Jiří, jaká byla vaše životní cesta k víře a s vírou?
Jiří Pešek: Pro Boha jsem se nadchnul v době kolem sametové revoluce, když mi bylo necelých patnáct let. Po gymnáziu jsem vystudoval Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, po vysvěcení na kněze jsem pět let působil jako kaplan ve Skutči. Dalších pět let jsem pobýval v Římě na postgraduálním studiu křesťanské výchovy. Tam jsem si také uvědomil, jak jsem na tom emocionálně špatně a jak na mě doléhá samota. Začal jsem nově poznávat sám sebe, své potřeby a tužby, a začal jsem se ptát, zda právě tato životní cesta je pro mě to pravé.
Ještě další čtyři roky po studiu v Římě jste ale působil jako farář v Chocni. Tam jste se také setkal s budoucím partnerem Tomem. Jak se vyvíjel váš vztah?
Tomáš Bílý: Ačkoliv pocházím z Prahy, pracoval jsem tehdy v Brně, takže jsem často jezdil vlakem přes Choceň. S Jirkou jsme si párkrát během asi dvou let napsali přes internet a jednou jsme se konečně domluvili, že se u něj zastavím a pokecáme naživo. Bez jakýchkoliv očekávání. Jenže nakonec jsme si tak sedli a skamarádili se, že jsme se od té doby viděli každý víkend.
JP: Vzniklo přátelství, které se pak prohlubovalo a přerostlo do lásky, která se mezi námi zrodila.
A to se v malé Chocni nerozkřiklo, že tamější farář chodí s klukem?
JP: Já už jsem tam končil, byly to poslední dva měsíce mého farářování a mířil jsem do armády. O odchodu z kněžské služby jsem přemýšlel delší dobu, protože jsem se začal cítit vyhořelý a také jsem si představoval, že bych konečně navázal nějaký trvalý vztah. Nakonec jsem tomu kněžství ale dal ještě šanci a rozhodl jsem se stát se vojenským kaplanem.
Musí i kaplan na přijímač?
JP: Musí. Vše jsem absolvoval jako ostatní "bažanti", učil jsem se i házet granátem nebo zacházet se samopalem.
TB: Výhodou pro nás bylo, že armádní přijímač je ve Vyškově u Brna, takže jsme byli pár kilometrů od sebe a náš vztah začal být velmi intenzivní, trávili jsme spolu každý týden několik dnů v kuse.
Kdy tedy, Jiří, přišel váš coming-out?
JP: Druhý rok, co jsem byl v armádě, jsme si s Tomem uvědomili, že spolu chceme být napořád. Ten krok jsme logisticky plánovali skoro rok. Nejprve jsem dal výpověď v armádě, později jsem své rozhodnutí odejít ze služby komunikoval svému biskupovi. Nakonec jsem svým přátelům a známým poslal mailem dopis, ve kterém jsem jim vysvětlil, že odcházím z armády i z kněžské služby. Chtěl jsem jim dát vědět, že se vydávám na novou cestu, že mám partnera a že právě takhle jsem šťastný.
Nepřišel jste přiznáním vztahu s Tomem o nějaké své katolické přátele?
JP: O skutečné přátele ne. Dokonce bych řekl, že vztahy s některými se naopak prohloubily tím, že jsem přiznal určitou svou slabost a lidskost. Předtím jsem byl spíš takový ten profesionál, který má být vzorem a autoritou, ať už pro studenty, nebo pro farníky. Byl jsem role, ne člověk - to je jedna z těžkých věcí na kněžském povolání.
Jaké byly reakce vašich maminek?
TB: My máme skvělé mámy, vzaly to výborně, reakce byly naprosto v pohodě, hrozně dobře jsme si vzájemně sedli a často se navštěvujeme.
Tomáši, váš coming-out byl asi podstatně jednodušší, než když s ním přijde katolický farář…
TB: Ano, pohyboval jsem se v neziskovém prostředí, které je podstatně svobodomyslnější. Když jsem kolegům oznámil, že mám kluka, reakce byly spíše: "Super, kdy ho přivedeš?"
Co se stalo, když Jiří opustil službu v církvi?
JP: Kněze nelze "odsvětit", takže pokud se rozhodne dále nevykonávat kněžské povolání, biskup ho musí suspendovat, tedy zakázat mu kněžskou činnost. To se přirozeně rychle rozkřikne. I proto jsem již předem rozeslal ten svůj osobní dopis přátelům a známým, aby měli informaci přímo ode mě a nejen z nějakých drbů.
