Praha – Ženy prožívají větší bolest, ale umějí ji zvládat lépe než muži. A podle profesora fyziologie Richarda Rokyty jim ani nic jiného nezbývá, protože je okolí tlačí do role ošetřovatelky. "Společnost je patriarchální, takže když je nemocný muž, čaj mu vaří žena. Když je nemocná žena, musí si ho uvařit sama. Jsou to ale právě ženy, které mají více nemocí, jimiž trpí jen ony," vysvětluje Rokyta.
Český fyziolog a patofyziolog tvrdí, že lidé zpohodlněli, přestali se hýbat a přibývají na váze. Proto trpí bolestí a zvláště tou chronickou.
Původ bolesti není podle profesora Rokyty mnohdy snadno odhalitelný a ke každému pacientovi je nutné přistupovat individuálně. Bolest totiž každý pociťuje jinak, ať jsou to muži, ženy, nebo různá etnika.
prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
- český fyziolog, narodil se v roce 1938 v Užhorodu,
- od roku 1982 pracoval jako odborný asistent Ústavu patologické fyziologie LF UK v Plzni a o osm let později vedl katedru fyziologie na 3. lékařské fakultě UK v Praze,
- v roce 1991 získal titul profesora a do roku 2009 byl přednostou Ústavu normální, patologické a klinické fyziologie na Lékařské fakultě UK,
- ve své praxi se zabývá bolestí, její diagnostikou a projekcí do mozkových struktur.
Aktuálně.cz: Chronická bolest postihuje každého třetího člověka. To je alarmující číslo.
Richard Rokyta: V průměru trpí bolestí třicet procent populace. V Americe je to dokonce od deseti do padesáti procent, což znamená, že se jedná o každého druhého člověka. A jelikož špatný životní styl vede k bolestem, toto číslo neustále narůstá.
A.cz: To platí i pro Českou republiku?
Ano, to platí i pro nás. V České republice trpí chronickou bolestí zhruba 30 procent obyvatel. Určitě bych nás ale nesrovnával. Stravovací návyky jsou všude stejně špatné. Máme velkou spotřebu soli, proto polovina populace trpí hypertenzí (vysoký krevní tlak, pozn. red.). Naše děti pijí alkohol a kouří, takže vyhlídky moc radostné nejsou. Jsme první na světě ve spotřebě alkoholu a cigaret u patnáctiletých chlapců a dívek. Tento trend pokračuje až do dvacátého roku věku, kdy nás v kouření předstihnou Španělky.
A.cz: Čím si tyto negativní návyky vysvětlujete?
Řekl bych, že špatnou výchovou v rodinách, ale také na školách. Dětem se dovolí všechno a učitelé nic nezmůžou. Rozhodující je osvěta a také příklad. Slova učí, příklady táhnou a tím tahounem by měl být stát. Kdyby ovšem naši politici nelhali a nekradli. To ale není jen problém naší republiky.
A.cz: Bolesti mužů jsou ženám mnohdy k smíchu. Cítíme bolest každý jinak, nebo jsou pánové "přecitlivělí"?
Mezi muži a ženami je velký rozdíl a zaplať bůh za to. Proč tomu tak je, to nevím. Ženy zakouší větší bolest, ale naučily se ji zvládat lépe díky porodům i menstruačním cyklům. Navíc jim nic jiného nezbývá, protože jsou tlačeny do role ošetřovatelky, ačkoli jsou těmi, koho to bolí více.
Společnost je patriarchální, takže když je nemocný muž, čaj mu vaří žena. Když je nemocná žena, musí si ho uvařit sama. Jsou to ale právě ženy, které mají více nemocí, jimiž trpí jen ony. Například fibromyalgie, což je těžké onemocnění končící únavovým syndromem. Mají častěji bolesti temporomandibulárního kloubu, které ale nejsou z toho, jak se říká, že hodně povídají.
Ženy mají více výskytu bolestivých syndromů oproti mužům, kteří vše jen zveličují. Fakt je, že bolestí tolik netrpí. Ženy prožívají bolest hůře, zase mají ale mechanismy, které jim ji pomáhají překonat, jako jsou například endorfiny.
Známe také celé skupiny lidí s různou bolestí. Například Afroameričané mají nižší práh bolesti než bílí Američané, což vyplývá ze studie, která získávala data ze stejné městské části i sociální vrstvy obyvatel.
A.cz: Co bolí nejvíce českého člověka?
