V Mongolsku v podstatě neprší… až na chvíle, kdy prší. A nám prší nečekaně často… na to, že neprší. A dneska, dneska prší opravdu hodně. Tohle tady prý dlouho nepamatují a my jsme v Mongolsku, slavném modrou oblohou a minimem srážek, také dost překvapení. Z nebe lijí proudy vody a cesta, už tak velmi symbolická, je plná vody a bláta. Ještě že tu nejsme trabantem, to bychom skončili v prvním údolí. Nebo spíše kaňonu padajícím prudce dolů a stejně ostře stoupajícím nahoru.
Ještě včera to ale vypadalo, že je tady opravdu déšť vzácností. Po mnoha kilometrech jsme dojeli do vesničky uprostřed šedého prachu a černého kamení. Několik ulic, do kterých můžete přijet z jakéhokoli směru, a na vršku maličký buddhistický chrám. Ulice se od okolní pláně liší jen tím, že se kolem nich krčí malé domečky. Jinak stejný šedý prach a černé kamení.
Prachová bouře a slaný čaj
Chvíli jsme bloudili uličkami, než jsme našli domeček, kde vaří. Asi jediný takový podnik v okruhu sta kilometrů. Na obzoru se stahují mračna, čekáme, že každou chvíli začne pršet. Uvnitř je příjemně. Na stole stojí termosky se slaným čajem, který kupodivu chutná o dost lépe, než to zní, a paní domácí nám smaží masové kapsičky. Vyjdeme ven podívat se, jak je to s deštěm, ale ten nikde. Zvedá se ale stále silnější vítr.
Lomcuje plechovými střechami zatíženými kameny a šedý prach se víří okolo. K městu se blíží šedá stěna. Vítr sílí, až nejde s otevřenýma očima stát proti jeho proudu. Jdeme se schovat. Rozbitým sklem jediného okna se ani moc nepráší a slaný čaj zase chutná o něco více. Ale neprší.
Bez vody
Naopak, práší se a práší. Prach je horší než voda, vleze všude. Všechno je světle šedé. My, auta, a hlavně Marek na motorce. Voda by se nám teď opravdu hodila, před časem jsme minuli bod označený na mapě jako "rychlé občerstvení", nečekali jsme tam úplně stánek s párkem v rohlíku, ale místo, kde by mohli mít alespoň vodu, ano. Nebylo tam nic. A tak se snažíme dostat k řece. Problém je, že to, co je v mapách často malované osvěžující modrou, je ve skutečnosti vyschlé koryto.
Náhle se v dálce objeví azurově modrý dům. Zaplesáme, konečně civilizace. V plochých pláních ale trvá hodně dlouho, než se k němu dostaneme… a tak následuje zklamání. Vítr lomcuje plechovou střechou dávno opuštěného hotelu vedle dávno opuštěné benzinky. Rozbitými okny je vidět suchou prázdnotu. Kdysi tudy vedl hlavní tah napříč zemí, pak ale postavili okružní asfaltku kolem západní části Mongolska, provoz se přesunul tam a hotel osiřel. Jedeme tedy dál, k modré čáře na mapě, která… je opravdu plná vody! Nabíráme ji a filtrujeme. Chutná skvěle, jen má trochu bahnitý ocas.
Divoký tanec mongolských cest
Teď, o dva dny později, máme vody až moc. Leje jako doma. Doma ale cesty netvoří změť různě vyjetých stop pokrytých blátem nebo tisíci hrbolky, které se snaží auto rozlámat na kusy. Jízda Mongolskem je z velké části o tom, že hledáte, která stopa je nejméně hrozná, případně jste nuceni vyjíždět novou. A tak se dvě žlutá auta a tříkolá motorka točí v divokém tanci, kde každý hledá, kudy by šlo jet nejlépe.
Většinou se nám daří držet se víceméně pohromadě, ale někdy se cesty rozeběhnou dál od sebe. Obvykle se pak zase seběhnou, ale někdy ne. Občas se stává, že jen část žlutého cirkusu jede, kam má. Nebo si to alespoň myslí. Navigace je tu složitá, i když si pomáháme GPS. Cesty jsou sice v mapách, ale jen velmi přibližně, a ani to vždy nepomůže určit, která je která. Máme mapu nastavenou tak, abychom viděli podrobně vrstevnice a orientujeme se podle kopců, testujeme správné směry, sledujeme polohu slunce.
A jedeme dál a dál. Rozjíždíme se od sebe, že na sebe skoro nevidíme, a zase se potkáváme, kamení střídá tráva, trávu písek… a najednou nám chybí druhé auto. Voláme do vysílačky, ale ozývá se jen praskání. Otáčíme se zpět a snažíme se zjistit, co se děje. Vysílačka se chytá, ale Michal nám jen temným hlasem hlásí, že uvidíme, až přijedeme.
Rozzuřený mechanik
Trneme, co se stalo, představujeme si minimálně auto bez kola. Písek skrápí provazy deště až konečně uvidíme za horizontem povědomou bílou střechu a tam stojí naše druhá žába Vóža. Úplně obyčejně zapadlá. Uf, ti nás vyděsili! Vašek, náš mechanik a řidič onoho nešťastného stroje, ovšem zuří tak, že to vypadá, že se od něj voda odpařuje. Když jsme auta chystali, udělali jsme chybu, že jsme dali motor a převodovky dělat mechanikovi, který se ukázal jako ne příliš spolehlivý.
