Do Uzbekistánu jste se poprvé vypravil s týmem archeologů před 15 lety. Jak se místní tváří na to, že k nim jezdíte na výzkumy až z Česka?
Pro tamní archeology je to přirozené, udržují například dlouhou tradici spolupráce s ruskými vědci. Lidé mimo obor ale takovou činnost nechápou. Hlava jim to nebere. Uzbeci totiž řeší úplně jiné problémy, někteří třeba to, aby ze dne na den přežili. My během měsíční expedice, která se koná každý rok na podzim nebo na jaře, potřebujeme získat několik kopáčů. Může vypadat marginálně, že jim na jeden měsíc zajistíme práci. Ale i takhle malá podpora je pro Uzbeky důležitá. Máme vždycky víc zájemců, než kolik dokážeme uspokojit. Potřebujeme třeba deset mužů a o práci jich přijde žádat dvacet.
To dáváte tak dobré peníze?
Z našeho pohledu vůbec ne. Za šest a půl hodiny práce - protože v terénu můžeme být jen do chvíle, než je vedro nesnesitelné - dostanou třeba pět euro. Pro nás jsou to směšné peníze, ale lidi na odlehlém venkově lákají natolik, že o tu práci soutěží. Uzbekistán trpí vysokou nezaměstnaností. Tohle je velmi citlivé téma. Když archeologové jen trochu mohou, mají tendenci zaplatit víc. Ale od kolegů z Německa víme, že se to nevyplácí.
Proč?
Nechceme zničit vztahy mezi místními. Němečtí archeologové Uzbekům platili, kolik bylo potřeba. Pak ale přijel generální ředitel ústavu, a když viděl, za jak málo peněz lidé pracují, řekl, že to nejde. Navrhl zvýšit platy dvojnásobně nebo trojnásobně. Archeologové to zkusili a zjistili, že je to velký problém. Vesničané se najednou o práci začali prát. Pro ně už to byla taková částka, že mezi nimi začaly vznikat nevraživosti. Tyhle "velké peníze" by jejich komunitu mohly úplně rozbít.
Během expedic bydlíte u místních rodin. Je to proto, abyste vesničany více podpořili?
Je to jeden z důvodů. Celou tu částku, kterou od nás za výpravu rodina obdrží, pak otec vezme a zaplatí z ní synovi jeden rok studia na medicíně. Ale pro nás je hlavně velmi pohodlné se ubytovat u místních. Rodina nám zajišťuje jídlo, členové domácnosti se o nás hezky starají. Když jsem unavení, uvaří nám kávu a nemusíme se o to sami starat. My jim pak platíme částku za celou skupinu archeologů, je to pro nás výrazně levnější než by byl hotel - kdyby tam vůbec byl. I tak to místní motivuje k tomu, aby vyklidili půlku domácnosti. Uzbeci jsou ale velmi skromní, v letním období klidně spí celá rodina venku.
Pomáhají vám místní i přímo při archeologickém výzkumu?
Ano, bez nich by vlastně ta práce nebyla možná. Jeden z projektů je postavený na tom, že několik lidí s uzbeckým archeologem a jedním člověkem, který pochází přímo ze zkoumané oblasti, obcházejí vesnici. Klepou na dveře a snaží se od obyvatel zjistit, jestli nemají doma třeba nějakou starou keramiku, která by pro nás mohla být zajímavá.
Nám v tom pomáhá otec rodiny, u které jsme ubytovaní, umí se s námi jakožto učitel dorozumět rusky a zároveň k němu mají vesničané důvěru. Na venkově bohužel není běžné, že by lidé zvládali ruštinu, ale ve velkých městech jako hlavní město Taškent nebo Samarkand mluví všichni uzbecky, tádžicky i rusky zcela zaměnitelně.
Místní archeologové nás pak učili třeba určovat a datovat keramiku, kterou jsme našli. Pomáhali nám i s poznáváním pozůstatků architektury při kopání - vzhledem k tomu, že materiál na stavbu byl hliněný, pátrali v zemi vlastně jen po "jiné hlíně".
Dokázali jste naopak vy něco naučit Uzbeky?
