Roman Franc je fotograf, jehož snímky z moravského venkova zaujaly v USA a dostaly se do významné fotografické sbírky knihovny tamního Kongresu. V Banátu letos strávil zhruba deset týdnů. "To, že vás pozvou fotografovat, ještě nic neznamená," vysvětluje. "Bylo potřeba všechny vesnice objet, získat tam důvěru a hlavně nadchnout pro skupinový snímek místní lidi."
S kamarádem Gabrielem Fragnerem, který mu při fotografování asistoval, říkají, že nejprve je potřeba "čarovat". Což znamená vytvořit atmosféru, která na focení přiláká v ideálním případě všechny obyvatele.
Vždy je přitom dobré mít na své straně tvůrce veřejného mínění, jako jsou faráři a učitelé. "Každá komunita je jiná. Někde vám toho dovolí méně, někde více a v ideálním případě si člověk může dovolit i něco méně obvyklého," konstatuje Roman Franc, který při skupinových portrétech rád vymýšlí překvapivé uspořádání fotografovaných, často okořeněné špetkou humoru.
Pan farář na stříšce
Do něčeho takového se mohl pustit třeba v Rovensku. Když fotografoval portrét jeho obyvatel, místní farář seděl na stříšce kulturního domu a vznášel se nad farníky skoro jako na obláčku. "Měl jsem štěstí, že pan farář Přelouček je veselá kopa," říká Franc. Důvěru duchovního si získal i díky předchozímu fotografování v okolních vesnicích. "Věděl, co dělám a jak moje skupinové portréty vypadají," vysvětluje fotograf.
Zároveň také faráře Přeloučka na snímek postupně připravoval. Napřed jen slovy "Pane faráři, já si na vás něco nachystám." Později se dostal až k tomu, že se zeptal: "Co kdybyste při fotografování vylezl na stříšku?" Farář se na chvíli odmlčel a pak pobaveně řekl. "A proč ne?"
"Ale i v tom vašem hábitu…"
"A proč ne?"
Velké portréty teď visí v kostelech
Nakonec každá vesnice dostala na památku dvě velkoformátové fotografie. Jedna je vždy barevná a zachycuje obyvatele vesnice v jejich kostele. Ta druhá je černobílá a je pořízená venku. "Barevně jsem tam skupinové portréty fotil úplně poprvé," říká Franc. Přiměla ho k tomu právě barevnost interiérů banátských kostelů, kterou chtěl zachytit.
Metr široké fotografie teď mají rumunští Češi vystavené právě v kostelech, ve společnosti svatých obrazů. Malou verzi skupinového portrétu zhruba velikosti kancelářské čtvrtky navíc dostal každý z fotografovaných. "Ukazují je příbuzným, posílají je do Čech a chtějí jich víc. Což je pro mě ta nejlepší pochvala," říká Roman Franc.
Bylo pro něj zásadní, že skupinové fotografie vznikají především jako památka a připomínka společného okamžiku celé vesnice. "Při fotografování mám jasnou autorskou představu o výsledku, ale vždy sem měl na paměti, že fotografie jsou určeny místním lidem a chtěl jsem aby to sami cítili. Musel jsem pracovat velmi citlivě a zvažovat, co si mohu dovolit a co už ne. Bylo jsem také připraven improvizovat, když to bylo potřeba," konstatuje Roman Franc.
Sám zažil, že jedna z obyvatelek při předávání fotografie plakala dojetím. "Říkala, že je úžasné, jak jsou tam všichni krásní," popisuje fotograf. "Pan farář mi zase vyprávěl, že přišel k těžce nemocnému muži kvůli poslednímu pomazání a on držel tu skupinovou fotografii na hrudi. Díval se na ni, protože tam měl vnučky a rodinu."
V létě všechno završí vesnická slavnost a vernisáž
"S projektem mi velmi pomohl ředitel českého centra v Bukurešti Robin Ujfaluši, Zajistil podporu pro to, abychom tam mohli jezdit a pracovat," říká Roman Franc.. Snímky byly letos vystaveny v Temešváru, který je momentálně evropským městem kultury. K vidění byly také v Národním muzeu rumunského sedláka v Bukurešti.
"Teď bych chtěl z fotografií připravit malou knížku a na příští rok plánujeme výstavu přímo pro Čechy v Banátu, kterých se týká nejvíce. V srpnu uspořádáme v jedné z fotografovaných vesnic vernisáž spojenou s vesnickou slavností, na kterou přivezeme všechny lidi z okolních vsí. A tam je pak vyfotografuji všechny na jednom skupinovém portrétu, čímž se celá série završí," plánuje Roman Franc.
Příběhy, jak jednotlivé fotografie vznikaly, si můžete přečíst pod fotografiemi ve fotogalerii u tohoto článku.
