"Kde máš košilku?" ptá se zvědavě vnuka chvilku poté, co se vroucně přivítali po jeho příjezdu z Varšavy. Tereza Szczerbicka žije sama v ošuntělém rodinném domě v Czechówě na severozápadě Polska. Trpí řadou nemocí, trápí ji problémy se srdcem i Parkinsonova choroba. Návštěvy vnuka pro ni představují nejšťastnější chvíle.
Łysakova kamera ji sleduje při domácích pracích, návštěvě lékařky i její sestry. Svého vnuka, který studoval herectví na Filmové škole v Lodži a dokumentaristiku na varšavské škole Andrzeje Wajdy, neustále dotazuje, kdy si najde děvče a založí si rodinu. Nebo, proč se neoholil a nechce si vzít "takový pěkný svetr, co mu našla".
Po pár dnech strávených povídáním si a pomáháním na zahradě i uvnitř domu vnuk odjíždí zpátky do Varšavy. "Až odjedeš, budu smutná," říká mu babička se slzami na krajíčku.
A kde je láska?
Není těžké si představit, že podobná scéna by se mohla odehrávat i kdekoliv v Česku. Podle dat Eurostatu za rok 2017 je v Česku zhruba 19 procent populace starší 65 let, v Polsku je to o necelá tři procenta méně. V České republice žije osaměle necelých 33 procent seniorů, v Polsku je to podle dat Eurostatu něco přes 28 procent.
Łysakova babička pocity osamělosti přiznává během celého snímku a na svého vnuka neustále apeluje, aby si k sobě určitě někoho našel a nezůstával sám. "Nemůžete si udělat spolu dítě? On by ti pomohl, ty bys jej vychovala," pobízí například jeho kamarádku a kameramanku Zosiu. "A kde je láska?" ptá se jí vnuk. "Kde je dítě, tam je i láska," odpovídá seniorka.
V momentě, kdy už poněkolikeré musí Łysak vysvětlovat, že všechny holky, se kterými se baví, jsou jenom kamarádky, přichází jeho přiznání. "Rafałovi se líbí kluci," oznámí vnuk silně věřící ženě u kuchyňského stolu.
"Jsi nemocný!" prohlásí po chvíli. "Víš, že až lidi zjistí, že jsi homosexuál, tvoje kariéra bude zničená?!" říká mu. "Ne, nebude," odpovídá jí Rafał. "Ne? Dám ti přečíst noviny," přesvědčuje ho. Následují záběry na nešťastnou ženu, která pláče nad vnukovou homosexualitou.
"Bože, změň to všechno. Proč mi bereš to, co mám nejvíc ráda?" topí se v slzách na schodech svého domu. "Už mě nebudeš mít ráda? Co to je za podmínky lásky? Není láska bezpodmínečná?" říká jí vnuk za kamerou, kterou neodkládá ani během nejbolestivějších a nejintimnějších scén.
Co naopak v tu chvíli chybí, je vnitřní hlas režiséra. Divák si těžko dokáže představit, co při svém coming-outu prožívá.
Když budeš mít děti, budeš žít normálně
Łysak v e-mailové korespondenci s Aktuálně.cz uvedl, že u jeho přiznání k homosexualitě byla kamera tak trochu náhodou. "Natáčel jsem tehdy všechno dění kolem sebe," dodal autor. Se svým coming-outem přitom přišel daleko dříve, než dokument vznikl, a to před 11 lety. Ke snímku Bezpodmínečná láska a hlubšímu zpracování tématu jej pak částečně přesvědčil režisér Jacek Bławut.
Přiznání člověka k odlišné sexualitě přitom bývá podle odborníků na duševní zdraví nejtěžší právě v případě rodiny. Łysak však tvrdí, že nad strachem z babiččiny reakce ani neměl čas přemýšlet, protože před ní svou nervozitu nedokázal skrýt. Přesto si neodpustila poznámky o vnukově "nenormálnosti".
"Mám tě ráda od začátku a mám tě ráda, i teď. Ale proč to děláš?" ptá se vnuka. "Co dělám?" odpovídá Łysak. "Vybral sis špatnou cestu. Špatnou," říká plačící žena a dává mu najevo, že by se měl změnit a svou přirozenost tak potlačit. "Proč bych se měl měnit?" ptá se vnuk.
"Chceš být sám? Musíš mít rodinu a děti," instruuje ho stará žena. "Proč musím?" nechápe režisér. "Když budeš mít děti, budeš žít normálně," odpovídá babička.
Představa, že "normální" jsou pouze vztahy mezi muži a ženami, je přitom něco, s čím se homosexuální lidé musí potýkat dennodenně. Pocity odlišnosti od zbytku společnosti u nich častokrát vyvolávají duševní problémy, od depresí přes úzkosti po sklony k sebevraždám.
Ne-heterosexualita
Termín používaný některými výzkumníky pro označování lidí s odlišnou sexualitou. Pojem zahrnuje nejen homosexuály, ale také bisexuály, transsexuály či pansexuály.
Michal Pitoňák z Národním ústavu duševního zdraví tvrdí, že kdyby byly stejnopohlavní svazky na stejné úrovni, jako jsou tradiční manželství, včetně možnosti osvojit si děti, ne-heterosexuálové by byli lépe integrovaní ve společnosti, trpěli by méně psychickými potížemi a v konečném důsledku by se u nich snížil i počet sebevražd.
Polští ne-heterosexuálové to mají těžké, dokument přesto vyhrál
V České republice funguje od roku 2006 institut registrovaného partnerství. Partneři, kteří se jej rozhodnou uzavřít, však mají pouze omezená práva. V Polsku nic takového neexistuje. Registrované partnerství zde bylo odmítnuto a polská římskokatolická církev, ke které se hlásí většina Poláků, je silně proti ne-heterosexuálním svazkům.
Situace homosexuálů v Polsku tak není nejpříznivější. Z výzkumu životní spokojenosti mezi sexuálními menšinami v Evropě z roku 2018 vyplývá, že míra stigmatizace LGBT komunity je v Polsku mnohem markantnější než v Česku. A také její spokojenost se životem je oproti Česku nižší. Více než polovina Poláků je proti veřejné prezentaci života gayů a leseb.
Přesto Rafał Łysak tvrdí, že přijetí jeho dokumentu ze strany publika bylo až překvapivě vřelé. Bezpodmínečná láska navíc zvítězila také na krakovském filmovém festivalu. "Znamená to pro mě jistým způsobem přijetí, porozumění a podporu od společnosti," říká režisér.
A vnukovu homosexualitu nakonec přijala také jeho babička. Kromě toho, že se zařekla, že může být i babičkou jeho přítele, strávili u ní oba nějaký čas na návštěvě.