TB: Navíc biskupství stihlo vydat i instrukce pro kněze Královéhradecké diecéze, odkud Jirka pochází, že se nehodí, aby se účastnili obřadu uzavření registrovaného partnerství. Biskup napsal i zvláštní vyjádření odsuzující homosexuální vztahy. My jsme totiž asi historicky první pár v registrovaném partnerství v ČR, ve kterém je jeden z partnerů katolický kněz. V očích biskupství jsme způsobili tzv. veřejné pohoršení, takže to nemohli nechat bez odezvy.
Kdy a jak došlo k uzavření vašeho partnerství?
JP: Ze služby v církvi jsem odešel na konci prosince 2016 a hned 14. ledna 2017 jsme uzavřeli registrované partnerství. Jednalo se o symbolický předěl mezi dvěma životními etapami.
TB: Na naši svatbu přišlo asi 150 lidí. Sami jsme byli překvapení, kolik našich kamarádů to s námi přišlo oslavit - mezi nimi byli i někteří Jirkovi kolegové z armády nebo bývalí farníci a studenti.
Jaroslav Lorman, váš kamarád a suspendovaný katolický jáhen, který mluvil i na vaší svatbě, mimo jiné uvádí, že nejméně třetina kněží jsou homosexuálové. Co si o tomto tvrzení myslíte?
TB: Ano, rovněž se domnívám, že katolická církev jako organizace je do značné míry založena na homosexuálech a že zhruba třetina kněží mohou být gayové. To je s ohledem na přístup církve k LGBT lidem naprostý paradox. Svoji roli v tom jistě hraje i povinný celibát. Někteří kněží zřejmě budou sexuálně zdraví heterosexuálové, kteří mají extrémně silnou motivaci celibát dodržovat, a někteří z nich jej pravděpodobně i dlouhodobě dodržují. Další jsou ale logicky buď asexuálové, nebo homosexuálové. Stejně tak mezi řádovými sestrami jsou přirozeně lesby.
JP: Akorát se to ti lidé bojí přiznat, protože tuší, že by se na ně mnozí začali dívat skrz prsty. Okolo tohoto tématu panuje takové, řekněme, opatrno. Z některých se nakonec stávají vášniví kazatelé proti LGBT komunitě. Ale zároveň bych rád řekl, že takoví nejsou zdaleka všichni a i otevřených a přijímajících lidí je mnoho jak mezi laiky, tak mezi kněžími.
Ze služby v církvi jste tedy, Jiří, odešel. Co jste dělal potom?
JP: Udělal jsem si průvodcovský kurz a zkoušky a stal jsem se průvodcem po Praze a jiných krásách Čech - v italštině, angličtině a španělštině. Tom je mimo jiné taky průvodce, takže mě inspiroval. Navíc, opět tam vlastně "kážu" lidem, stejně jako když jsem byl farář nebo pedagog.
Oba dva vytváříte webové a facebookové stránky Primakluci.cz. Na nich otevřeně hovoříte o svých životech a o tématech homosexuality, církve, o potřebě respektu. Nabízíte podporu LGBT lidem z konzervativních prostředí. Kolik chce toto odvahy?
TB: My celkem nemáme co ztratit. Na "hejty" jsme zvyklí, zvláště když cíleně platíme některé facebookové příspěvky, abychom je dostali právě do toho konzervativního prostředí. To nám pak chodí i zprávy typu "Jste nechutní úchylové, dělejte si doma, co chcete, ale hlavně ať já to nevidím!". Jenže tyto reakce jsou pro nás naopak motivací, proč tuto práci dělat. My se z toho nesložíme, ale je tu spousta lidí, které toto nepřijetí může položit a kterým se snažíme pomoci.
JP: Rádi bychom na našich aktivitách spolupracovali i s nějakými profesionály, kteří by nám to pomohli posunout zase o krok dál. Zajímala by nás třeba možnost využití YouTube kanálů nebo dalších možností moderních technologií.
Jaké je hlavní poselství vašich stránek?
TB: Jedná se o svědectví o našem osobním životě a tom, co chceme dát společnosti. Snažíme se říkat, že to jde i jinak. Jde žít plnohodnotný vztah i ve stejnopohlavním soužití. Jde to, i když věříme v Boha. A dokonce to jde, i když jeden z nás je kněz.
Vy ty stránky berete jako pomoc druhým, ale konzervativnější lidé by to mohli vnímat spíše jako provokaci a prosazování ještě nedávno tabuizovaných způsobů soužití či nahlížení na víru.
TB: Určitě ano, často nám lidé píšou, ať si v posteli děláme, co chceme, ale nelezeme s tím na veřejnost, což je absurdní. Naše homosexualita a naše soužití přece není o posteli. Stejně jako o tom není heterosexuální manželství. Není to o naší sexualitě, ale o našem životě.
