Její otec ukončil vzdělání maturitou, matka výučním listem. Od své dcery ale očekávali něco víc, chtěli si jejím prostřednictvím uskutečnit vlastní nenaplněné ambice. Tereza tak byla odmalička vedena k perfekcionismu. "Žádná jiná známka než jednička pro rodiče neexistovala. Pamatuju si, jak na mě, křičeli, když jsem na základce dostala dvojku z výtvarné výchovy. I když ze svých nároků později trochu slevili, vzala jsem si je za své a měla jsem potřebu být ve všem nejlepší. Spolužáci si samozřejmě mysleli, že to moc hrotím, a smáli se mi, když jsem kvůli nějaké dvojce brečela," vrací se dvaadvacetiletá Tereza do dětství.
Že z páté třídy zamíří na víceleté gymnázium, brala jako samozřejmost. Doufala, že se na výběrové škole dostane mezi lidi, pro které jsou studijní výsledky taky hlavní prioritou, a nebude si už ve třídě připadat jako outsider. Jenže realita byla jiná. "Čelili jsme mnohem vyšším nárokům a taky mezi námi panovala daleko větší soutěživost. Čekala jsem, že se budeme se spolužáky společně učit nebo si radit s domácími úkoly. Brzy jsem ale zjistila, že každý jede hlavně sám za sebe a ostatním pomůže, jen když je to nezbytně nutné. Sama jsem se téhle rivalitě nedokázala přizpůsobit," popisuje Tereza.
Znovu se tedy ocitla na okraji kolektivu. "Moje známky se víc a víc zhoršovaly. Začala jsem slýchat poznámky, proč na gymplu vůbec jsem, když můj prospěch neodpovídá požadovaným měřítkům. Z neustálého úsilí, které jsem do učení vkládala, jsem byla čím dál víc unavená a postupně jsem ztratila motivaci se vůbec snažit. Rodiče na mě křičeli, vyčítali mi, že jsem líná. Snažila jsem se jim vysvětlit, že je mi smutno a v ničem nevidím smysl, ale vůbec mě nechtěli vyslechnout. Proto jsem vztek obrátila proti sobě a začala se sebepoškozovat. Když jsem si ublížila, cítila jsem úlevu. Zároveň jsem se potrestala za to, že nejsem tak dokonalá, jak by si moje okolí představovalo," vysvětluje Tereza.
Ani tenhle varovný signál však rodiče nepřesvědčil, že se jejich dcera může potýkat s vážnými psychickými problémy. "Mamka mi řekla, že jsem asi úplně blbá, že budu mít jizvy na ruce a že se mám vzpamatovat. Myslela si, že jenom simuluju a že není nic, z čeho bych se měla cítit špatně," vypráví Tereza. Ze zoufalství se v sedmnácti rozhodla obrátit na Dětské krizové centrum, kam posléze sama i s rodiči docházela na konzultace.
"Ze začátku se zdálo, že začínají pomalu chápat, co se se mnou děje. Pak se ale všechno vrátilo do starých kolejí. Byli naštvaní, že na terapie chodím, a pořád opakovali, že problém je jenom v mojí hlavě," říká Tereza.
Už tehdy jí přitom psycholožka naznačila, že by mohlo jít o příznaky depresivní a úzkostné poruchy, kterou jí psychiatr diagnostikoval krátce po osmnáctinách. Vedle pravidelných terapeutických sezení začala užívat antidepresiva, která jí pomohla utlumit emoční výkyvy. Nedávno léky sice po třech letech brát přestala, ale vyzdvihuje, že díky nim překonala nejtěžší období. O duševním zdraví nyní mluví také se středoškoláky jako lektorka neziskové organizace Nevypusť duši. Po absolvování sociální pedagogiky na Vyšší odborné škole sociálně-právní by navíc ráda studovala psychologii. Rozhovor najdete ve všech podcastových aplikacích: Soundcloud, Spreaker, Spotify, Apple Podcasty a Google Podcasty.
Co z tebe bude?!
Podcast "Co z tebe bude?!" je o niterných problémech mladých lidí v rychle se měnícím světě. Podzimní řada mimo jiné reaguje na epidemii zhoršujícího se duševního zdraví a řeší také klimatickou úzkost. Pořad moderují Tomáš Maca a Clara Zanga. Nový díl vychází každý pátek.
