Záchranář Dvořák: Čím horší je váš stav, tím víc nás to baví. Ale Bee Gees si nepouštějte

Když jsem vám volala na soukromé číslo, abychom domluvili rozhovor, a na konci jsem viděla 155, nebyla jsem si jistá, kam se dovolám…

Náhoda to není (směje se). A mám tam ještě číslo 85, což je ročník mého narození. Jsou to čísla, která mě celoživotně provázejí.

Zvoní takhle v zimě na záchranné lince telefon častěji?

Jsou období, kdy je linka víc zatížená, jako třeba na Silvestra nebo právě v zimní sezoně, kdy lidé volají z hor.

Vás horská služba nelákala?

Jsem městský člověk, já bych v horách umřel (směje se). Kolegové z horské jsou ale fantastičtí. Znají ve své oblasti každý kámen a dokážou se pro pacienta dostat na místa, kam by se nám nepodařilo.

Nejednoho malého kluka láká létat vrtulníkem nebo jezdit sanitkou. Je to takové vzrušení, jak si to představujeme?

Já to dělám už patnáct let… Ale jo, když jsem začínal, bylo to přesně tak skvělé, jaké jsem si myslel, že to bude, a pořád si to myslím. Ještě jsem nevyhořel, a i když má každá práce svoje pro a proti, nevolil bych nic jiného.

Odmalička jste chtěl být doktor, co vás ale táhlo i k záchranářství?

Pro mě je to vlastně to samé. Když se řekne „doktor“, představím si člověka, který si vezme svůj kufřík a je ochotný vám pomoct, ať se stane cokoli. Takže v noci vstanete k někomu, kdo má infarkt nebo rodí, večer jedete k pacientovi, který v pokročilém věku umírá v domácím prostředí, a mezitím se dostanete ještě k dopravní nehodě a zástavě srdce. Já jsem urgentní doktor a takhle to máme. Někteří lékaři specialisté o nás říkají, že nic neumíme, protože umíme od všeho jen trošku. Umíme to ale natolik, že pokud příroda dovolí, dokážeme člověka udržet při životě.

Adrenalin jako rutina

Možná to bude znít nevhodně, protože jde vždycky o zdravotní komplikaci, jsou ale případy, které vás „baví“ víc než jiné?

Řekla jste to přesně. Čím víc kriticky nemocná budete, tím víc nás to bude bavit. Zkrátka všechny ty případy, které zaboha nechcete, aby se vám osobně staly. Když ale jezdíte se záchrankou, vybrala jste si to proto, že nechcete sedět za počítačem v kanceláři.

Jste závislý na adrenalinu?

Tak bych to neřekl. Pro mě je to celoživotní koníček. Od střední školy jsem trávil volný čas na záchranné službě a jsem šťastný, že se můj koníček stal i zaměstnáním. Já ani nevím, jaký mám ze záchranky příjem, protože to dělám proto, že chci. Já si ale ani nemyslím, že by se mi při práci zvedal adrenalin. V takových chvílích chybujete a to si my nemůžeme dovolit. Snažíme se pracovat systematicky a standardizovaně.

Mám třeba kamarády, co se nadchli pro běh, a je skvělé, že pro sebe dělají něco prospěšného, je to ale trochu i závislost.

Je pravda, že medicína je svým způsobem návyková. Mám spoustu starších kolegů, kteří by se už mohli věnovat něčemu jinému, a stejně pořád chodí do práce. Pro mě osobně je to zaměstnání, které mi dává smysl. Medicína se rychle vyvíjí, takže se pořád učíte něco nového, jste v kontaktu s lidmi a je to úžasný pocit, když víte, že jste někomu pomohla. Když jsem třeba resuscitoval malé dítě a po letech vidím, že je to dneska mladá krásná žena, která vede šťastný život, vždycky jsem dojatý.

Jak se vám daří držet si odstup a nenechat se každým kritickým případem semlít, a zároveň být empatický?

Neberu to jako svůj osobní příběh a postupuji technicky. Kdyby lékař oznamoval pacientovi třeba onkologické onemocnění, asi by nebylo vhodné, kdyby u toho brečel. Může ale říct, že je mu to líto a udělá vše pro to, aby to dopadlo dobře. Musíme v první řadě poskytnout profesionální péči. Jmenujeme se ostatně záchranná služba, sloužíme lidem a děláme svou práci nejlépe, jak umíme. Takže když se to náhodou nepovede, abychom měli klidné spaní, řekneme si, že jsme udělali, co bylo v našich silách.

Má na vás u dětských pacientů vliv to, že jste sám otec?

Nesmíte si je připodobňovat k vlastnímu dítěti. To se vám pak rozklepou ruce a není to dobré ani pro vás, ani pro ostatní. Je ale pravda, že jsem vůči svým dětem možná trochu úzkostnější, protože vím, co všechno se může stát. Když jsou třeba v bazénu, nikdy bych nekoukal do telefonu a jsem maximálně soustředěný.

O smrti a citech

Jaký máte v souvislosti se svými zkušenostmi vztah ke smrti?

Když posledních patnáct let vidíte několikrát měsíčně někoho umřít, svým způsobem si na to zvyknete. Je to tak asi u každého povolání. Když jste dělala svůj první rozhovor, asi jste taky byla nervóznější, zatímco teď si tak v pohodě povídáme.

Při rozhovoru ale naštěstí nikdo neumřel.

Ze všeho, co děláte dlouho, se podle mě stane rutina. To ale neznamená, že to děláte špatně nebo že nejste empatická. Myslím si ale, že už mě jen tak něco nepřekvapí. Pacienti se vám někdy stydí s něčím svěřit. Věřte mi ale, že se nemusíte bát, že byste doktora s patnáctiletou praxí něčím šokovala.

