je to těžké a žena musí být velmi vyrovnaná, aby to vnímala tím druhým způsobem. Lily mi v rozhovoru řekla, že vždy, když se porovnávala s jinými ženami, tak to znamenalo, že se sebou nebyla spokojená. To je dobrý postřeh.
Když vidím nějakou ženu a začnu na ni kvůli něčemu žárlit, tak si řeknu: "Ok, Emo, čím to je?" Každá žárlíme na nějakou jinou ženu. Snažím se poslouchat samu sebe a dovolit, abych se díky porozumění tomu negativnímu pocitu posouvala.
Často zapisujete své myšlenky. Nad čím přemýšlíte v poslední době?
Jedna věc je určitě práce, která se odvíjí od mého života, vychází z něho. Žiju jí a ona žije mnou, proto ji mám logicky stále v podvědomí. Jinak se ale v těchto dnech snažím, i když to možná vyzní jako klišé, sledovat samu sebe a poslouchat se. Dělat zkrátka pro sebe, co dělám pro své kámošky, protože si uvědomuji, že pro sebe jsem tu pořád nejméně. Myslím na to, že když mi je v sobě dobře, tak tím pádem jsem tu víc i pro ty moje milované kámošky a pro mou milovanou rodinu.
Video: Katarzia: Na Slovensku řeší blbosti, je to vyčerpávající. Nad politikou tam i pláčou (27.5.2024)