Bible nicméně neříká nic proti svazku dvou mužů či žen, nebo ano?
JP: Takto pojatým svazkem, jaký známe dnes, se vlastně vůbec nezabývá. Na druhou stranu Bible říká, že není dobře člověku samotnému. Katolická církev ale nestaví jen na Bibli, ale také na svém učení a na svých závazných výkladech Bible. Protestantské církve jsou v tomto trochu jiné, i proto u nich často nalézají LGBT lidé větší přijetí.
Proč vlastně nejste třeba u evangelíků, když je tam situace jiná?
JP: Na to se mě občas lidé ptají. Doma jsem zkrátka svou vírou v katolické církvi. Všechny rituály a zvyklosti, víra, která počítá se svátostmi, to vše mám rád, církev je můj domov. Ty to máš, Tome, podobně, ne?
TB: Já to nemám tolik ukotvené jako ty. Jsem taky konvertita, ale společenství konkrétní církve a rituály pro mě nejsou tak důležité jako pro tebe. Příležitostně oba zajdeme na bohoslužbu třeba k husitům, evangelíkům nebo ke starokatolíkům a zjišťuji, že se v těchto společenstvích často cítím líp. Mám pocit, že tyto církve berou více život, jaký je, a nesnaží se ho škatulkovat do nějakých svých představ o tom, jaký by měl být.
Vy asi nepovažujete lásku dvou mužů za hřích?
JP: Ne, vnímáme to jako svou životní cestu, ke které se dokonce cítíme požehnaní Bohem. To, co máme v srdcích, nevnímáme jako něco, co by šlo proti Bohu, církvi nebo společnosti. Naopak v tom vidíme možnost obohacení všech.
TB: Když Bůh je láska, jak může být hříchem někoho milovat a jak může nebýt hříchem někomu ublížit? V katolické církvi se bohužel stává, že náboženství ubližuje. Mnozí lidé, kteří pocházejí z tohoto prostředí a cítí náklonnost ke stejnému pohlaví, často z církve nebo i z rodiny odejdou, protože cítí to obrovské nepřijetí. V krajních případech si dokonce sáhnou na život.
Co říkáte argumentu proti svazkům lidí stejného pohlaví, že nezakládají tradiční rodinu, z níž by vznikaly děti?
TB: V tom případě by měly být asi zakázány všechny manželské svazky neplodných lidí, manželské svazky lidí nad padesát let, kteří už nejsou schopni reprodukce, a tak dále. Jiným tématem je, že ve stejnopohlavních soužitích děti existují, akorát se jim nepřiznává stejná právní jistota a možnosti, jaké mají děti v heterosexuálních svazcích.
Častá jsou také tvrzení, že homosexuálové mohou z velké části za rozklad tradiční rodiny nebo že z dětí vyrůstajících ve stejnopohlavních svazcích nakonec vyrostou také homosexuálové.
TB: Tyto argumenty jsou samozřejmě nesmyslné, ačkoliv v konzervativních kruzích stále opakované. Vyvracet je ale není lehké, je to komplexní proces. O tématech, jako je třeba manželství pro všechny, se začíná mluvit čím dál více. Naší rolí je dostávat tato témata do konzervativního prostředí.
Pro nemalou část společnosti bylo šokem kázání Petra Piťhy na svatého Václava ve Svatovítské katedrále. Tomáš Halík o jeho kázání pro server iDnes.cz prohlásil, že šlo o "hororovou politickou fikci, která by se hodila spíše na proruské konspirační weby". Jaký je váš názor?
TB: Sami jsme bohužel v praxi zažili, že někteří vlivní reprezentanti katolické církve v Česku na proruské dezinformační skupiny napojení opravdu jsou, ať už vědomě, nebo nevědomě. To je přirozeně neštěstí, protože na rozdíl od běžných lidí mají představitelé církve velký potenciál šířit dezinformace dál. A samotné kázání bylo podle mě jen hysterickým výlevem starého pána, který z části odráží náladu v církvi.
Jaké jsou vaše plány do budoucna - ať už vaše osobní, či ve vašem úsilí o větší otevřenost církve?
TB: Nemáme nějaký "strategický plán 2025". Snažíme se žít naše životy, zahrnovat do nich lidi kolem nás, účastníme se pravidelně i nějakých akcí na Prague Pride a prostě bereme příležitosti tak, jak přicházejí.
JP: Díky dokumentu Kateřiny Havránkové pro Český rozhlas se o nás více ví a víc za námi chodí novináři. Nemáme problém o tom všem otevřeně mluvit, jsme na to připraveni. Není to o nás, je to o poselství, které sdělujeme a v jehož jsme službě. Vše ostatní přinese život.