Většina jeho chyb se ale projevila na druhém autě a tohle vypadalo, že je v pořádku. Až doteď. Když v něm zařadíte převod určený pro překonávání těch největších překážek, měla by se točit všechna čtyři kola, ale netočí. V pohybu jsou jen zadní. A to je v terénu sakra rozdíl. A tak jako za starých dobrých časů s trabanty tlačíme. Raz, dva, raz dva… a jedeme dál. Deštěm od rána do večera. V Mongolsku přece neprší.
Rozdělám oheň v domě
Naše průměrná rychlost klesá pod deset kilometrů za hodinu. To je hodně pomalu i na nás. Toužebně vyhlížíme další vesničku, kde snad zase najdeme místo, kde budou mít slaný čaj a něco k jídlu. Ale když tam přijedeme, nic takového tu není, jen jeden krámek, kam se vymrzlí a mokří schováme. Dumáme, co dál. Nakoupíme si něco k jídlu a pojedeme za město, snad bude ráno lépe. "Rozdělám oheň v domě," posune mi najednou majitel obchodu svůj mobil s překladačem před oči.
Chvíli dumám, co tím myslí, ale hádám, že asi nemluví o založení požáru. "Nabízíte nám ubytování?" naklepu do mobilu a přemýšlím, co asi přeloží. "Ano" zní odpověď. Tak to tohle je ta nejlepší zpráva! Prodavač ukazuje, ať jdu s ním. Vyjde z obchodu a zabočí na dvorek za plotem. A tam stojí jurta a uprostřed ní kamna. On opravdu asi rozdělá oheň v domě. Ukáže mi posunkem jurtu, která, zdá se, slouží jako zahradní domek a sklad krámů, co se nevešly jinam. A tázavě se na mě podívá. Jasně, bereme, je to skvělé! A tak za chvíli v kamínkách plápolá oheň a za syčení kapek, pootevřenou částí střechy padajících na plotnu a komín, se jurtou line teplo. Nádhera, ať žije Mongolsko!
Mongolské národní jídlo
Ráno přichází paní domácí s otázkou, jestli bychom si dali mongolské národní jídlo. Hlasování ve výpravě je, vzhledem k dosti rozporuplné pověsti mongolské kuchyně, dosti nejisté, ale zůstáváme. Paní přináší velký vypouklý hrnec, který akorát pasuje do otvoru v horní části kamen. Dovnitř nalije vodu, nasype kyblík plný krve a vnitřností a přidá dvě lžičky soli.
Rozporuplná pověst mongolské kuchyně se tím nezlepšila. Napjatě sledujeme, co bude s jídlem dále, ale zdá se, že nic. Vaří se a vaří, až většinu vnitřností slijí do lavoru a zbytek dál bublá v hrnci. Přichází pán domu s nožem v ruce doprovázen tak pětiletými dvojčátky. Usedá s lavorem na zem a začíná odkrajovat kousky z jeho obsahu. Dvojčátka se na jídlo vrhnou s divokostí mongolské hordy. My jsme zdrženlivější.
Jak se stát veganem
Ale ono to není vůbec špatné! Srdce, játra… a bůh ví, co ještě. Když víte, co ukrojit, máte dobré jídlo. My bychom tam sice přidali více soli a nějaké koření, ale i tak nám to chutná. Tedy nám… Někomu z nás. Marek opatrně uždibuje a pak mi nenápadně zbytek podává. "Po téhle cestě se stanu vegetariánem nebo veganem. Ještě nevím," špitne. Následuje polévka z vývaru z hrnce s přidanou rýží. Je slaná a vážně dobrá. Marka ale k otestování nepřesvědčíme. Na snídani to bylo sice trochu těžké, ale (někteří) z nás jsou spokojení a na modré obloze září slunce.
Dva světy
Pod koly nám ubíhá zelený vesmír. Obrovské prázdné pláně, nad kterými krouží dravci. Přemýšlíme, zda jsme někdy někde na světě něco takového viděli, ale shodujeme se, že ne.
Tolik zeleného místa propleteného stuhami cest. Jednou tady bude asfaltová silnice a všechny tyhle stopy postupně zarostou, ale i po letech budou znát. Ale už jako jiný svět. Svět oddělený od civilizace, od hladkého černého povrchu, který od toho druhého dělí bílá čára. Svět, po kterém letíte do jiné části stejného světa, a ten zelený, nekonečný, zůstává stranou.
Zelený vesmír
Ale dnes jsme jeho součástí. Kličkujeme jím, hledáme rovnější povrch a vzpomínáme, že kdysi dávno jsme jeli po asfaltu. Bylo to sice před pouhými pár dny, ale dnes se to jeví jako dávná minulost. Teď jsme tady a teď. V dírách vymletých vodou, mezi tuhými keříky, které vás nutí jet po roletě, protože jinde to nejde, v oblacích prachu i v trávě omamně vonící pod koly. Tady a teď uprostřed pláně jako namalované Hayao Miyazakim.
Je to naše cesta do fantazie. Celkový obraz fantastické krajiny k dokonalosti dokreslí dopravní značka. Modrá rezavá dopravní značka trčící se na křižovatce cest uprostřed zeleného moře, z něhož jsme před chvíli vyplašili obrovského dravce. Ano, jednou tady bude asfalt, ale teď ne, teď je to náš zelený vesmír!
