Kolem Prahy vyrostla těsně před začátkem druhé světové války unikátní betonová hradba. Pražská čára, technologický skvost a symbol odhodlání bránit svobodu, se však nikdy nedočkala své zkoušky ohněm. Proč tento velkolepý projekt ztroskotal a co nám jeho trosky v krajině vyprávějí o zradě, statečnosti a jedné z největších otázek českých dějin: Co kdyby se tehdy střílelo?
Systém protitankových a protipěchotních překážek
Součástí obranného systému byl rovněž rozsáhlý pás překážek. Táhl se v délce téměř 77 kilometrů a měl za úkol zastavit nebo alespoň zpomalit postup nepřátelské pěchoty a obrněné techniky a nasměrovat ji do palebných sektorů jednotlivých pevnůstek.
Nejznámějším prvkem protitankové obrany byly ocelové rozsocháče, které později využívala německá armáda pod názvem "český ježek" při budování Atlantického valu. Budovaly se také řady betonových hranolů k uchycení ostnatého drátu, které tvořily překážky pro pěchotu.
Na zvláště ohrožených směrech byly hloubeny protitankové příkopy, často se svislou čelní stěnou vyzděnou kamenem. Vojáci byli vynalézaví a jako improvizované příkopy využívali i koryta potoků a říček. V zalesněných úsecích, kde nebylo možné budovat souvislé překážky, se vykácely průseky, díky nimž měli obránci volné pole pro střelbu a mohli pokrýt celý prostor.