My jim pomáháme třeba ve způsobech dokumentace, s odbornou praxí. Učíme je, jak nálezy zaznamenat, oni dokážou spoustu věcí najít, ale neumí je popsat, nafotit, zakreslit a pak publikovat. A to ani odborníci. Nemluvě o technologiích. Tamní univerzita v Termezu třeba získala ve spolupráci s Němci nějaký grant, takže nakoupili přístroje, počítače, GPS… ale nikdo už je nepřišel naučit, jak s tím pracovat. Než jsme se k přístrojům dostali my, byly už zastaralé, takže to byly de facto vyhozené peníze.
Do Uzbekistánu jste jezdil už během vlády prezidenta Islama Karimova, který zemi vládl od rozpadu Sovětského svazu a který před dvěma lety zemřel. Potýkal jste se kvůli tamnímu režimu s nějakými problémy?
Samozřejmě, že restrikce z totalitního prostředí byly znát. Ještě před dvěma lety bylo například úplně zakázáno používat drony. Teď už jsou povolené, ale ovládat je mohou jenom místní, kteří na to získali povolení. My bychom záběry z nich potřebovali pro práci, ale je těžké je získat. Uzbeci se všeho bojí, třeba pořídit snímky z letadla je úplně nemyslitelné.
Jiná archeologická výprava se snažila získat detailní mapy území, což se jim nakonec povedlo, ale vznikl z toho velký skandál. Přitom dnes je všechno vidět i z družic. Pro Uzbeky ale všechno zavání špionáží. Mimochodem, naše expedice pracovala i v době, kdy prezident Karimov zemřel, takže jsme byli svědky nejistoty, která bezprostředně poté v celé společnosti následovala. Vláda ale situaci zvládla velmi dobře.
Vnímal jste změnu s nástupem nového prezidenta?
Šavkat Mirzijojev se snaží otevřít zemi světu. Dělá pro to konkrétní kroky, například od začátku příštího roku už lidé nebudou muset mít k cestování do zahraničí výjezdní doložky. Já bych třeba rád nějakého archeologa pozval k nám do Česka, ale teď je to strašně složité. Stejně tak styk se sousední zemí, Tádžikistánem. Pro archeology je to jedna historická oblast. A místní? Ještě nedávno, když chtěl někdo z Uzbeků na druhou stranu hranice, musel dojet do hlavního města a přeletět, přímo přes hranice ho jinak nepustili.
Teď se situace začíná uvolňovat. Minulý rok za našeho pobytu ze dne na den vláda srovnala černý a oficiální kurs místní měny k dolaru. Nebyla to maličkost, do té doby jste v bance dostali polovinu toho, co na tržišti. Uzbeci Mirzijojeva dokonce chválí, to u Karimova běžně nedělali. Za jeho vlády například kolegové akademici museli v rámci získání titulu kandidát věd nebo vyšších skládat takzvanou Karimovskou zkoušku. Dokládali v ní znalosti projevů a významných prohlášení bývalého prezidenta.
Mohl by být Uzbekistán i zajímavou zemí pro turisty?
Myslím, že jí rozhodně je. Mě a každého z kolegů a studentů, kteří s námi jezdí, tato země velmi zaujala. Kromě milých a pohostinných lidí je tam například krásná architektura: mešity, medresy, to jsou islámské náboženské školy… část středověké architektury je pokrytá krásnými barevnými obklady.
Problém je, že v Uzbekistánu existuje několik center, do kterých vláda investovala - třeba do měst Taškent nebo Samarkand. Památky v jiných částech ale někdy chátrají, případně jsou místo citlivé restaurace jednoduše nově dobudovány.
Ještě v době, kdy byl Uzbekistán součástí Sovětského svazu, se v Samarkandu něco čile rekonstruovalo a bylo potřeba sehnat ty správné barevné obkladačky. Tak jeli do města Šahrizabz, tam nějakou stavbu "oloupali" a obložili architektonickou památku v Samarkandu. Stát tedy pečoval jen o některé části země. Je ale potřeba říci, že ačkoli se to nemusí zdát, Uzbekistán je v porovnání s okolními zeměmi jako Tádžikistán nebo Kyrgyzstán bezpečný. Za patnáct let, co se do něj vracím, jsem žádný bezpečnostní problém řešit nemusel.