Ráda bych se ještě zeptala na první pomoc. Když nevím, jak na to, a nechám to radši na ostatních kolemjdoucích, dělám chybu?

Upřímně ano. Jakákoli první pomoc je lepší než žádná. Dneska už máme naštěstí k dispozici telefonicky asistovanou první pomoc a operátor vám poradí krok po kroku do doby, než přijede sanitka. Takže musíte akorát zavolat záchrannou službu, jinak nemusíte umět vůbec nic. Je ale vždy lepší být připraven, a ne překvapen.

Je časté, že lidi pokračují dál a doufají, že pomohou ostatní?

Na toto téma jsem napsal disertační práci. Říká se tomu „efekt přihlížejícího“ a je dokonce prokázané, že čím více lidí je v davu, kde se stane nějaká nehoda, tím menší je pravděpodobnost, že někdo pomůže. Řekneme si, že to za nás udělá někdo jiný.

Takže když couvneme, je to určitá lidská přirozenost?

Ano. Můžete mít strach, je to vystoupení z komfortní zóny a je přirozené, že se vám z ní vystupovat nechce. Nemusíte se za to cítit nijak provinile. Je ale potřeba vědět, že se to děje a že pomoct prostě musíte, protože nikdo jiný nepomůže. Když se ale překonáte a povede se to, je to krásný pocit, který stojí za to.

Dá se říct, jak ochotní jsou Češi, nebo národnost nehraje roli?

Jsou země, kde jsou lidé ochotnější víc a kde méně. Řekl bych ale, že jsme na tom dobře. Když zavoláte záchranku a máte operátora na telefonu, první pomoc bývá provedena správně.

Vysvětlete mi, k čemu slouží playlist první pomoci? Asi si v krizové situaci nepustím Stayin´ Alive od BeeGees.

Ne, to opravdu nedělejte (směje se). Je to pro nácvik masáže srdce, abyste věděla, jaké je správné tempo. Když ale zavoláte záchranku, oni vám budou diktovat správnou frekvenci anebo vám pustí do telefonu metronom.

Život s ADHD

Jste pracovně i rodinně vytížený, jak k tomu ještě zvládáte spravovat sociální sítě?

Mám ADHD. Pro mě je to ale platforma, kde mohu sdílet informace o své práci a poradit lidem, co mohou udělat pro sebe a ostatní, než přijede záchranka. V téhle formě je to fajn. Už ale nemám prostor odpovídat všem, co mi napíšou, protože mi denně chodí stovky dotazů. Stejně tak mi chodí spoustu žádostí o sdílení nějaké sbírky a je mi líto, když musím odpovědět, že nemohu sdílet úplně všechno.

Co vám to přináší pozitivního?

Vždycky mě potěší, když mi někdo napíše, že díky tomu, že mě sleduje, věděl, co má dělat, když se ocitl u dopravní nehody, nebo že pomohl svému tátovi, když zkolaboval. Mám pak pocit, že být na sítích má nějaký smysl. Je taky milé, když přijedu se záchrankou a někteří lidi mě znají a jsou rádi, že jsem přijel zrovna já, anebo se se mnou chtějí fotit. Jako první se ale samozřejmě musíme postarat o pacienta. (Směje se)

Vyplavují se vám z lajků hormony štěstí?

Já to takhle nevnímám. Nejsem influencer v pravém slova smyslu a nejsem na sociálních sítích existenčně závislý. Reklamních spoluprací přijímám minimum, většinu odmítám, a kdybych teď profil smazal, nebude to na mě mít nijak zvlášť velký dopad.

Zmínil jste, že máte ADHD, a v poslední době o tom veřejně promluvilo několik známých osobností. Pomůže dozvědět se v dospělosti diagnózu?

Já jsem na to u sebe přišel v pátém ročníku na medicíně, když jsme se o ADHD učili v rámci psychiatrie. Měl jsem pocit, že na mě sedí úplně všechno. Řekl jsem to svému profesorovi a on mi nabídl, ať se u něho nechám otestovat. Vyšlo, že to opravdu mám. Dostal jsem nějaké léky, ale nevyhovovaly mi, a tak jsem je vysadil.

Každodenní život vám to tedy nekomplikuje?

Já si naopak myslím, že v mé práci se hodí vnímat dvacet věcí najednou. Když jsem bral léky, zklidnil jsem se a dokázal se soustředit jen na jednu věc. V některých případech se to jistě hodí, u mě ale asi zrovna ne. Jak jsem s tím ale vyšel ven, začalo mi psát dost lidí a uklidňuje je, že to má i své pozitivní stránky nebo že se i s ADHD dá vystudovat medicína.

Doporučil byste lidem, aby se začali léčit?

Určitě ano. Zvlášť pokud mají pocit, že jim to dělá problémy, léčba jim může hodně zlepšit život. Je několik moderních preparátů, které mají opravdu dobré výsledky.

Když jsem si četla komentáře k vašemu knižnímu rozhovoru, který s vámi vedl novinář Martin Moravec, jedna čtenářka napsala, že vás obdivuje, že děláte obdivuhodnou práci, ale že by s vámi žít nechtěla, právě proto, že asi příliš neposedíte.

Já ji chápu, já bych se sebou taky nechtěl žít. Kdyby nebylo mé ženy, tak by u nás doma nic nefungovalo a chodili bychom špinaví. (Směje se) Musím ale říct, že dřív pro mě neexistovalo nic jiného než medicína, dneska je na prvním místě rodina. Věnuji jí každou volnou chvíli. Moje děti jsou ve věku, kdy mě ještě hodně potřebují, a já potřebuji je a chci, aby měly na dětství hezké vzpomínky.

Mohlo by vás zajímat