Rozhodně bolest zad. Alespoň jednou za život jí trpí 80 procent světové populace. Neumírá se na ni, ale ztrpčuje nám život. Sedíme, necvičíme, málo se pohybujeme a jsme obézní. Pak jsou tu ale bolesti hlavy, které kromě jiného mají původ v tom, že se jednoduše necítíme dobře.
Člověk neumí žít radostným způsobem života, zvláště pak Češi, kteří jsou sice spokojení, ale neustále jsou nahlodáváni pochybnostmi. Pamatuji si, když jsem šéfoval a rozdával odměny. Vždy jsem se ptal, jak je dotyčný spokojen s ohodnocením. Bylo mi odpovězeno, že se podřízený bude cítit podle toho, až se dozví, jak jsem nadělil těm druhým. Českou povahou je mít radost, že jsme někoho přeskočili, což nám zatěžuje hlavu a nedokážeme se radovat ze života.
A.cz: Jsou i případy, se kterými si lékaři nevědí rady a odkazují pacienty na psychiatrii.
Jsme schopní odhalit stále více nemocí, s některými si ale opravu nevíme rady. Samozřejmě mohou být psychického rázu v případě úniku od bolesti, kdy slabší jedinci vyhledávají v dospělém věku péči, kterou jim v dětství poskytovali rodiče. Nejedná se ale o masový jev.
A.cz: Dokážou tohle naši lékaři odhalit?
Rozpoznat pacienta od simulanta dokážou určitě. Otázkou je, jestli mají čas. Dnes při náporu lidí a administrativy nemáte dostatek času na vyšetření. Pacient je vláčen ordinacemi specialistů, až nakonec může opravdu skončit na psychiatrii.
Doufám, že přestože poznáme, kdy člověk přemýšlí, nikdy snad nebudeme vědět o čem. To by byla katastrofa.
Co se týká bolesti, je potřeba s lidmi mluvit, protože řadu věcí zjistíte z anamnézy, ale na to musíte mít čas. Proto mají smysl rodinní lékaři, kteří znají nejen pacienta, ale i dědečka, babičku i děti. A vědí, komu se věnovat a kdo to může třeba jen předstírat. Většina lidí říká lékařům pravdu, simulantů je málo.
A.cz: Jak to, že někteří lidé při šoku nic necítí? Při drobném poranění přitom vyvádíme...
To je známá věc. Poprvé byl tento syndrom popsán za války Jihu proti Severu. Když vojákům ustřelili nohu, bojovali dál. Jedná se o stresovou analgesii, kdy jsme si schopni sami vyrábět analgetika, konkrétně endorfiny a enkefalíny, které se zmobilizují, a ještě několik vteřin nebo minut můžete pokračovat v jízdě.
A.cz: Takže když mě něco bolí, je nejlepší se dostat do stresu.
Není. Neplatí, že když se píchnete o špendlík, je lepší se k tomu ještě říznout, aby to nebolelo.
A.cz: Co říkáte na zmírňování bolesti marihuanou?
Je prokázané, že marihuana působí na snížení bolesti u roztroušené sklerózy mozkomíšní, ulevuje při HIV i dalších onemocněních, jako je Parkinsonova choroba. Nesmíme ale zapomínat na vedlejší účinky, kterých je zhruba pětadvacet a řadí se mezi ně hypotenze a arytmie.
Dokázal bych snadno podlehnout ohromným účinkům této drogy, když jsem viděl, jak po inhalaci marihuany třesoucí se člověk s Parkinsonovou nemocí vstal, chodil a dokázal psát rovně. Je ale účinná jen u omezeného množství nemocí a určitě nejsem pro užívání marihuany jako rekreační drogy.
A.cz: Jakou největší fyzickou bolest jste zažil vy?
Největší bolest, jakou jsem kdy cítil, byla akutní pankreatitida, ne tedy alkoholická. To je velká bolest. Tehdy jsem psal práci s anesteziology a ti si mysleli, že mi praskla aorta.
A.cz: A když bude pro lidi bolest nesnesitelná, nechají si transplantovat hlavu, jak tvrdí jistý italský vědec…
Ne, to se nikdy nestane. Bylo by to výborné řešení, ale přerušit míchu jednoduše nejde. V laboratořích u krys je možná něco takového proveditelné, ne ovšem v případě lidského mozku. Byl by tu také etický problém. Přestože poznáme, kdy člověk přemýšlí, nikdy snad nebudeme vědět o čem. To by byla katastrofa.
